26 Cdo 1403/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce město P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S.
V. a 2) N. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 106/2001, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č. j.
23 Co 570/2001-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č. j. 23 Co
570/2001-150, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. října 2001, č. j.
8 C 106/2001-113, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se žalobou domáhá přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k
bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění platném v době dání výpovědi (dále jen „obč. zák.“) s odůvodněním, že
žalovaní hrubě porušují své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že
přenechali část bytu do užívání J. P. bez předchozího písemného souhlasu
pronajímatele, a podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. s odůvodněním, že
žalovaní bez vážných důvodů byt neužívají.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně (poté, co jeho v
pořadí první zamítavý rozsudek ze dne 4. března 1998, č. j. 8 C 208/97-23,
Krajský soud v Praze – odvolací soud – usnesením ze dne 9. září 1998, č. j. 23
Co 401/98-46, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 12.
ledna 1999, č. j. 8 C 208/97-54, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 10, I.
kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve 3. patře
domu čp. 463 v P. VII (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že
tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku a že žalovaným náleží bytová náhrada –
přístřeší, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí
výpovědní lhůty a po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně dovodil naplněnost toliko výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 15. června 1999,
č. j. 23 Co 237/99-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního
stupně, že žalovaní hrubě porušují povinnosti plynoucí z nájmu tím, že část
bytu přenechali do podnájmu M. P. bez předchozího písemného souhlasu
pronajímatele. V této souvislosti vyslovil, že zápis M. P. do evidenčního listu
jako podnájemce za písemný souhlas pronajímatele s podnájmem nepokládá s tím,
že vyznačení bydliště v občanském průkazu je pouze evidenčním úkonem správního
práva podle zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, a nelze
od něj odvozovat hmotněprávní nároky podle občanského zákoníku. Záznam o
hlášení trvalého pobytu není podle uvedeného zákona vázán na souhlas
pronajímatele a občanskoprávní vztahy se do něj promítají (při hlášení trvalého
pobytu) jen tím, že občan musí předložit platný doklad o oprávnění užívat byt
nebo jinou obytnou místnost anebo písemné potvrzení ubytovatele. Stejně tak
zápis občana do evidenčního listu, sloužící k vyměření poplatků spojených s
nájmem bytu a poplatků za služby související s užíváním bytu, má pouze
evidenční význam.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
19. července 2001, č. j. 20 Cdo 2492/99-99, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dal za pravdu názoru odvolacího soudu, že úkony ohlašovny
směřovaly v souladu s účelem zákona č. 135/1982 Sb., zrušeného k 1. 7. 2000
zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně
některých zákonů, pouze k zabezpečení řádné evidence pobytu českých občanů na
území České republiky, v důsledku čehož ani ověření úplnosti a správnosti údajů
a dokladů předkládaných občany ve smyslu § 14 tohoto zákona nemohlo mít jiné
než evidenční účinky a nezpůsobovalo vznik, změnu či zánik nájemních vztahů.
Vyznačení místa přechodného pobytu v občanském průkazu či v úředním potvrzení
bylo pouze výrazem postupu správního orgánu podle § 16 vyhlášky č. 146/1982
Sb., kterou se provádí zákon o hlášení a evidenci občanů, ve znění pozdějších
předpisů, a nebylo lze je považovat za projev vůle obce (města) jako
pronajímatele, jenž by směřoval k udělení souhlasu s přenecháním (části) bytu
do podnájmu. Dále Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že pro výsledek
řízení je určující, zda pronajímatel žalovaným udělil písemný souhlas s
podnájmem bytu či nikoli, přičemž je nepodstatné, jakou formou žalovaní nájemci
o udělení písemného souhlasu s podnájmem žádali, a že není předepsán (kromě
požadavku písemné formy) ani způsob udělení souhlasu s podnájmem, takže nelze
vyloučit ani udělení souhlasu v evidenčním listu. Z projevu vůle zachyceného v
příslušné listině však musí být dovoditelné, že pronajímatel dává nájemci
souhlas s přenecháním bytu (jeho části) do podnájmu. Nejvyšší soud se
neztotožnil s výkladem, který odvolací soud bez dalšího zaujal, pokud jde o
okolnost, že M. P. byl v evidenčním listu označen jako člen domácnosti, pro
jehož vztah k nájemcům bytu zde bylo užito slovo „podnájem“, a sice že jde o
záznam sloužící k vyměření poplatků spojených s nájmem bytu a poplatků za
služby související s užíváním bytu, s odůvodněním, že nejde o jediný možný
výklad. Protože odvolací soud nezkoumal projev vůle obsažený v evidenčním listu
za použití výkladových pravidel formulovaných v ustanovení § 35 obč. zák.,
nelze vyloučit, že pronajímatel nebo subjekt oprávněný za něj jednat příslušným
záznamem sledoval udělení souhlasu s podnájmem konkrétní osoby. Z těchto důvodů
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem, který takovou
interpretaci apriori vyloučil, aniž dotčenou listinu podrobil zkoumání podle §
35 obč. zák., nesprávným.
Po doplnění dokazování soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. října
2001, č. j. 8 C 106/2001-113, přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu,
určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního
měsíce následujícího po právní moci rozsudku a že žalovaným náleží bytová
náhrada - přístřeší, uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený
odevzdat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a poté, kdy jim bude
zajištěno přístřeší, konečně rozhodl o nákladech řízení. Na podkladě učiněných
skutkových zjištění dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák. (na rozdíl od výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák.) je naplněn.
Soud prvního stupně předně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem
domu, v němž je situován předmětný byt, jehož je pronajímatelem. Dále měl mimo
jiné za zjištěné, že předmětný byt byl žalovaným přenechán k užívání zápisem o
dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 5. 2. 1974 (rozhodnutí o přidělení
bytu do užívání předloženo nebylo), že dne 10. 1. 1994 byla účastníky ohledně
bytu uzavřena nájemní smlouva, že dne 5. 2. 1997 byla vyhotovena další nájemní
smlouva, která se obsahově shodovala s předchozí, že v roce 1996 uzavřeli
žalovaní s manželi P. dohodu o výměně bytů, k níž dal souhlas žalobce, která
se nerealizovala, že do předmětného bytu se nastěhoval pouze J. P. se synem M.,
manželka J. P. se přestěhovat odmítla, že po návratu J. P. do původního bytu
zůstal v předmětném bytě bydlet M. P. (bydlí v něm dosud), který byl dne 10. 6.
1996 zaevidován v ohlašovně obyvatel k trvalému pobytu a dne 1. 8. 1996 byl v
kolonce evidenčního listu předmětného bytu určené pro členy domácnosti zapsán
s poznámkou „podnájem“. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda zápis
M. P. v evidenčním listě s poznámkou „podnájem“ lze pokládat za písemný projev
vůle souhlasu žalobce prostřednictvím obstaravatelské kanceláře s podnájmem
části předmětného bytu, a dospěl k závěru, že nikoli. Poté uzavřel, že žalovaní
jakožto nájemci bytu bez předchozího písemného souhlasu žalobce - pronajímatele
pronajali část bytu M. P., čímž hrubě porušili své povinnosti vyplývající z
nájmu bytu a naplnili tak skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák. Povinnost žalovaných byt vyklidit vázal na zajištění
přístřeší ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. (nejde o rodinu s nezletilými
dětmi).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č.
j. 23 Co 570/2001-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval některé důkazy, provedené již soudem prvního
stupně, a doplnil dokazování, se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně a dále vzal za prokázané, že M. P. se s písemným souhlasem
žalovaných přihlásil k trvalému pobytu v bytě dne 10. 6. 1996, že obsahem
mandátní smlouvy uzavřené dne 20. 12. 1996 mezi žalobcem a Realitní kanceláří
A. není oprávnění mandatáře udělovat souhlas k přenechání bytů jím spravovaných
do podnájmu, že v originále evidenčního listu předmětného bytu vystaveného v
lednu 1994 je uveden od 1. 8. 1996 M. P. jako člen domácnosti, pro jehož vztah
k nájemcům bytu je užito slovo „podnájem“, s poznámkou „bez souhlasu
pronajímatele“. Z výpovědi svědkyně B. V. - zaměstnankyně Realitní kanceláře
A. zjistil, že za její přítomnosti zápis o podnájmu do evidenčního listu
provedla kolegyně D. Š. na základě předložení potvrzení o přihlášení k trvalému
pobytu v bytě M. P., že svědkyně po následném telefonickém ověření u bytového
odboru Městského úřadu v P., že písemný souhlas s podnájmem pro M. P.a nebyl
dán, připsala k zápisu ohledně podnájmu M. P. poznámku „bez souhlasu
pronajímatele“, dále že zapsání M. P. do evidenčního listu nepředstavovalo
udělení písemného souhlasu s podnájmem předmětného bytu, neboť pracovníci
realitní kanceláře nebyli k takovému souhlasu, k němuž byla oprávněna pouze
rada města Příbram, zmocněni. V souladu s pokynem obsaženým ve zrušovacím
rozsudku dovolacího soudu se zaměřil na interpretaci skutečnosti, že M. P. byl
označen v příslušném evidenčním listu jako člen domácnosti, pro jehož vztah k
nájemcům bytu bylo užito slovo „podnájem“. Ze skutkového zjištění, že Realitní
kancelář A., která spravuje předmětný byt, není pověřena žalobcem
-pronajímatelem k udělování souhlasu nájemcům s přenecháním bytů do podnájmu,
že pracovnice realitní kanceláře D. Š. poznámku „podnájem“ v evidenčním listu
přičinila v důsledku zřejmé chyby, jež byla napravena svědkyní V., která po
předchozím ověření připsala ke slovu „podnájem“ poznámku „bez souhlasu
pronajímatele“, a že žalovaní nájemci výslovně o udělení písemného souhlasu
pronajímatele nepožádali, dovodil, že pronajímatel tímto neprojevil vůli dát
nájemcům souhlas s přenecháním bytu do podnájmu M. P. Na základě těchto úvah se
odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že je naplněn
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s §
719 odst. 1 obč. zák.; přitom přihlédl i k okolnosti, že žalovaní ani po
obdržení žaloby nepřikročili k nápravě a ani dodatečně nepožádali žalobce o
udělení souhlasu s podnájmem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o „§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., neboť rozhodnutí v
této věci je založeno na posouzení otázek zásadního právního významu, jako jsou
otázky výkladu ustanovení § 712 odst. 1 obč. zák.“, a uplatnili v něm výslovně
dovolací důvody „dle § 237 odst. 2 písm. b/ a c/ o. s. ř.“. Konkrétně podrobili
kritice právní závěr odvolacího soudu, že z okolnosti, že M. P. byl označen v
evidenčním listu vystaveném realitní kanceláří (zastupující pronajímatele) jako
člen domácnosti, pro jehož vztah k nájemcům bylo výslovně použito slovo
„podnájem“, nelze dovodit, že žalobce jakožto pronajímatel tímto projevil vůli
dát nájemcům souhlas s přenecháním bytu do podnájmu M. P. Odvolacímu soudu
vytkli, že uvedený závěr učinil na základě zjištění učiněných z výpovědi
svědkyně D. V., mandátní smlouvy a evidenčního listu z ledna 1994, tj. důkazů
provedených v průběhu odvolacího řízení, aniž se vypořádal s rozdíly ve
výpovědi téže svědkyně učiněné před soudem prvního stupně, a ve vyhotovení
evidenčního listu z ledna 1994, předloženého na počátku řízení. Dále uvedli, že
i když v průběhu řízení nepopřeli, že žádný výslovný písemný souhlas s
podnájmem od pronajímatele nemají, splnili podle jejich mínění podmínky § 712
odst. 1 obč. zák. (správně zřejmě § 719 odst. 2 obč. zák.) tím, že podnájem
žalobci a jejímu zástupci Realitní kanceláři A. oznámili a tato skutečnost byla
do příslušných listin zanesena. Pro závěr o porušení povinnosti ve smyslu § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák. (správně zřejmě § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.)
pokládají za nezbytné zhodnotit jak přístup nájemce, tak součinnost
pronajímatele a jím používaný systém písemných souhlasů. Právní závěr
odvolacího soudu (který nepřihlédl k uvedeným okolnostem), že dovolatelé hrubě
porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu, tak pokládají za nesprávný. Pokud
u žalobce, jak bylo prokázáno, docházelo k častým netransparentním změnám a
nepořádkům, neměly by být v souladu s § 3 obč. zák. vykládány k tíži dovolatelů
při posuzování otázky, zda k porušení uvedené povinnosti stanovené zákonem
došlo. Současně odvolacímu soudu vytkli, že aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.
nezvažoval ani při posouzení otázky, zda postup žalobce je v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jak v průběhu řízení namítali.
Dovolacímu soudu navrhli napadené rozhodnutí zrušit.
Žalobce ve vyjádření k dovolání se přihlásil ke skutkovým i právním
závěrům odvolacího soudu, podrobně zrekapituloval genezi projednávané věci.
Upozornil, že udělení souhlasu s pronájmem či podnájmem bytu či podnájmem části
bytu je pouze v kompetenci Rady města P. Zdůrazňoval právní závěry, které
formuloval Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci. Dovolacímu
soudu navrhl dovolání zamítnout.
Dovolací soud nejprve řešil otázku, zda dovolání žalovaných projedná a
rozhodne podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12.
2000, nebo ve znění jeho novely provedené s účinností ode dne 1. 1. 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 1. části věty
před středníkem a bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, není-li stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001. Bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o odvolání (proti rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2001) rozsudkem ze dne 16. 4. 2002 - po
řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění novely, rovněž
dovolací soud dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve
znění účinném po 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, za splnění podmínky
advokátního zastoupení odvolatelů (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.),
se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti, neboť toliko z podnětu
dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže být založena § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu nebylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Rovněž podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není přípustnost dovolání
v této věci dána, neboť dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
(po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního
stupně dovolacím soudem) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
takže nejsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení (rozhodnutím
odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být proto přípustné již
jen při splnění předpokladů § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - dospěje-li
dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu,
se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. O takový rozsudek jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu uvedeného ustanovení
spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, a nikoli
skutkových (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti a úplnosti
skutkových zjištění - dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. -
přípustnost dovolání v tomto případě nezakládá); způsobilým dovolacím důvodem,
kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže soud použil právní normu, která na
zjištěný skutkový stav nedopadá nebo normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil nebo ji nesprávně aplikoval.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přitom
přípustné jen tehdy, zpochybnil-li v něm dovolatel řešení právní otázky, která
měla pro rozhodnutí o věci určující význam, a současně měla význam i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako
otázku předběžnou a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (až na vady
vyjmenované v tomto ustanovení, k nimž v případě přípustného dovolání
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny) vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se
mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich
posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení,
které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal. Jen s posouzením těchto právních
otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, které současně dovolatel
fakticky napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
po právní stránce zásadní význam.
V projednávané věci (jak je patrno z obsahu dovolání) dovolatelé
zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění, resp. způsob hodnocení
důkazů, z nichž byla skutková zjištění čerpána. Dovolatelé přehlédli, že
skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit. Lze jej sice
napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř.), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle § 237
odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné. V případě, že přípustnost dovolání
je teprve zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není námitka
směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní.
Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové
konkretizaci jsou objektivní hranice možného dovolacího přezkumu vymezeny
právním závěrem o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. (ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák.),
uplatněného žalobcem ve výpovědi z nájmu bytu (dovolatelé přenechali předmětný
byt do podnájmu M. P. bez písemného souhlasu žalobce jako pronajímatele).
Uvedený právní závěr odvisel na posouzení předběžné otázky, jaký význam má z
hlediska udělení písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem bytu ve smyslu §
719 odst. 1 obč. zák. okolnost, že M. P. byl označen v evidenčním listu
vystaveném realitní kanceláří (zastupující pronajímatele) jako člen domácnosti,
pro jehož vztah k nájemcům bylo výslovně použito slovo „podnájem“. Odvolací
soud uzavřel, že s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem, nelze dovodit, že
žalobce, resp. subjekt oprávněný za něj jednat zmíněným záznamem v evidenčním
listě udělil nájemcům písemný souhlas s přenecháním části bytu do podnájmu. S
posouzením těchto právních otázek nelze spojovat závěr o přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť jde o otázky, jejichž výklad
se již v soudní judikatuře ustálil a odvolací soud se od jejich řešení
neodchýlil.
Soudní praxe je jednotná v tom, že pro závěr o hrubém porušení
povinnosti nájemcem ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s §
719 odst. 1 obč. zák. je podstatné, zda pronajímatel nájemci dal v předepsané
formě souhlas s přenecháním bytu (jeho části) do podnájmu. Dokud příslušný
souhlas není udělen, nájemce nesmí přenechat byt do nájmu. Na rozdíl od smlouvy
o podnájmu, pro kterou zákon nepředepisuje obligatorně písemnou formu, musí být
souhlas pronajímatele s podnájmem bytu (jeho části) udělen písemně (srovnej
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/1994
a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, č. j. 20 Cdo
2492/99-99, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů v této
věci, a který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
40/2002). Nedostatek písemného projevu vůle pronajímatele činí přenechání bytu
nájemcem jinému do podnájmu protiprávním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). Vzhledem k
výslovnému znění zákona (§ 719 odst. 1 věta první a druhá obč. zák. ve spojení
s § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) je třeba přenechání bytu (jeho části)
nájemcem do podnájmu jinému kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností
vyplývajících z nájmu bytu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26
Cdo 1933/99, a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 40/2002).
Dovolací soud již v předchozím rozhodnutí uvedl, že není předepsán
(kromě požadavku písemné formy) způsob udělení souhlasu s podnájmem bytu, a že
může jít i o samostatný jednostranný právní úkon adresovaný pronajímatelem
nájemcům. Jelikož ve smyslu § 34 obč. zák. je právní úkon projevem vůle
směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní
předpisy s takovým projevem spojují, je pro posouzení otázky, zda jde o souhlas
s podnájmem bytu, rozhodná vůle toho, kdo uvedený právní úkon činí, přičemž
právně významná je jen v případě, že je projevena v písemné podobě. Při
zjišťování obsahu vůle se uplatní výkladová pravidla obsažená v § 35 odst. 2
obč. zák.; vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být relevantní jen za
předpokladu, že není v rozporu s jazykovým projevem. Výklad vůle podle § 35
odst. 2 obč. zák. přichází ovšem v úvahu jen tehdy, byl-li právní úkon učiněn.
Nebyl-li učiněn, nelze jej výkladem podle uvedeného ustanovení nahradit
(srovnej např. Občanský zákoník, komentář, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof.
JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová a kolektiv, 6. vydání 2001, str.
231).
Odvolací soud vzal - stejně jako soud prvního stupně - za zjištěno, že
dovolatelé výslovně o udělení písemného souhlasu pronajímatele nepožádali, že
Realitní kancelář A., která spravuje předmětný byt, nebyla pověřena žalobcem -
pronajímatelem k udělování souhlasu nájemcům s přenecháním bytů do podnájmu, že
pracovnice této realitní kanceláře D. Š. poznámku „podnájem“ v evidenčním listu
přičinila v důsledku zřejmé chyby (na základě předložení potvrzení o přihlášení
k trvalému pobytu v předmětném bytě M. P.), jež byla napravena svědkyní V.,
která po zjištění, že žalobcem písemný souhlas s podnájmem bytu nebyl udělen,
připsala ke slovu „podnájem“ poznámku „bez souhlasu pronajímatele“. Dospěl-li
na základě těchto skutkových zjištění k závěru, že pronajímatel tímto
neprojevil vůli dát nájemcům souhlas s přenecháním bytu do podnájmu M. P., a že
je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s
§ 719 odst. 1 obč. zák., lze - z důvodů uvedených v napadeném rozsudku -
pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Vzhledem k řečenému nelze
přisvědčit ani námitce dovolatelů, že při posouzení právní otázky hrubého
porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (a tedy naplněnosti výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s § 719 odst. 1 obč.
zák.) má své místo úvaha o rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák.
Jinak je tomu ovšem, pokud dovolatelé odvolacímu soudu vytýkali, že se
nezabýval otázkou, zda výkon práva žalobce dát nájemcům výpověď z nájmu bytu je
či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z obsahu
spisu vyplývá, že dovolatelé se opakovaně v průběhu řízení aplikace uvedeného
ustanovení domáhali (např. při jednání u soudu prvního stupně dne 9. 10. 2001,
v odvolání na čl. 120-121 spisu).
Odvolací soud přehlédl, že podle právního názoru zastávaného v ustálené
judikatuře dovolacího soudu i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu má
svoje místo úvaha, zda výkon práva pronajímatele dát nájemci výpověď z nájmu
bytu je v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a v
případě , že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Úvaha soudu o aplikaci
§ 3 odst. 1 obč. zák. musí být přitom podložena konkrétními skutkovými
zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu
konkrétnímu nájemci, je v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1996, dále
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo
1844/99, a ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000).
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
neúplné a tudíž i nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. byl tak uplatněn opodstatněně a dovolání se tím stává přípustným (§ 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolací soud proto přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (§
243b odst. 2 věta za středníkem). Protože důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro soud prvního stupně, bylo zrušeno i
toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.
r.
předseda senátu