26 Cdo 1406/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce města K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. E. a 2)
M. E., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 212/2001, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října
2002, č. j. 20 Co 324/2002-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
společně a nerozdílně částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4.
února 2002, č. j. 3 C 212/2001-27, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu
žalovaných k „bytu č. 11, I. kat., o vel. 2+kk (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“) ve 4. podlaží domu č. p. 652 v P. ulici v K.“ (dále jen „předmětný dům“,
resp. „dům“), určil, že nájem bytu skončí uplynutím posledního dne tříměsíční
výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost byt
vyklidit do třiceti dnů poté, co jim bude zajištěno náhradní ubytování. V
návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 9. října 2002, č. j. 20 Co 324/2002-62, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínil
poskytnutím přístřeší; v dalším jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
důvodnou; dovodily, že v důsledku neplacení nájemného a záloh na plnění
poskytovaná s užíváním bytu žalovanými po dobu delší než tři měsíce je naplněn
důvod výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního
stupně uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do třiceti dnů poté, co jim bude
zajištěno náhradní ubytování (§ 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.). Na
základě skutkových zjištění, že žalovaní se nacházeli v tíživé finanční
situaci, že měli snahu najít si zaměstnání, a že se snažili dlužné nájemné
splácet, pokud oba měli alespoň nějaký příjem, totiž dovodil naplněnost
předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných; bydlí-li žalovaní v předmětném
bytě se dvěma nezletilými dětmi, je podle soudu prvního stupně naplněn rovněž
druhý předpoklad ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., tj. že jde o
rodinu s nezletilými dětmi. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na
ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. – rozhodl o splnění vyklizovací
povinnosti žalovaných do patnácti dnů poté, co jim bude poskytnuto přístřeší;
pro vyšší formu bytové náhrady (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.)
neshledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – důvody zvláštního zřetele
hodné. Podle názoru odvolacího soudu žalovaným v tomto ohledu přitěžuje
skutečnost, že nájemné neplatili již od roku 1997 a z tohoto titulu dlužili
žalobci ke dni dání výpovědi z nájmu bytu, tj. do první poloviny roku 2000,
částku 104.944,- Kč, že dlužné nájemné nespláceli, a že běžné nájemné platili
nepravidelně. Byť odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z
provedených důkazů pro tyto účely za zjištěno, že žalovaní se nacházeli v
tíživé finanční situaci, nepokládal – i s přihlédnutím k již uvedenému –
finanční problémy žalovaných za důvod zvláštního zřetele hodný (ve smyslu § 712
odst. 5 věty druhé obč. zák.). To také proto, že podle jeho názoru přístup
žalovaných k získání finančních prostředků (a potažmo i k hledání
odpovídajícího zaměstnání) nebyl dostatečně aktivní, žalovaní se ani neobrátili
se žádostí o zaměstnání na příslušný úřad práce, a nepožádali ani o dávky
státní sociální podpory (včetně příspěvku na nájemné).
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jim byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o bytové náhradě, podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
(rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle § 241a odst.
3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. namítli, že žalovaný i přes nepříznivý
zdravotní stav pracoval a pracuje na zkrácený pracovní úvazek, že žalovaná byla
v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v K., že od 17. února 2003
pracuje jako prodavačka, a že od března 2003 platí běžné nájemné a splácí
rovněž dlužné nájemné. Uvedli také, že příslušné dávky státní sociální podpory
jim nebyly přiznány právě proto, že jim vznikl dluh na nájemném, a pokračovali,
že se jim nepodařilo získat ani úvěr na jednorázové umoření významné části
dluhu na nájemném. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního názoru, že v daném případě není
naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 712 odst. 5
věty druhé obč. zák. Mají zato, že na naplněnost uvedeného předpokladu lze
usoudit již z jejich tíživých rodinných a ekonomických poměrů; dlouhodobě se
ocitli ve stavu sociální tísně, kterou nevyřešili ani s pomocí příslušných
státních orgánů a soukromoprávních subjektů. Nakonec žalovaní namítli, že
„nedostali možnost tyto své námitky předestřít již v rámci řízení u odvolacího
soudu v Praze, jelikož nedošlo k jejich obeslání formou a postupem, jež
předvídá příslušná zákonná úprava. Doručování prostřednictvím poštovní
doručovatelky je ve vztahu k žalovaným předmětem několika podnětů k prošetření
jejího nikoli řádného postupu v doručování …“. Navrhli, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Uvedl, že placení nájemného je prioritou i za cenu omezení rodiny v ostatních
oblastech. Je přesvědčen, že žalovaní spoléhali právě na to, že v případě
výpovědi z nájmu bytu bude pronajímatel povinen zajistit rodině s nezletilými
dětmi náhradní byt či náhradní ubytování. Potvrdil, že ve dvou případech (2.
dubna 2003 a 2. června 2003) byla uhrazena na dlužné nájemné vždy částka
5.000,- Kč, avšak nikoliv dobrovolně, nýbrž s pomocí firmy, kterou si najal na
vymáhání pohledávek; běžné nájemné není placeno vůbec a žalovaní již na
nájemném dluží částku 283.158,- Kč. Neplní-li žalovaní své platební povinnosti
ve vztahu k bytu dlouhodobě, nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným pro
přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší ani jejich tíživá finanční
situace a ani současný nepříznivý zdravotní stav žalovaného či dcery žalovaných.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že napadeným
rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové
náhradě pro žalované, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost
dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb.,
je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993,
pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu
prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti tomuto potvrzujícímu výroku
dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm.
d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat
věcnou správnost potvrzujícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden.
Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je,
s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje
toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku,
zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87
v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v
jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalované). Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího
soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/
a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyla tvrzena a z obsahu spisu
tyto vady zjištěny nebyly. Dovolacím tvrzením, že „nedostali možnost tyto své
námitky předestřít již v rámci řízení u odvolacího soudu v Praze, jelikož
nedošlo k jejich obeslání formou a postupem, jež předvídá příslušná zákonná
úprava …“, žalovaní ve skutečnosti namítli, že jim byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; uplatnili tak
existenci vady ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že
ani touto vadou není řízení v projednávané věci postiženo.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o.s.ř.) se rozumí
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která
mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu
soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a
jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový
postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak,
nařídil k projednání věci jednání. Také k projednání odvolání, nejde-li o
případy podle § 214 odst. 2 a 3 o.s.ř. (o žádný z těchto případů v souzené věci
nešlo), nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.).
Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i
právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení § 51 o.s.ř. k
jednání (odvolacímu jednání – srov. ustanovení § 214 odst. 1 o.s.ř.),
jak to vyplývá z ustanovení § 115 odst. 1 a 2 o.s.ř. (to ve spojení s
ustanovením § 211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Účastník má také právo,
aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR
ze dne 16. prosince 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. – dále
jen “Listina”). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez
přítomnosti účastníka, je však vždy povinen poskytnout mu možnost, aby jejímu
projednání přítomen byl. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či
nikoli. Podle § 101 odst. 2 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v
řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný
účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud
věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového
účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že k projednání odvolání žalobce
bylo dne 12. září 2002 nařízeno u odvolacího soudu jednání na den 9. října
2002, k němuž byli – za použití vzoru 033 o.s.ř. (předvolání účastníka k
jednání před odvolacím soudem, může-li být jednáno v nepřítomnosti účastníků) –
předvoláni vedle zástupce žalobce rovněž oba žalovaní. Při doručování uvedeného
předvolání žalovaným na adresu jejich bydliště (K., P. 652) nebyli žalovaní
zastiženi; přitom z obsahu dovolání nevyplývá, že by se v místě doručení, tj.
na uvedené adrese, nezdržovali (§ 46 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaným se nepodařilo
doručit ani dalšími způsoby upravenými v ustanovení § 46 odst. 2 větě první
o.s.ř. Proto byly zásilky s předvoláním k odvolacímu jednání pro žalované dne
16. září 2002 uloženy, jak vyplývá z dodejek na č. l. 56 a 57 spisu. Protože
žalovaní si zásilky do tří dnů od uložení nevyzvedli, považuje se poslední den
třídenní lhůty, tj. v daném případě čtvrtek 19. září 2002, za den doručení, i
když se žalovaní o uložení nedozvěděli; zde nastává ve smyslu § 46 odst. 2
o.s.ř. tzv. fikce doručení zásilek žalovaným. Z toho vyplývá, že žalovaní byli
řádně, tj. v souladu s citovanými ustanoveními občanského soudního řádu, k
odvolacímu jednání předvoláni; obecná námitka, že „nedošlo k jejich obeslání
formou a postupem, jež předvídá příslušná zákonná úprava“, a že „doručování
prostřednictvím poštovní doručovatelky je ve vztahu k žalovaným předmětem
několika podnětů k prošetření jejího nikoli řádného postupu v doručování …“,
není způsobilá správnost uvedeného závěru zvrátit. Protože žalovaní nepožádali
z důležitého důvodu o odročení odvolacího jednání, postupoval odvolací soud
správně, pokud podle § 101 odst. 2 a 3 ve spojení s § 211 o.s.ř. odvolání
žalobce projednal a o něm rozhodl v jejich nepřítomnosti. Byl-li, jak vyplývá z
uvedeného, postup odvolacího soudu v souladu s občanským soudním řádem, nelze
na existenci vady ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř. usoudit.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je proti napadenému měnícímu
výroku o bytové náhradě pro žalované dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov.
Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK,
strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není
možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není
ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že pro úvahu o naplněnosti
předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu § 712 odst. 5 věty
druhé obč. zák.) byla pro odvolací soud právně významná pouze skutková
zjištění, že žalovaní se ani neobrátili se žádostí o zaměstnání na příslušný
úřad práce, a že nepožádali ani o dávky státní sociální podpory (včetně
příspěvku na nájemné). Přitom tato skutková zjištění vyplynula z účastnických
výpovědí samotných žalovaných před soudem prvního stupně. Je tedy nepochybné,
že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které v tomto ohledu z provedených
důkazů vyplynuly, a že jeho skutkové závěry jsou výsledkem logického postupu
při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve
spojení s § 211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázky, zda s ohledem na zjištěný
skutkový stav věci lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního
zřetele hodných (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.), a zda
tudíž měla být vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmíněna poskytnutím
pouhého přístřeší (podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.), jak dovodil
odvolací soud, nebo jim mělo být – podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. –
přisouzeno náhradní ubytování, jak míní žalovaní.
Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní
poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí
při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a
skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a
d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že
nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně
poskytuje pouze přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z
ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení
§ 712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost
soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na
náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných
předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi
(uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v
projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody
zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České
republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V
citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele
– mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva
na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především
podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění
této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a
to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě
podmínky musí být splněny kumulativně“.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v posuzovaném případě není
předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných naplněn. Žalovaní se mýlí, mají-li
zato, že na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných lze bez dalšího usoudit
již z jejich tíživé finanční (sociální) situace. Při posuzování naplněnosti
uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti
vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost, navíc v tomto ohledu okolnost
prospívající žalovaným (jejich tíživou sociální situaci), a ve skutečnosti
opomenout další právně významné okolnosti, tj. nejen to, že nájemné neplatili
již od roku 1997 a z tohoto titulu dlužili žalobci ke dni dání výpovědi z nájmu
bytu částku 104.944,- Kč, že dlužné nájemné nespláceli, a že běžné nájemné
platili nepravidelně, nýbrž i to, že k řešení finančních problémů
nepřistupovali dostatečně aktivně. V naznačených souvislostech nelze bez
dalšího odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, a to zvláště za
situace, kdy pronajímatelem je obec (město K.), která má specifické postavení z
hlediska zajišťování bytových potřeb občanů. Pro obec jako pronajímatele bytu
by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování vyšší formy bytové
náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp.
zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura) nemělo při neustále se zvyšujícím dluhu na nájemném a při
nepravidelném placení běžného nájemného žádný praktický význam. Z uvedeného
vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím
užitých dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. února 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu