26 Cdo 1410/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce D., státního podniku, zastoupeného advokátkou, proti žalované L. B., o zaplacení 112.408,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 449/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. září 2003, č.j. 29 Co 115/2003 – 154, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2003, č.j. 29 Co 114/2003 – 109, potvrdil usnesení ze dne 18. 2. 2003, č. j. 16 C 449/98 – 148, jímž Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) zamítl návrh žalované na ustanovení zástupce. Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaná nedoložila své „majetkové a výdělkové možnosti“, a nebyla tak splněna zákonná podmínka pro ustanovení zástupce stanovená v § 30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupená advokátem) dovolání, v němž vznášela námitky proti opodstatněnosti v řízení uplatněného nároku, namítala, že „místo žaloby byl hned podán platební příkaz“, a podání dovolání odůvodnila tím, že „nebyl soudní proces z těchto závažných důvodů zastaven“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve posuzoval splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení dovolatele, který nemá právnické vzdělání (§ 241 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241b odst. 2 o.s.ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241 o.s.ř., postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2 o.s.ř.; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovolatelka sice pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu není zastoupena advokátem (srov. § 241 o. s. ř.), jelikož však dovolání není přípustné, odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení se ve smyslu posledně citovaného ustanovení nevyžaduje.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu proto, že je nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Usnesení, jímž soud zamítl návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů však není rozhodnutím ve věci samé; proto není dovolání přípustné ani dle posledně označeného ustanovení (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, sešit 9, pod číslem 151). Na uvedený závěr nemá žádný vliv okolnost, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu neobsahuje poučení o (nepřípustnosti) dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž mohl zkoumat opodstatněnost dovolacích námitek, odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu