26 Cdo 1414/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce Ministerstva vnitra ČR proti žalované J. Š., zastoupené
advokátkou, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
6 pod sp. zn. 5 C 173/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. února 2000, č.j. 39 Co 582/99-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2000, č.j. 39 Co
582/99-90, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č.j. 5 C 173/96-69
(poté, kdy byl odvolacím soudem zrušen jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne
12. 2. 1997, č.j. 5 C 173/96-21), vyhověl žalobě Ministerstva vnitra ČR
a zavázal žalovanou J. Š. vyklidit „ubytovací jednotku č. 1112 v domě
hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P." (dále též jen „ubytovací
jednotka"), a předat ji žalobci do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
Vyslovil rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud s odkazem na konstantní judikaturu Městského soudu v Praze
dovodil, že žalobce má aktivní legitimaci v tomto sporu, že dům, v němž se
ubytovací jednotka nachází, je domem hotelového bydlení určeným k dočasnému
ubytování a nikoli tedy k trvalému bydlení, že právní vztah žalované k
ubytovací jednotce byl založen smlouvou podle § 51 obč. zák., „kterážto smlouva
chráněné právo osobního užívání (nyní nájem obytné místnosti) nezaložila", a že
uplynutím jednoměsíční výpovědní lhůty zanikl žalované důvod užívání ubytovací
jednotky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2000,
č.j. 39 Co 582/99-90, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Skutkové i
právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými a k námitce žalované,
týkající se její tíživé životní situace, uvedl, že žalovaná ji blíže nerozvádí,
a že ani tato námitka nezakládá důvod pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. Podle
odvolacího soudu totiž nelze dovodit, že by výkon žalobcova práva byl v rozporu
s dobrými mravy; naopak taková interpretace by vedla k omezení dispozičního
práva žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 239 odst. 1 o. s. ř., a v
němž uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.
s. ř. Polemizovala především s právním posouzením věci, pokud šlo o „charakter
bydlení" v domě a dovozovala, že pokud v případě ubytovací jednotky nešlo o
byt, byla smlouva uzavřená mezi ní a žalobcem podle § 51 obč. zák. „svým
obsahem smlouvou nájemní, kterou lze vzhledem k délce trvání (11 let) posuzovat
jako smlouvu uzavřenou ve smyslu ustanovení § 190 a dalších o.z. před tzv.
velkou novelou", a že se proto podle § 871 odst. 1 obč. zák. s účinností od 1.
1. 1992 žalovaná stala nájemkyní místnosti v domě hotelového bydlení.
Odvolacímu soudu také vytkla, že vzhledem k výjimečným a mimořádným okolnostem
případu neaplikoval § 3 odst. 1 obč. zák. a žalobu proto nezamítl, resp. že
žalované nepřiznal alespoň bytovou náhradu. Zároveň namítla, že v době jednání
odvolacího soudu onemocněla, požádala svou právní zástupkyni, aby se bez ní
nezúčastňovala odvolacího jednání, aby neúčast omluvila a navrhla odročení
jednání. Odvolací soud však tuto žádost „neakceptoval" a dovolatelce tak
znemožnil poukázat na další skutečnosti „hodné zřetele" (v dalším textu
dovolání podrobněji uvedené), jež proto „nebyly odvolacím orgánem vůbec
zkoumány". Z téhož důvodu žalovaná nemohla požadovat, aby soud v této věci
připustil dovolání. Dovolatelka tedy navrhla, aby byla odložena vykonatelnost
napadeného rozsudku, a aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s právními závěry soudů obou
stupňů, které považuje za „jedině možné" a navrhl, aby dovolání žalované bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky povinného advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a má formální i obsahové
znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nelze sice v daném případě
opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku
tohoto rozsudku nevyslovil, dovolatelka ale namítla existenci vady řízení
uvedené v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tedy takové vady, pro kterou je
možné dovolání podat proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami
uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř., které se ovšem v souzené věci neuplatní).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatelka vadu (zmatečnost) ve smyslu citovaného ustanovení tvrdí, ale jen
tehdy, bylo-li řízení takovou vadou skutečně zatíženo; v souzené věci je však
tvrzení dovolatelky opodstatněné.
Ze spisu se podává, že odvolací soud nařídil k projednání odvolání
podaného žalovanou proti rozsudku obvodního soudu odvolací jednání na den 14.
2. 2000 v 9.45 hodin. K jednání předvolal žalobce a zástupkyni žalované za
použití vzoru 10 o. s. ř., předvolána byla i žalovaná, které byl podle pokynu
daného soudní kanceláři (srov. č.l. 83 verte) zaslán vzor 14 o. s. ř.
(předvolání účastníka k prvnímu nebo dalšímu jednání ve věci, má-li být při
něm vyslechnut). Uvedená předvolání byla doručena adresátům dne 24. 1. 2000.
Advokátka pak dne 10. 2. 2000 podáním adresovaným Městskému soudu v Praze ke
sp. zn. 39 Co 582/99 sdělila, že její klientka (žalovaná) onemocněla a
předložila jí o tom lékařskou zprávu, že advokátku vyzvala, aby se bez ní
shora uvedeného odvolacího jednání nezúčastňovala, a aby požádala o omluvu
neúčasti a o odročení jednání. Ve shodě s uvedeným pokynem zástupkyně žalované
tuto žádost o omluvu a o odročení výslovně učinila. Z připojené fotokopie
legitimace práce neschopného pojištěnce č. R 9825492 vystavené dne 9. 2. 2000
MUDr. Z. B., praktickou lékařkou v P., S. 21, se podává, že žalovaná byla
neschopna práce od 10. 2. 2000, přičemž datum příštího ošetření (kontroly) bylo
stanoveno na 22. 2. 2000. Z protokolu o odvolacím jednání ze dne 14. 2. 2000
(č.l. 88 spisu) je patrno, že odvolací soud při zahájení jednání konstatoval
nepřítomnost žalované i její advokátky s poznámkou „omluva", vyhlásil
usnesení, že „bude jednáno v nepřítomnosti žalované a její zástupkyně", a že
poté, kdy pověřená členka senátu podala zprávu o dosavadním průběhu řízení (§
215 o. s. ř.), kdy žalobce vyjádřil své procesní stanovisko a byly
provedeny listinné důkazy, rozhodl o odvolání způsobem výše uvedeným, tj.
potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustáleného výkladu
tohoto ustanovení je odnětím možnosti účastníku jednat před soudem takový
postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva,
která mu zákon přiznává. Tím je i právo účastníka, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné
pod č. 2/1993 Sb. - dále jen „Listina"). Není vyloučeno, aby soud věc projednal
a rozhodl bez přítomnosti účastníka, je však vždy povinen poskytnout mu
možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení § 115 o. s. ř. ukládá
soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k
němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž
předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k
přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle § 101
odst. 2 o. s. ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní;
nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého
důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti. Citovaná
procesní ustanovení platí podle § 211 o. s. ř. přiměřeně i pro řízení před
odvolacím soudem.
Jak je patrno z toho, co bylo o průběhu odvolacího řízení uvedeno v
předchozí části rozsudku, žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně
výslovně požádala, aby odvolací jednání, k němuž byla soudem předvolána (nadto
prostřednictvím tiskopisu, z něhož mohla důvodně usuzovat, že má být u jednání
vyslechnuta), bylo odročeno, uvedla důvod své žádosti (onemocnění) a řádně
doložila existenci tvrzeného důvodu listinou vystavenou odborným lékařem
(legitimací práce neschopného pojištěnce). Odvolací soud však její žádosti
nevyhověl a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.
Brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z čl. 38 odst.
2 Listiny, onemocnění, žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání soudu a
důvodnost žádosti náležitě doloží - jako tomu bylo v souzené věci - lze v
postupu soudu, který takové žádosti nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec
nezabývá nebo ji posuzuje jen jako pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti)
spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř., neboť tímto postupem soud nesplnil povinnost poskytnout
účastníkovi možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a zasáhl
tím do jeho práva zakotveného ve zmíněném článku Listiny. V takovém případě
řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon
1194/96, jakož i rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1021/96 ze dne 27. 2. 1996, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura, sešit 8/98, pod poř. č. 62).
Tvrzení dovolatelky o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s.
ř. je tedy opodstatněné, její dovolání je z tohoto pohledu důvodné podle § 241
odst. 3 písm. a/ o. s. ř. a dovolacímu soudu tak nezbylo, než rozsudek
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.), aniž
by se mohl zabývat opodstatněností dalších uplatněných dovolacích argumentů
podřazených jiným dovolacím důvodům. Věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.), v němž ji tento soud znovu
projedná a v novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová