26 Cdo 1439/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti
žalovaným 1) T. Š., a 2) I. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 31/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 23 Co
369/2003-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 23 Co
369/2003-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2003,
č.j. 7 C 31/2002-77, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. srpna 2003, č.j.
7 C 31/2002-88, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2003,
č.j. 7 C 31/2002-77, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 8. 2003, č.j. 7 C
31/2002-88, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č.
7, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu čp. 1051, P. (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že
žalovaní, nájemci předmětného bytu, užívají byt jako své jediné bydliště, že se
v něm celoročně zdržují s výjimkou pobytů v zahraničí, že mají ve společném
jmění dům č.p. 1455 v kat. území B. n. L. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“),
který je z větší části neobyvatelný, a že se v něm žalovaní zdržují pouze
přechodně, v letních měsících, z důvodu rekonstrukčních prací. Dále vzal za
zjištěno, že Městský úřad – stavební úřad v B. n. L. rozhodnutím ze dne 17. 9.
2001 přerušil kolaudační řízení týkající se předmětného domu a vyzval žalované
k odstranění závad, že jim rozhodnutím ze dne 1. 8. 2002 prodloužil lhůtu k
odstranění závad do 30. 6. 2003 a že dle jeho vyjádření ze dne 19. 8. 2002
nelze do vydání kolaudačního rozhodnutí užívat prostory, které byly nově
vytvořeny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno,
že došlo k naplnění výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. h) a g)
obč.zák., a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19.
11. 2003, č.j. 23 Co 369/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění
soudu prvního stupně dostačujícími, a nepovažoval proto za nutné doplnit
dokazování; ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru
odvolacího soudu nejsou dány předpoklady ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč.
zák., neboť žalovaní byt řádně užívají a žalobě nelze vyhovět ani podle
ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., protože „charakter bytu, zejména v
současné době v B. n. L. není takový, aby se dalo hovořit, že o druhý byt jde,
jde spíše o nemovitost, kterou žalovaní adaptují a za této situace stěží lze
jej považovat za adekvátní další bydlení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž namítla existenci
vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Odvolacímu soudu vytýká,
že nepřihlédl k zásadním okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a prokázány,
zejména pak ke skutečnosti, že žalovaní jsou spoluvlastníky rodinného domu, že
předmětem stavebního povolení nebyl celý dům, ale nová přístavba, jejíž vady,
dosud žalovanými neodstraněné, nebrání užívání původního domu, který je
kolaudován jako obytný, měl dvě obytné místnosti o výměře asi 50 m2 a nyní je k
němu přistavena další místnost (přitom předmětný byt má výměru 42 m2).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud hodnotil důkazy vztahující se k
existenci druhého bytu v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř., že nepřihlédl k
protiprávnímu chování žalovaných, kteří porušili a porušují stavební zákon,
když povolenou stavbu sice dokončili a 18. 7. 2001 požádali o její kolaudaci,
ale následně nesplnili výzvy stavebního úřadu k odstranění závad, a to ani v
dodatečné lhůtě (do 30. 6. 2003), což svědčí o tom, že jejich chování je
účelové. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací
soud neshledal, že žalovaní mají dva byty, a odmítl aplikovat ustanovení § 711
odst. 1 písm. g) obč. zák., přičemž se nezabýval ani tím, zda lze na nich
spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Závěrem dovolatelka za
otázku zásadního právního významu označuje otázku, „zda okolnost, že obytný dům
ve vlastnictví nájemců, kterým byla dána výpověď z nájmu bytu podle ust. § 711
odst. 1 písm. g) obč. zák., je předmětem stavební úpravy dosud nepovolené k
užívání z viny stavebníka, může být důvodem pro zamítnutí žaloby o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu (s přihlédnutím ke skutečnosti, že původní část domu je
povolena k užívání)“, a „zda jednání stavebníků, kteří porušují stavební zákon
a rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, může být důvodem pro zamítnutí
žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu uplatněné podle ust. § 711 odst. 1
písm. g) obč. zák.“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že předmětný byt má „53 m
se sklepem 54 m“ a předložila evidenční list, jenž toto tvrzení dokládá.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 19. 11. 2003,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený
dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda lze na
naplnění výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč.
zák. usoudit i v případě, svědčí-li nájemci vedle práva nájmu bytu, jehož
nájem je vypovídán, vlastnické právo k nemovitosti (domu), která je určena k
bydlení, avšak není k tomuto účelu využívána z důvodu stavebních oprav (úprav)
prováděných vlastníkem nemovitosti a nájemcem bytu.
Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm
nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Z uvedeného vyplývá, že předpokladem naplnění uvedeného výpovědního důvodu je
nejen skutečnost, že nájemce má dva (více) bytů, ale též podmínka, že na něm
lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou (více) bytů.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo
více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více)
bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §
685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li jeden byt z
titulu práva nájmu a současně mu svědčí další právní důvod bydlení z titulu
vlastnického či spoluvlastnického práva k domu, resp. práva odpovídající
věcnému břemenu. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další
právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení
odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – (spolu)vlastníku domu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo
2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002,
usnesení ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 415, svazek 4, rozsudek ze dne 18. 5. 2004,
sp.zn. 26 Cdo 107/2004). Z hlediska naplnění předpokladu existence dvou (více)
bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je tedy především
rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících
právo na bydlení trvalé povahy.
Vzhledem k tomu, že předpokladem naplnění daného výpovědního důvodu je též
podmínka, že na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze
dvou či více bytů, pak jde-li o byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, je
třeba zabývat se tím, zda nájemce má objektivně možnost jej k bydlení užívat.
V již citovaném rozsudku sp.zn. 26 Cdo 2471/99, Nejvyšší soud například
dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v
nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost
zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak
neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka
nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném
rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci
spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu
okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké)
činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Nejvyšší soud (srov. již
citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 107/2004) dále dovodil, že neužívá-li nájemce
fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost
jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat
bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby
užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez
povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu.
Jestliže tedy v projednávané věci odůvodnil odvolací soud svůj závěr o
nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. tím, že
„charakter bytu, zejména v současné době v B. n. L. není takový, aby se dalo
hovořit, že o druhý byt jde, jde spíše o nemovitost, kterou žalovaní adaptují a
za této situace stěží lze jej považovat za adekvátní další bydlení“, je jeho
právní posouzení – vzhledem k výše uvedenému – neúplné a tudíž i nesprávné.
Odvolací soud se při úvaze o existenci daného výpovědního důvodu důsledně
nezabýval rozlišením mezi oběma předpoklady uplatněného výpovědního důvodu, tj.
otázkou, zda žalovaní mají dva (více) bytů, tj. zda disponují dvěma (více)
právními tituly objektivně způsobilými trvale uspokojit bytovou potřebu, a
otázkou, zda lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt,
tj. tím, zda byt v jejich nemovitosti je způsobilý (vzhledem k jeho stavu)
uspokojit jejich bytovou potřebu. Veden nesprávným právním názorem odvolací
soud nepřihlédl ke všem skutečnostem, které byly v řízení tvrzeny a prokázány
(jak důvodně namítá dovolatelka, byť formálně v této okolnosti spatřuje
naplnění vady řízení, nikoliv neúplnost a tím i nesprávnost právního posouzení
věci), zejména k tomu, že dle vyjádření příslušného stavebního úřadu je
nemovitost ve vlastnictví žalovaných určena k bydlení a změna v účelu užívání
této stavby nebyla povolena; nepřihlédl ani k dalším skutečnostem vyplývajícím
ze stavební dokumentace, jež je součástí spisu (srov. č.l. 31 až 51), jako je
např. stavební uspořádání nemovitosti (označované jako rodinný dům) před
povolenými stavebními úpravami, čeho (jaké části nemovitosti) se tyto úpravy
týkají, a co bylo obsahem výzvy stavebního úřadu k odstranění závad před
kolaudací. Odvolací soud rovněž nezohlednil ani okolnost, po jak dlouhou dobu
trvá stav, kdy žalovaným svědčí vedle práva nájmu k předmětnému bytu vlastnické
právo k předmětné nemovitosti, a zda (příp. jaké) činí kroky k vyřešení této
situace.
Dovolací soud je dále toho názoru, že při výkladu ustanovení § 711 odst. 1
písm. g) obč. zák. je třeba respektovat nejen oprávněné zájmy nájemce (v rámci
úvahy, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt), ale
též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka – v daném případě obce, která má
specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů v ní žijících) na
využití předmětu jeho vlastnického práva, a to i s přihlédnutím k situaci, kdy
nájemce je subjektem právního vztahu nájmu bytu, jemuž zákon poskytuje
zvýšenou ochranu (srov. § 685 odst. 1 obč. zák.) a svou vlastní nemovitost
neužívá k uspokojení svých bytových potřeb; z tohoto hlediska nejsou bez
významu i důvody, proč tak nájemce činí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl
uplatněn opodstatněně.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány
a z obsahu spisu se nepodávají. Pokud jde o tzv. jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), k nimž rovněž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, a které
byly v dovolání též namítány, jde – jak bylo výše konstatováno – obsahově o
kritiku právního posouzení věci, která byla zohledněna v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. srpna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu