26 Cdo 1472/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B.
a 2) Z. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 52/2002, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
března 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66,
a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. listopadu 2002,
č.j. 4 C 52/2002-52, se zrušují a věc se vrací
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 22. 11. 2002, č.j. 4 C 52/2002-52, zamítl žalobu na
uložení povinnosti žalovaným vyklidit „dům čp. 125 na stavební parcele p.č.
st. 75 o výměře 537m2 a stavební parcelu p.č. st. 75 o výměře 537 m2, obě
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí v R., katastrální území R., obec R.,
na LV č. 424“ (dále „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaní projevili (ústně i formou
inzerátu) vůli prodat byt 4+1 v P., v S. ulici (dále „p. byt“), který měli
získat do vlastnictví od Š. P., a.s., že žalobce projevil vůli byt od nich
koupit, že dne 12. 6. 2000 byla mezi žalovanými (jako prodávajícími) a žalobcem
(jako kupujícím) sepsána kupní smlouva (dále „předmětná kupní smlouva“) o
prodeji předmětných nemovitosti za kupní cenu 350.000,- Kč, a že v
následujících dnech byly účastníky podepsány další listiny, a to dne 16.
6. 2000 smlouva o poskytnutí půjčky, dne 14. 6. 2000 uznání dluhu a
dne 13. 6. 2000 protokol. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná pro absenci projevu vůle
žalovaných prodat předmětné nemovitosti, a že i další listiny byly sepsány,
aniž by odrážely vůli obou smluvních stran. Rovněž tak dovodil, že předmětná
kupní smlouva je též relativně neplatná podle § 49a obč.zák., neboť žalovaní
byli úmyslně uvedeni v omyl pokud jde o předmět smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 5. 3. 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že uložil žalovaným předmětné nemovitosti vyklidit do tří měsíců od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování opakováním výslechu účastníků a listinou
obsahující předmětnou kupní smlouvu; v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
„pokud žalovaní ve své výpovědi uváděli, že se domnívali, že uzavírají kupní
smlouvu na prodej bytu v P., nemůže toto jejich tvrzení obstát ve světle
dalších důkazů“. V této souvislosti poukázal na to, že v době uzavření
předmětné kupní smlouvy nebyli vlastníky tohoto bytu, že pokud první žalovaný
ve své výpovědi před odvolacím soudem uvedl, že předmětný dům neprodával, ale
dával ho pouze do zástavy, je toto jeho tvrzení „velmi nelogické“, neboť
nikomu nic nedlužil, jakož i na to, že druhá žalovaná ve své výpovědi uvedla,
že „při podpisu kupní smlouvy v advokátní kanceláři se její manžel ptal, proč
je smlouva sepsána na prodej nemovitostí v Radnicích, když si původně mysleli,
že se jedná pouze o zástavu“. Podle názoru odvolacího soudu z tohoto nelze
učinit jiný závěr, než ten, že žalovaní nepochybně věděli, že předmětem kupní
smlouvy z června 2000 byly nemovitosti v R., a že „věrohodná a logická“ je
výpověď žalobce, který uvedl, že chtěl od žalovaných koupit původně p. byt
za 550.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní nebyli dosud jeho vlastníky,
dohodli se, že žalobce zaplatí za žalované Š. P., a.s., částku 228.000,-Kč a
zbylou částku až do výše 350.000,-Kč jim zaplatí poté, co převedou do jeho
vlastnictví předmětné nemovitosti a že posléze, až se žalovaní stanou
vlastníky p. bytu, dojde mezi účastníky k uzavření směnné smlouvy, tedy že
žalobce převede na žalované zpět předmětné nemovitosti a doplatí jim
200.000,-Kč a žalovaní na žalobce převedou p. byt; ze zamýšlené směny
však sešlo a žalovaní prodali tento byt jiné osobě. Odvolací soud uzavřel, že
předmětná kupní smlouva je platná, a že se žalobce jako vlastník právem domáhá
vyklizení předmětných nemovitostí, které žalovaní užívají od června 2000 bez
právního důvodu. Poukázal též na to, že z celé situace získali hmotný prospěch
toliko žalovaní, kteří dosud užívají předmětný dům, p. byt prodali a v jejich
prospěch byla též vyplacena i částka odpovídající kupní ceně za předmětný dům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost odůvodnili poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v
němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Jeho
naplnění spatřují v „rozporu mezi provedeným dokazováním, resp. skutečnostmi z
nich vyplývajícími a závěry Krajského soudu, jimiž byla odůvodněna změna
rozsudku Okresního soudu v Rokycanech“. Namítají, že odvolací soud vycházel
„pouze z textace uzavřené kupní smlouvy bez zohlednění všech souvisejících a
spolupůsobících skutečností“, které byly prokázány v řízení před soudem prvního
stupně“; v této souvislosti poukazují na ostatní, v té době podepisované
listiny a na okolnosti, za nichž k jejich podpisu došlo. Uvádějí, že neměli v
úmyslu předmětné nemovitosti prodat a byli ochotni je dát toliko do zástavy v
souvislosti s jednáním o prodeji jejich bytu, resp. s poskytnutím finančních
prostředků na jeho odkoupení, a že ani žalobce neměl v úmyslu nabýt vlastnické
právo k předmětným nemovitostem a měl zájem toliko o p. byt. Dovolatelé mají za
to, že v řízení bylo prokázáno, že vůle smluvních stran nesměřovala k převodu
předmětných nemovitostí, a že proto nelze dospět k závěru o platnosti předmětné
kupní smlouvy. Poukazují dále na úroveň svého vzdělání a svoji schopnost
orientovat se v odborném textu, obsaženém v jimi podepsaných listinách, na to,
že se v tomto směru spoléhali na tehdejšího právního zástupce žalobce, který se
obdobného jednání dopustil i v jiných případech, jakož i na to, že odvolací
soud nezohlednil ani skutečnost, že žalovaným nebyla vyplacena celá částka
uvedená v kupní smlouvě jako kupní cena, ale pouze její část. Navrhli, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2004, č.j. 26 Cdo
1472/2003-78, odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 5. 3. 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66, ve spojení s
rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 11. 2002, č.j. 4 C
52/2002-52.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího
soudu i s jeho závěrem, že předmětná kupní smlouva byla uzavírána za účelem
realizace budoucí směnné smlouvy, vyjádřil názor, že se jednalo o „zákonem
přípustné zajištění závazku převodem práva, tj. závazku žalovaných, že v
budoucnu převedou jejich byt v P. do vlastnictví žalobce“, a že „zajištění
uvedeného závazku převodem vlastnického práva bylo jediným možným“. Navrhl, aby
dovolací soud „dovolání zamítl a řízení o dovolání zastavil“.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo změno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.;
vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a jejich existence z obsahu spisu
nevyplývá. Jinak je tomu ohledně tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž
dovolací soud taktéž přihlíží z úřední povinnosti.
Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. (jež platí podle § 211 o.s.ř. i pro řízení
odvolací) není-li stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku mj. stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být
dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. V dané
věci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění,
učiněná s odkazem na příslušné důkazy. Soud prvního stupně provedl celou řadu
důkazů, z nichž, aniž uvedl ohledně každého z důkazních prostředků
zvlášť, co z něj zjistil, učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění. Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 28. 11. 2002, sp.zn. 22 Cdo 886/2001,
publikovaném pod C 1576 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22,
zaujal právní názor, že „rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze
souhrnného zjištění, jimiž se zjišťuje rozhodný stav současně na základě všech
provedených důkazů, aniž je uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se
to které zjištění a z jakých důvodů činí, jakož i bez vysvětlení případných
rozporů mezi nimi, je nepřezkoumatelným“. Jestliže tedy v projednávané věci
rozsudek soudu prvního stupně nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 a §
132 o.s.ř., je nepřezkoumatelný. V takovém případě nejsou splněny předpoklady
pro opakování dokazování nebo jeho doplnění odvolacím soudem, ale nezbývá, než
takové rozhodnutí zrušit (§ 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Odvolací soud proto
pochybil, když namísto toho aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil,
dokazování doplnil a poté, na základě odlišných skutkových zjištění z těchto
důkazů učiněných, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); navíc stejnou vadou trpí i samotný
rozsudek odvolacího soudu.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel
zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti předmětné
kupní smlouvy námitkami směřujícími proti správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Podle obsahu tak uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. – též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové
zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický
rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem předepsaným soudu v ustanoveních § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro právní
posouzení věci.
Nepřezkoumatelnost skutkových zjištění odvolacího soudu však brání
posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
písm. c) o.s.ř., a to i z hlediska dovolací námitky, že odvolací soud
nepřihlédl k ostatním listinám, vyhotoveným v souvislosti s předmětnou kupní
smlouvou, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, ani k tvrzení
žalovaných, že předmětné nemovitosti měly být dány pouze do zástavy. Namítané
skutečnosti (které ostatně vyšly v řízení najevo) byly nepochybně významné pro
skutkový závěr o obsahu vůle účastníků předmětné kupní smlouvy a tím i pro
právní posouzení věci.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody jeho zrušení platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne právní názor vyjádřený např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp.zn. 30 Cdo 2384/2002
(vycházející z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
5. 9. 2000, sp.zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněného pod č. 131
v časopise Soudní judikatura 12/2000), podle kterého smlouva, jejímž skutečným
smyslem je – bez ohledu na její skutečné označení – sjednání tzv. propadné
zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava
do vlastnictví), je neplatná podle § 39 obč.zák.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu