26 Cdo 1478/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr.Hany Müllerové a JUDr.Jiřího Spáčila, CSC., v právní
věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o
bezúplatný převod pozemků státu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp.zn. 9 C 1234/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 29. 2. 2000, čj. 35 Co 25/2000-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 2.
2000, čj. 35 Co 25/2000-53, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě
ze dne 23.11.1999, čj. 9 C 1234/99-40; jím okresní soud zamítl žalobu na
uložení povinnosti žalovanému bezúplatně převést do vlastnictví žalobce části
pozemků č. 114/1 a 122/1 v katastrálním území B. u Z. Své rozhodnutí okresní
soud odůvodnil tím, že žalobce je sice oprávněnou osobou podle zákona č.
229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), a získal nárok na
bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky, které podle zákona o půdě
nelze vydat; požaduje však pozemky ležící v chráněném ložiskovém území pro
výskyt štěrkopísků, což bylo zjištěno z rozhodnutí Okresního báňského úřadu v
L. a Ministerstva stavebnictví ČR. Podle metodických pokynů P. f. ČR (dále jen
"P. f. ") jsou pozemky, kde je nerostné bohatství, vyloučeny z nabídky
náhradních pozemků. Tyto vnitřní předpisy byly porušeny při uzavírání dohody o
podmínkách převodu pozemků, uzavřené účastníky dne 14.8.1998, podle níž se
účastníci mj.dohodli o umístění náhradního pozemku.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v odvolacím řízení dospěl k
závěru, že žalobě nelze vyhovět z jiných důvodů, než jaké uvedl okresní soud.
Poukázal především na ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zákona o půdě, z něhož nelze
dovodit, že by si oprávněný mohl vybírat, které náhradní pozemky bude
požadovat; naopak stát jako vlastník sám rozhoduje, který z náhradních pozemků
na uspokojení nároku na náhradní pozemek nabídne. V daném případě nelze žalobě
vyhovět již z toho důvodu, že žalobce požaduje do svého vlastnictví bezúplatné
převedení pozemků, které si sám vybral, aniž s tím žalovaný souhlasil, neboť mu
je nenabídl. Dohoda, uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 1998 o podmínkách
převodu pozemků ve vlastnictví státu, nevyvolává, dle názoru odvolacího soudu,
právní účinky smlouvy o bezúplatném převodu daných pozemků, ani právní účinky
smlouvy o smlouvě budoucí. Za neplatnou by bylo třeba považovat i smlouvu o
převodu pozemků do vlastnictví žalobce, i kdyby šlo o smlouvu uzavřenou podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě; podle § 17 odst. 1 písm. c) citovaného
zákona totiž P. f., který je jinak výlučně oprávněn uzavírat dohodu o převodu
náhradních pozemků, nespravuje pozemky, které jsou v souladu se zákonem č.
44/1988 Sb. určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů. V daném
případě bylo rozhodnutím ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR, čj.
0ip/4 - 427/75 ze dne 8. 8. 1975, rozhodnuto o vhodnosti ložiska k průmyslovému
dobývání dle § 13 zákona č. 41/1957 Sb. Pro dané území, v němž se nachází
ložisko štěrkopísků, pak bylo vydáno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v L.,
č.j. 2219 -To/90 ze dne 22. 7. 1991. V něm se výslovně uvádí, že jde o
stanovení chráněného ložiskového území (dle § 17 horního zákona č. 44/1988
Sb.). Vedeno je pak jako B. 606014. Pokud by tedy P. f. ohledně takovýchto
pozemků uzavřel dohodu o bezúplatném převodu nemovitostí do vlastnictví
žalobce, šlo by o dohodu neplatnou pro rozpor s § 1 odst.1, a § 11 odst. 2
zákona o půdě; úkon by byl neplatný i pro právní nemožnost plnění, neboť podle
§ 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě s takovými pozemky nemůže p. f. disponovat.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ze všech výše uvedených důvodů nárok žalobce
na uzavření dohody o bezúplatném převedení jím požadovaných konkrétních pozemků
nevznikl, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil. Současně však posouzení právních účinků dohody účastníků ze
dne 14. 8. 1998 a citovaných správních rozhodnutí na uplatněný nárok považuje
krajský soud za otázku zásadního právního významu, a proto v tomto rozsahu
výslovně připustil ve výroku rozsudku dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25.dubna 2000. Žalobce jej
napadl včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239
odst. 1 o.s.ř., a jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně dohody uzavřené
účastníky ze dne 14.8.1988 v tom, že ji nepovažuje za dohodu o bezúplatném
převodu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ani za smlouvu o smlouvě budoucí ve
smyslu občanského zákoníku. Odmítá však závěr odvolacího soudu, podle něhož z
uvedené smlouvy nelze vyvodit žádné účinky z hlediska ustanovení § 51
občanského zákoníku proto, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy
nepojmenované, a že tato smlouva představuje pouze přípravná nezávazná ujednání
k uzavření smlouvy podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Žalobce poukazuje na to,
že smyslem smlouvy bylo stanovit, kterých pozemků se bude týkat samotná smlouva
o bezúplatném převodu pozemků. Účastníci tak projevili úmysl posílit jistotu
oprávněné osoby i p. f. o tom, co bude předmětem bezúplatného převodu, a
zajistit další kroky, např. pořízení geometrického plánu. Uvedená dohoda byla
iniciována p. f., a jeho zástupcem zformulována. Žalobce rovněž nesouhlasí s
hodnocením důkazů, tj. rozhodnutí Ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR a
Obvodního báňského úřadu v L. Poukazuje přitom na ustanovení § 17 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě a zdůrazňuje, že toto ustanovení obsahuje odkaz na zákon č.
44/1998 Sb., § 32 zákona č. 50/1976 Sb., a § 10 odst. 2 vyhl. č. 85/1997 Sb.
Podle názoru dovolatele nelze z obsahu těchto předpisů dovodit , že by shora
citovaná rozhodnutí vyjímala předmětné pozemky ze správy P. f. Směrodatným pro
vydání rozhodnutí o využití území pro těžbu nerostů je dle jeho názoru
ustanovení § 27 horního zákona č. 44/1998 Sb., zejména pak jeho odstavec 6.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž si oprávněná
osoba nemůže vybírat, které náhradní pozemky může požadovat. V této souvislosti
interpretuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě odlišně od odvolacího soudu.
Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení k dalšímu řízení, a
současně žádá, aby dovolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit náklady
dovolacího řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné
podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř, neboť odvolací soud ve výroku rozsudku
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný
pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu § 237 odst.
1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci
uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), včetně věcného vymezení
tohoto dovolacího důvodu
(§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Závěr o nesprávnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem by bylo třeba učinit, pokud by odvolací soud s ohledem na
zjištěný skutkový stav aplikoval na právní vztahy účastníků nesprávný právní
předpis, nebo správně aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil. V daném
případě dovolací soud konstatoval, že odvolací soud na daný případ správně
aplikoval příslušná ustanovení zákona o půdě a občanského zákoníku.
Žalobce se domáhal svého plnění z nároku na převod náhradních pozemků za
pozemky, které nemohly být vydány oprávněným osobám, jež mu své nároky
převedly. Přitom navrhoval, aby jeho nárok byl uspokojen převodem konkrétních
pozemků, na němž se již s žalovaným dohodl, což dokládal písemnou dohodou z
14.8.1998, s tím, že žalovaný mu dodatečně oznámil, že uvedené pozemky nemůže
poskytnout jako pozemky náhradní, protože jde o naleziště štěrkopísků.
Dovolací soud se již dříve zabýval výkladem ustanovení § 17 odst. 3 písm.a)
zákona o půdě, kterým se realizuje právo oprávněné osoby na náhradu za pozemek,
jejž nelze vydat, zakotvené v ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, a
spočívající v bezúplatném převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu P. f. Dle
ustanovení § 17 odst. 3 písm.a) zákona o půdě může P. f. převést nemovitosti ve
vlastnictví státu, na něž nebylo uplatněno právo na vydání, do vlastnictví
oprávněných osob k uspokojení jejich nároku na náhradu podle § 14 až 16 a § 20
zákona o půdě. Samotný převod se řídí ustanovením občanského zákoníku, jeho
uskutečnění však předpokládá určitý postup se strany P. f., stanovený
zvláštními předpisy, a sledující uspokojení většího okruhu oprávněných osob,
jejichž nároky se mohou i překrývat. Dovolací soud již ve své dřívější
judikatuře dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků
nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků. Takto rozhodl
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29.1.1997, sp.zn. 2 Cdon 522/96,
uveřejněném v publikaci " Zemědělské restituce a soudní praxe", C.H.Beck, 1998.
Je na P. f., aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být
poskytnuty jako pozemky náhradní. Toto oznámení nelze považovat za návrh na
uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, protože návrhy oprávněných osob
na přijetí konkrétních náhradních pozemků je třeba posoudit z více hledisek, a
přihlédnout i k vyjádřením jiných subjektů, včetně příslušných orgánů.
Ustanovení § 11 odst. 3 zákona o půdě proto ukládá Pozemkovému úřadu postupovat
podle ustanovení § 8 odst. 4 (dnes odst. 5) zákona č. 284/1991 Sb., o
pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, tedy obdobně, jako postupuje
pozemkový úřad při provádění pozemkových úprav. Tento postup předpokládá i
soupis nároků oprávněných osob včetně výměry pozemků a jejich ceny, a možnost
uplatnění nároků jiných osob a státních orgánů, a konečné rozhodnutí po
příslušném projednání s tímto okruhem osob.
V dané věci dovolatel souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že
dohoda uzavřená účastníky dne 14.8.1998 není smlouvou o převodu předmětných
pozemků jako pozemků náhradních, ostatně proto také svůj nárok na uzavření
takové smlouvy uplatňuje soudně. Souhlasí rovněž s tím, že uvedená dohoda není
smlouvou o smlouvě budoucí, ve smyslu ustanovení § 50a obč.zák. Ani dovolací
soud se v této věci neodchyluje od právního hodnocení odvolacího soudu. Za této
situace je třeba posoudit, zda a v jaké míře je pro účastníky závazná dohoda z
14.8.1998.
Jako vyplývá již ze shora uvedeného, předpokládá uzavření konečné
smlouvy o převodu náhradních pozemků určitý postup se strany Pozemkového úřadu,
v němž se vyjasní okolnosti rozhodné pro uzavření smlouvy o převodu náhradních
pozemků. Dle názoru dovolacího soudu sloužila dohoda z 14.8.1991, o kterou
žalobce opírá svůj nárok, právě tomuto účelu. Z jejího obsahu je zřejmé, že v
jejím článku I. byl vyjasněn rozsah nároku žalobce z hlediska původu i rozsahu,
daného cenou nevydaných pozemků. V článku II. se konstatuje, že smluvní strany
se dohodly, že "náhradní pozemek bude umístěn na p.p.č. 114, 122/1a 122/3 dle
KN vše v kultuře louka ve vlastnictví státu, v obci B.", jakož i na ocenění
těchto pozemků, přičemž "umístění náhradního pozemku" bude projednáno v komisi
pro převod náhradních pozemků. Článek V. dohoda neobsahuje. V článku VI. je
obsaženo konstatování oprávněné osoby, že si je vědoma jednostranné
neodvolatelnosti dohody.
I když by bylo možno neobvyklou formulaci o "umístění náhradního
pozemku" na pozemku specifikovaném jeho označením v katastru nemovitostí,
považovat za projev vůle obou stran o tom, které pozemky budou poskytnuty
žalobci jako pozemky náhradní, nelze učinit závěr o závaznosti tohoto
ustanovení pro P. f. Uvedenou dohodu je třeba vyložit s ohledem na ustanovení
dohody jako celku, včetně ujednání, že "umístění náhradního pozemku" bude
projednáno v komisi pro převod náhradních pozemků; což nelze vyložit jinak než
jako rozvazující podmínku ( § 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.) pro případ, že
nedojde ke kladnému výsledku takového projednání. Je zřejmé, že ustanovení o
následném projednání v komisi odpovídá postupu, který -jak shora uvedeno- je P.
f. je povinen dodržet. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že předmětná dohoda
nezavazuje P. f. k plnění tak, jak žalobce navrhuje, a názor odvolacího soudu
proto shledal správným.
Za této situace není třeba se již zabývat otázkou, zda žalovaný je v
této věci pasivně legitimován, tj. zda předmětné pozemky, o něž žalobce
usiluje, jsou ve správě P. f. Nad rámec této úvahy je možno uvést, že odvolací
soud správně aplikoval na věc ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě,
pokud zjistil, že tyto pozemky se nacházejí v území, určeném příslušným
rozhodnutím k využití pro těžbu nerostů. Skutkovými zjištěními soudu se soud
dovolací nemůže zabývat, protože v případě, že dovolání je přípustné jen za
použití ustanovení § 239 o.s.ř., je oprávněn přezkoumávat jen právní závěry
odvolacího soudu.
Dovolání bylo proto jako nedůvodné zamítnuto podle ustanovení § 243b
odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který měl v
dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly ( § 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).
V Brně dne 18. ledna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová