NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 1480/2004
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce města L., proti žalovanému O. D., zastoupenému advokátem, o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.
zn. 6 C 283/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 27. listopadu 2003, č. j. 13 Co 563/2001-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud – z důvodu upraveného v ustanovení § 711
odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke
dni dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“) – přivolil k výpovědi z
nájmu žalovaných D. D. (dále jen „žalovaná“) a O. D. (dále jen „žalovaný“) k
„bytu I. kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě č. p. 647 na ul. N.
v L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
V pořadí první (zamítavý) rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (soudu prvního
stupně) ze dne 6. října 1998, č. j. 6 C 283/97-57, byl k odvolání žalobce
usnesením Krajského soudu v Brně (odvolacího soudu) ze dne 9. listopadu 2000,
č. j. 13 Co 212/99-71, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. června 2001, č.
j. 6 C 283/97-94, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu
opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 13
Co 563/2001-135, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované zrušil, v
tomto rozsahu řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi
žalobcem a žalovanou (výrok I.); současně (zamítavý) rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k
předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr žalovaného k bytu skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního
měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt
vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší
(výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů v poměru mezi
žalobcem a žalovaným a o nákladech řízení státu (výrok III.). Ve vztahu k
žalované byl v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo
v tomto rozsahu zastaveno po zjištění, že žalovaná dne 24. listopadu 2001
zemřela; odvolací soud dovodil, že její smrtí zaniklo právo společného nájmu
bytu manžely a že jediným nájemcem předmětného bytu se stal žalovaný jako
pozůstalý manžel.
Jde-li o způsob užívání předmětného bytu, odvolací soud – po opakování důkazů
výslechem svědků Ing. V. K., Ing. O. D., Ing. R. D. a L. M. a po doplnění
dokazování listinnými důkazy – neuvěřil výpovědi žalovaného a ani svědeckým
výpovědím Ing. V. K., Ing. O. D. a Ing. R. D., a to pro jejich přátelský, resp. příbuzenský vztah k žalovanému. Z dalších provedených důkazů (zejména
svědeckých výpovědí L. M. a F. F. a listinných důkazů) vzal mimo jiné za
zjištěno, že žalobce (pronajímatel bytu) je vlastníkem předmětného domu, že
žalovaní (nájemci předmětného bytu) se v bytě zdržovali pouze v minimálním
rozsahu, že žalovaná trpěla Parkinsonovou chorobou a cukrovkou a nebyla schopna
se pohybovat po schodech, že byt občas navštívilo některé z dětí žalovaného, že
se stávalo, že v bytě se přes týden zdržovaly cizí osoby, že žalovaný při
příležitosti vyzvednutí pošty asi ve dvou případech odklidil sníh před domem a
jednou uklidil v patře domu, že k trvalému pobytu v předmětném bytě se
přihlásil až v průběhu řízení, že žalovaní bydleli spolu s rodinou syna
Radomíra v domě žalovaného v H., pošta B., kde jim byl doručován rovněž důchod,
že v tomto domě byly dvě bytové jednotky, že žalovaný tento dům vlastnil
minimálně do roku 2001, že jako soukromě hospodařící zemědělec se v H. staral o
sad a provozoval zde malochov ovcí, že kromě toho vyvíjel aktivity ve dvou
společnostech se sídlem v P. a ve S., že žalovaní měli svého praktického lékaře
ve S. a že ve S. bydlela jejich svobodná dcera J., dále také ovdovělá dcera D. s dětmi a rovněž syn O. s rodinou. Na tomto skutkovém základě odvolací soud –
stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že žalovaní užívali předmětný byt
jen občas. Soud prvního stupně pokládal za důvod jen občasného užívání bytu
žalovanými výkon soukromé zemědělské činnosti žalovaného v obci H. a jeho
aktivity ve společnostech v P. a ve zlínské oblasti. Tyto okolnosti pak
posoudil jako závažné důvody jen občasného užívání předmětného bytu, a proto
žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že
vážnost důvodů neužívání či občasného užívání bytu je třeba zkoumat z
objektivního hlediska a že zjištěné okolnosti je třeba posuzovat nejen z
pohledu zájmu nájemce, nýbrž také z hlediska zájmu pronajímatele na řádném
užívání bytu. Poté dovodil, že skutečnost, že žalovaný podnikal jako soukromý
zemědělec (měl několik ovcí a sad) a že při svých dalších aktivitách se
pohyboval v Praze a ve zlínské oblasti, nelze – ve světle dalších zjištěných
skutečností – pokládat za důvod jen občasného užívání bytu. Z uvedených
skutečností totiž podle odvolacího soudu vyplývá, že důvodem jen občasného
užívání předmětného bytu nebylo pracovní vytížení žalovaného, nýbrž to, že
žalovaní v rozhodné době převážně uspokojovali svou bytovou potřebu bydlením v
jedné ze dvou bytových jednotek v domě žalovaného v H. Jelikož tuto okolnost, a
to i s přihlédnutím k zájmu žalobce na řádném užívání bytu, nepokládal odvolací
soud za závažný důvod jen občasného užívání bytu, dospěl k závěru, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je naplněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, podal žalovaný dovolání. Uvedl v něm, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových
zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolatel má za to, že svědecká výpověď L. M: žádné konkrétní
poznatky o užívání bytu neposkytuje a je podle něj pouze nepřímým důkazem o
četnosti výskytu žalovaných ve společných prostorách domu. Je přesvědčen, že
ani zprávy o odběru elektrické energie a vody nedokládají, byť jen částečné
neužívání bytu. Jde-li o místo doručování důchodu a volbu lékaře, nelze mu tyto
okolnosti klást k tíži, neboť je podle něj věcí každého občana, kde si nechá
doručovat důchod a kterým lékařem je ošetřován; uvedené podle jeho názoru platí
i ve vztahu k údaji o trvalém bydlišti. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval
– v rámci posouzení věci podle § 3 obč. zák. – tím, zda má jinou možnost
bydlení a zda po odpadnutí překážek hodlal byt trvale užívat. Podle názoru
dovolatele důvodem neužívání či občasného užívání bytu byl výkon jeho práce a
pobyt původní žalované v nemocničním zařízení a tyto důvody lze pokládat za
vážné důvody neužívání či jen občasného užívání bytu. Navíc nájemné z bytu bylo
řádně placeno a žalobce v tomto ohledu neutrpěl žádnou újmu. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. listopadu 2003,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo – ve výroku týkajícím se žalovaného – změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – v dovolání
uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář,
5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z
nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil,
že v rozhodné době užívali žalovaní předmětný byt jen občas a že pro občasné
užívání bytu neměli závažné důvody; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem
hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi
hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle
jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi
skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (po opakování důkazů v odvolacím řízení a po doplnění dokazování
listinnými důkazy) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že
skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou
výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v
ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je naplněn. Především však bude
zapotřebí vyřešit předběžnou právní otázku, tj. otázku, zda na základě
zjištěného skutkového stavu věci lze usoudit, že v daném případě užívali
žalovaní předmětný byt jen občas a že pro občasné užívání bytu neměli závažné
důvody.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi
pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může
vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem
stanovených (§ 711 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu –
vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez
závažných důvodů užívá jen občas.
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyplývá, že naplnění uvedeného
výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá
jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné
(závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž
je určen. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení
výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných
skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence
vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo
2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura). O „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu tohoto ustanovení
jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo
převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými)
důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které
brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas).
Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být
posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního
případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými)
důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), mohou
být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu – členů jeho
domácnosti (ohledně zdravotního stavu žalovaného nebyly takové okolnosti
tvrzeny a nebylo ani tvrzeno, že žalovaný předmětný byt užíval jen občas z
důvodů ústavního léčení, resp. nepříznivého zdravotního stavu původní
žalované). Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může
být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení
konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem
užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je
nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele
(vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Žalovanému se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na jejichž základě
odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že v daném případě
šlo jen o občasné užívání bytu. Dovolací soud zastává názor, že s přihlédnutím
k charakteru okolností, které soudy zjistily ohledně užívání bytu žalovanými a
které jsou uvedeny na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, uvedený právní
závěr obstojí. S dovolatelem se sice lze ztotožnit v názoru, že je věcí každého
občana, kde si nechá doručovat důchod a u kterého lékaře se nechá ošetřovat.
Nelze však odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, pokud závěr o občasném užívání
bytu žalovanými dovodil rovněž ze skutkových zjištění týkajících se místa
doručování důchodu žalovaným, sídla jejich ošetřujícího lékaře a doby, kdy si
žalovaný nechal vyznačit trvalý pobyt v předmětném bytě. Nelze totiž ztratit ze
zřetele, že (starší) občané pobírají důchod obvykle v místě svého bydliště a
tam – zejména s ohledem na dostupnost – vesměs volí i svého ošetřujícího
lékaře; není ani běžné vyznačení místa trvalého bydliště v bytě až v době
řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
h/ obč. zák.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci učinil mimo jiné i
skutkový závěr, že důvodem jen občasného užívání předmětného bytu nebylo
pracovní vytížení žalovaného, nýbrž to, že žalovaní v rozhodné době převážně
uspokojovali svou bytovou potřebu bydlením v jedné ze dvou bytových jednotek v
domě žalovaného v H. Zbývá dodat, že správnost tohoto skutkového závěru se
žalovanému prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. rovněž
nepodařilo zpochybnit. Bydlí-li žalovaný (dříve i žalovaná) v bytě jen občas
(navíc po řadu let), nelze podle názoru dovolacího soudu při posuzování
závažnosti důvodů jen občasného užívání bytu zohlednit v jeho prospěch
skutečnost, že jako nájemce bytu v důchodovém věku bydlí ve svém domě v H. Je
tomu tak proto, že za situace, kdy je předmětný byt převážně opuštěn, není
naplněn zájem pronajímatele (navíc v daném případě obce, která má specifické
postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území) na
řádném využití bytu k bydlení, tj. zájem, který nelze v naznačených
souvislostech bez dalšího pominout. Pro posouzení závažnosti důvodů občasného
užívání bytu (§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) je nerozhodné, kde nájemce v
době dání výpovědi z nájmu bytu převážně bydlí, resp. zda má jinou možnost
bydlení; rozhodující je pouze to, že nájemce bydlí – bez závažných důvodů – ve
vypovídaném bytě jen občas, tj. byt – bez závažných důvodů – užívá jen občas.
Stejně tak je v naznačených souvislostech nerozhodné, že bylo placeno nájemné z
bytu; v ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. se totiž sleduje zájem
pronajímatele na řádném užívání bytu (nikoli tedy ekonomický aspekt ve vztazích
mezi pronajímatelem a nájemcem bytu). Překážky bránící žalovanému předmětný byt
soustavně užívat k bydlení nebyly v průběhu řízení ani tvrzeny, a proto se
odvolací soud důvodně nezabýval otázkou, zda po odpadnutí překážek hodlal
žalovaný předmětný byt užívat.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci lze pokládat za správné, jestliže na
základě zjištěného skutkového stavu věci (žalovaní se v bytě zdržovali pouze v
minimálním rozsahu, žalovaná trpěla Parkinsonovou chorobou a cukrovkou a nebyla
schopna se pohybovat po schodech, byt občas navštívilo některé z dětí
žalovaného, stávalo se, že v bytě se přes týden zdržovaly cizí osoby, žalovaný
při příležitosti vyzvednutí pošty asi ve dvou případech odklidil sníh před
domem a jednou uklidil v patře domu, k trvalému pobytu v předmětném bytě se
přihlásil až v průběhu řízení, žalovaní v rozhodné době bydleli v jedné ze dvou
bytových jednotek v domě žalovaného v H., pošta B., kde jim byl doručován
rovněž důchod, žalovaný tento dům vlastnil minimálně do roku 2001, jako
soukromě hospodařící zemědělec se v H. staral o sad a provozoval zde malochov
ovcí, kromě toho vyvíjel aktivity ve dvou společnostech se sídlem v P. a ve S.,
žalovaní měli svého praktického lékaře ve S. a ve S. bydlela jejich svobodná
dcera J., dále také ovdovělá dcera D. s dětmi a rovněž syn O. s rodinou)
odvolací soud usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák. (v podobě jen občasného užívání bytu bez závažných důvodů).
Za této situace ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
použit opodstatněně.
Jelikož se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitých
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a
odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu