26 Cdo 1481/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., o
zaplacení poplatku z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.
zn. 5 C 878/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 7. května 2004, č. j. 17 Co 161/2004, 17 Co 162/2004-37, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května
2004, č. j. 17 Co 161/2004, 17 Co 162/2004-37, jímž potvrdil usnesení
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28.1.2004, č.j. 5 C 878/2003-20, ve výroku o
zastavení řízení se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podáním ze dne 12. 6. 2003 (označeným jako žaloba na obnovu
řízení) domáhal, aby žalovanému bylo uloženo „uhradit do tří dnů po právní moci
rozsudku poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 14.405,60
od 6. 5. 1999 do zaplacení a soudní náklady, to vše na adresu
žalobce“ a dále aby soud vyslovil, že „usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 7. 11. 2000 pod č.j. 5 C 1468/99-21 zůstává v platnosti“.
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. 7.
2003, č.j. 5 C 878/2003-7, vyzval žalobce k odstranění rozporů mezi skutkovými
tvrzeními a návrhem rozsudečného výroku a k doplnění náležitostí návrhu
na zahájení řízení.
Podáním ze dne 20. 7. 2003 (označeným jako „návrh změny podání ze
dne 12. 6. 2003“) žalobce sdělil, že při uzavírání smíru schváleného
usnesením ze dne 7. 11. 2000 pod č.j. 5 C 1468/99-21, nevěděl, že
žalovaný odmítne uhradit jím spotřebované náklady související s užíváním bytu,
k čemuž se při uzavírání smíru zavázal, avšak tento slib nesplnil. Proto
žalobce navrhuje vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uloženo „uhradit do tří
dnů po právní moci rozsudku poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z
částky 14.405,60 od 6.5.1999 do zaplacení a soudní náklady, to vše na adresu
žalobce“.
Usnesením ze dne 11. 11. 2003, č.j. 5 C 878/2003-15, soud prvního
stupně připustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání ze dne 22.7.2003,
kterou se domáhá, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobci poplatek z prodlení
ve výši 2,5 promile denně z částky 14.405,60 Kč od 6.5.1999 do zaplacení, vše
do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Při jednání dne 16. 12. 2003 žalobce potvrdil, že předmětem řízení jsou
tytéž poplatky z prodlení, které byly předmětem žaloby projednávané pod sp.
zn. 5 C 1468/99, a navrhl změnu žaloby jen tak, že požaduje
poplatek z prodlení nikoli od 6.5.1999, ale od 1.7.1999 do zaplacení.
Usnesením ze dne 28. 1. 2004, č.j. 5 C 878/2003-20, soud prvního stupně
nepřipustil změnu žalobního návrhu tak, aby žalovaný byl povinen zaplatit
žalobci poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 14.405,60 Kč od
1.7.1999 do zaplacení (výrok I), zastavil řízení (výrok II) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III). Zastavení řízení odůvodnil tím, že jeho
pokračování brání překážka věci pravomocně rozhodnuté spočívající v tom, že v
řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 1468/99, v
němž se žalobce a jeho manželka domáhali na žalovaném zaplacení částky
14.405,60 Kč s poplatky z prodlení, žalobci výslovně prohlásili, že nežádají
poplatky z prodlení, a poté byl uzavřen a soudem schválen smír, jímž se
žalovaný zavázal zaplatit žalobcům částku 14.405,60 Kč ve splátkách po 300,- Kč
měsíčně.
Usnesením ze dne 3. 2. 2004, č.j. 5 C 878/2003-23 soud prvního stupně
opravil zjevnou nesprávnost v záhlaví usnesení ze dne 28.1.2004 (chybné uvedení
výše částky, z níž byl požadován poplatek z prodlení).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze
dne 7. 5. 2004, č.j. 17 Co 161/2004, 17 Co 162/2004-37, odvolání proti
výroku I usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2004 odmítl (výrok I),
ve výrocích II a III usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2004 potvrdil,
usnesení ze dne 3. 2. 2004 rovněž potvrdil (výrok III) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok IV).
Odvolací soud především posoudil odvolání do výroku o nepřipuštění
změny žaloby jako nepřípustné podle § 202 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Dále
považoval za správný právní závěr soudu prvního stupně, že pro nedostatek
podmínky řízení – překážky věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) - muselo být řízení v této věci podle § 104
odst. 1 věta prvá o.s.ř. zastaveno, neboť ve své podstatě účastníci mezi sebou
uzavřeli dohodu o narovnání o nároku, jenž byl mezi nimi sporný, z čehož mimo
jiné vyplývá, že pokud byla taková dohoda (smír) mezi účastníky uzavřena pouze
ohledně jistiny, vždy se vychází z toho, že uzavřeným smírem dochází též ke
konzumaci další případně požadované části jistiny včetně příslušenství.
Nepřisvědčil námitce žalobce, že soud prvního stupně měl rozhodnout též o
návrhu na obnovu řízení, neboť podáním ze dne 20. 7. 2003 žalobce navrhl změnu
původní žaloby a zcela jednoznačně a určitě uvedl, že se nedomáhá obnovy
řízení, nýbrž že podává novou žalobu na zaplacení jím specifikovaného poplatku
z prodlení. Rovněž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a opravné usnesení
shledal správnými.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím zmocněného advokáta dovolání. Přípustnost dovolání dovozoval z
ustanovení § 237 odst. 1 písmeno c/ ve vztahu k § 237 odst. 3 a podle § 239
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Vytýkal soudu prvního stupně, že pokud došel k názoru,
že se jedná o návrh nové žaloby, měl návrh žaloby na obnovu řízení
odmítnout. Místo toho usnesením ze dne 11. 11. 2003 rozhodl o změně návrhu
žaloby, který nikdy nebyl podán. Odvolacímu soudu pak vytkl, že rovněž dospěl k
závěru, že se jedná o věc již pravomocně rozhodnutou ve smyslu § 159a odst. 5
o.s.ř. a že použil ustanovení občanského soudního řádu platné v den vynesení
rozhodnutí, ač měl použít ustanovení platné v době podání žaloby. Namítal, že
projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené proto, že ve věci sp. zn. 5 C
1468/99 nejde ani o stejné účastníky (neboť žalobci byli F. a H. Š.) ani o
stejný nárok (neboť se jednalo a bylo rozhodnuto o částce 14.405,60 Kč, zatímco
v tomto řízení se jedná o příslušenství předmětné částky, o němž soud v žádném
sporu nerozhodl). Dovolatel vyjádřil názor, že napadené usnesení má vzhledem k
jeho výše uvedené argumentaci po právní stránce zásadní význam. Za další
dovolací důvod označil skutečnost, že mu bylo odebráno právo na spravedlivou
soudní ochranu (spravedlivý soudní proces) a byla porušena zásada rovnosti
účastníků. Uvedl, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou
osobou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o.s.ř.), zkoumal, zda je též
přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239
o. s. ř. Přípustnost dovolání je přitom třeba posoudit zvlášť ve vztahu k
jednotlivým výrokům napadeného usnesení.
Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo odvolání pro nepřípustnost
odmítnuto, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení, jímž bylo potvrzeno opravné usnesení a jímž bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení nelze dovodit z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.
s. ř., že taková rozhodnutí nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedena.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o.s.ř. (včetně §
237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., na které odkazuje
dovolatel), neboť toto ustanovení upravuje přípustnost dovolání pouze proti
rozhodnutím ve věci samé (tj. jimiž je věcně rozhodováno o
opodstatněnosti nároku, který je předmětem řízení), a zmíněné výroky
povahu takového rozhodnutí nemají.
Lze dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné
poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání přípustné je (srov. např. č.
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání proti těmto výrokům jako nepřípustné
odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Naproti tomu dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř pro
překážku věci pravomocně rozhodnuté, je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/
o.s.ř.
Dovolací soud proto přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení. Šlo tedy
především o posouzení správnosti právního závěru, že řízení muselo být
zastaveno, neboť projednání věci brání překážka věci rozsouzené, kterou
představuje rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesení o schválení smíru) ze dne
7. 11. 2000, č.j. 5 C 1468/99-21.
Předně nutno odmítnout názor dovolatele, že soudy obou stupňů
pochybily, pokud neaplikovaly ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném v době podání žaloby, nýbrž ve znění účinném v době jejich rozhodování.
Platí totiž obecná zásada, že soud postupuje v řízení a rozhoduje zásadně podle
procesních předpisů účinných v době jeho procesních úkonů či rozhodování, pokud
výjimečně není stanoveno jinak (například v přechodných ustanoveních
novelizujícího předpisu). Především je však nutno konstatovat, že úprava
překážky věci pravomocně rozhodnuté v době podání žaloby (13. 6. 2003) a v době
rozhodování soudů obou stupňů byla shodná.
Stejně tak nelze souhlasit s námitkami dovolatele, pokud jde o vlastní
posouzení existence překážky věci pravomocně rozsouzené.
Soud může o věci jednat jen za splnění podmínek řízení podle § 103
o.s.ř., to znamená i podmínky spočívající v tom, že o věci nebylo dosud
pravomocně rozhodnuto ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř. Pokud v nově zahájené
věci existuje překážka věci pravomocně rozsouzené, jejíž nedostatek nelze
odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. l věta prvá o.s.ř.).
Totožnost řízení je dána totožností jejich předmětů a totožností jejich
účastníků. Předmětem občanskoprávního řízení je žalobcem uplatněný nárok, který
je vymezen žalobním petitem a právně relevantními skutečnostmi, na nichž
žalobce svůj nárok zakládá.
Podle § 99 odst. 3 věty první o.s.ř. má soudem schválený smír účinky
pravomocného rozsudku; proto i usnesení soudu o schválení smíru zakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Okolnost, že účastníkem řízení ve věci sp. zn. 5 C 1468/99 byla vedle
žalobce též jeho manželka H. Š., nemění nic na závěru, že (v osobě žalobce) je
dána totožnost účastníků s věcí vedenou pod sp. zn. 5 C 878/2003. Dovolací soud
rovněž souhlasí s názorem odvolacího soudu, že je dána i totožnost předmětu
řízení, jelikož uzavřením a schválením smíru v řízení sp. zn. 5 C 1468/99 došlo
k vypořádání nároku v tomto řízení uplatněného, tedy včetně poplatku z
prodlení. Smír lze totiž uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen
o jeho základu, může svým obsahem i překročit rámec předmětu řízení. Schválením
smíru řízení končí, ledaže účastníci při jeho uzavření o části nebo základu
nároku nebo o nároku, který nebyl předmětem řízení dali jednoznačně najevo, že
požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl vyřešen smírem, dále o předmětu
řízení jednalo a aby o něm bylo rozhodnuto (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský
soudní řád, komentář, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, I. díl, str.
331). Z toho pak vyplývá, že jestliže účastníci nedali při uzavření smíru
najevo ani v samotném smíru výslovně nevyjádřili, že byl předmět řízení
vyčerpán smírem pouze zčásti, je nutno mít za to, že žalobou uplatněný nárok
byl smírem vypořádán zcela.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené,
kterou představuje usnesení o schválení smíru vydané ve věci sp. zn. 5 C
1468/99 soudu prvního stupně. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku
podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle § 104 odst. 1 věta
prvá o.s.ř. zastavil, a je tak správný i právní závěr odvolacího soudu, že
byly naplněny předpoklady pro zastavení řízení.
Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Existence uvedených vad ze spisu nevyplývá a nebyla dovolatelem ani tvrzena.
Pokud dovolatel namítá, že řízení odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nijak tuto námitku
nekonkretizuje. Stejně tak není zřejmé, z čeho dovozuje, že mu bylo napadeným
rozhodnutím odňato právo na spravedlivou soudní ochranu (spravedlivý soudní
proces) a porušena rovnost účastníků. Pokud je v důsledku nedostatku podmínek
řízení rozhodnuto o zastavení řízení, je takový postup v souladu s procesními
předpisy, a tedy i v souladu s ústavním právem, zakotveným v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu. Nelze tudíž takový postup
považovat za odmítnutí spravedlnosti, popř. porušení práva na spravedlivý
proces (srov. nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazek 2, pod č. 10). Spravedlnosti se žalobci dostalo v řízení, v němž bylo o
jeho nároku pravomocně rozhodnuto.
Dovolání proti výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, bylo proto
zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, resp. procesně nezavinil
odmítnutí dovolání, náležela by mu proto náhrada nákladů tohoto řízení, jež mu
však nevznikly, čemuž odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá na náhradu
těchto nákladů právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, 142 odst. l a § 146
odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu