26 Cdo 1491/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení rodinného domu, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp.zn. 8 C 255/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního
soudu v Bruntále ze dne 20. února 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s
usnesením ze dne 7. května 2002, č.j. 8 C 255/99-96, a proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2002, č.j. 10 Co 506/2002-107,
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne
20. února 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze dne 7. května
2002, č.j. 8 C 255/99-96, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince
2002, č.j. 10 Co 506/2002-107, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2.
2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze dne 7. května 2002, č.j. 8
C 255/99-96 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 24. 4. 2000, č.j. 8 C
255/99-16, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 4. 2001, č.j. 10 Co 823/2000-48, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení), uložil žalovanému vyklidit a vyklizené žalobci
odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku nemovitosti, a to dům č.p. 70
na p.č. 141/2 a p.č. 141/2 – zastavěnou plochu s příslušenstvím a součástmi
(dále „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“ a „předmětný dům“ nebo „dům“),
zapsané na LV č. 234 pro obec a k.ú. R. u Katastrálního úřadu v B.; dále
rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětné
nemovitosti byly (spolu s dalšími nemovitostmi) přiděleny žalobci dle dekretu
č. 28/1945 Sb., že ke dni 2. 3. 1962 přešly do vlastnictví státu, že dne 2. 9.
1991 uplatnil žalobce nárok na jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., že
rozhodnutím Okresního úřadu B. – Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1998
bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, že dne 2. 4.
1991 uzavřel A. D. s.p. (který k uvedenému datu s nemovitostmi nakládal, dále
„státní podnik“) se žalovaným smlouvu o jejich užívání (dále „předmětná
smlouva“ nebo „smlouva“) a že od uvedeného data žalovaný nemovitosti užívá a
odmítá je vyklidit a předat žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
smlouva měla sloužit jako „právní podklad“ pro dočasné užívání nemovitostí
žalovaným do doby, než je odkoupí, a že „jí nebylo míněno přidělení bytu a
zřízení práva osobního užívání k němu“; posoudil ji jako smlouvu o přenechání
nemovitosti k dočasnému užívání podle § 397 občanského zákoníku v tehdy platném
znění a dovodil, že státní podnik byl povinen při jejím uzavření respektovat
vyhlášku č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (dále „vyhláška“),
jmenovitě i její ustanovení § 9 odst. 3 o náležitostech smlouvy o přenechání
národního majetku k dočasnému užívání. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva
neobsahovala předepsané náležitosti – výši úplaty za užívání, určení způsobu
užívání a ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy, shledal ji soud absolutně
neplatnou (§ 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění); na základě toho
dovodil, že žaloba je opodstatněná, neboť žalovaný užívá předmětné nemovitosti
bez právního důvodu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 9. 12. 2002, č.j. 10 Co 506/2002-107, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva je smlouvou ve smyslu
ustanovení § 397 občanského zákoníku v tehdy platném znění, že jejím účelem
bylo sjednání dočasného užívání nemovitostí, nikoliv dohody o osobním užívání
bytu podle § 154 a násl. téhož zákona, a přisvědčil též jeho závěru o
neplatnosti smlouvy pro nedodržení náležitostí vyplývajících z ustanovení § 9
odst. 3 vyhlášky, zejména pak ujednání o výši úplaty a způsobu užívání
nemovitostí. Konstatoval, že vyhláška se nevztahovala na přenechání věcí do
dočasného užívání občanům podle zvláštních předpisů, že však občanský zákoník
byl ve vztahu k ní předpisem obecným. Odvolací soud dále uvedl, že i v případě,
pokud by smlouva byla uzavřena platně, zanikl by užívací vztah žalovaného v
důsledku nemožnosti plnění ze strany státního podniku - poté, kdy došlo k
obnovení vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Podle názoru odvolacího
soudu nemohlo dojít za použití analogie (§ 853 obč.zák.) k transformaci
právního vztahu na nájem bytu, neboť právo dočasného užívání bylo jiným
institutem než právo osobního užívání bytu; vzhledem pak k tomu, že za užívání
nemovitostí nebyla sjednána úplata, nelze použít ani ustanovení § 663 a násl.
obč.zák. o nájmu. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že nedošlo-li mezi
účastníky k uzavření nové smlouvy o užívání předmětných nemovitostí, domáhá se
žalobce právem vyklizení žalovaného. Povinnost žalovaného k vyklizení odvolací
soud nevázal podle ustavení § 3 obč.zák. na zajištění bytové náhrady, když
konstatoval, že pro takovéto omezení žalobce nejsou žádné důvody. Poukázal na
to, že žalovaný uzavřel se státním podnikem smlouvu na dobu určitou, že doba
užívání by skončila zánikem tohoto užívacího vztahu a že žalovaný - poté, co
se dozvěděl o uplatnění restitučního nároku žalobcem - měl dostatek časového
prostoru pro hledání jiného bydlení.
Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně napadl
žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Uvádí, že nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o
neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s vyhláškou č. 119/1988 Sb. a namítá,
že dle poznámky č. 6 v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky (upravujícího případy,
na něž se vyhláška nevztahuje) je za „zvláštní předpis“ považován občanský
zákoník. Vyjadřuje přesvědčení, že vyhláška se nevztahovala na přenechávání
věcí z národního majetku do dočasného užívání občanům a že předmětnou smlouvu
„je možno s ohledem na její obsah posoudit jako smlouvu o přenechání věci do
dočasného užívání dle ust. § 397, případně jinou smlouvu dle ust. § 51 obč.zák.
ve znění platném do 31. 12. 1991“. Další nedostatek (uvádí se v dovolání)
spatřuje dovolatel v tom, že „k ust. § 3 obč. zákoníku nebylo přihlédnuto
vůbec, resp. nebylo správně aplikováno v případě rozsudku krajského soudu“.
Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval posouzením otázky, zda žalovaný
zavinil či nezavinil daný stav, nevzal v úvahu otázku restitucí, kterou
žalovaný nemohl nijak ovlivnit ani skutečnost, že žalovaný do nemovitostí
investoval značné prostředky. V této souvislosti poukazuje na „rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný pod č. 5
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2001“, který se zabýval obdobnou
problematikou. Zdůrazňuje, že žalovaný „daný stav nezpůsobil svým protiprávním
jednáním“ a „byl přesvědčen, že nemovitost užívá oprávněně s příslibem získat
ji do vlastnictví“. Podle názoru dovolatele se rozhodnutím obou soudů stala
„nová křivda“ a ochrana vlastnického práva restituenta je bez respektování
zásad uvedených v § 3 odst. 1 obč.zák. nesprávná. S poukazem na uvedené
žalovaný rovněž dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Navrhl,
aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Podáním datovaným 21. 11. 2003 vzal žalovaný zpět dovolání proti
rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že jednání žalovaného,
který bezplatně užívá jeho nemovitosti, je účelové, že se neprávem dovolává
aplikace § 3 obč.zák. ve svůj prospěch a že mu nejde o právní podstatu sporu,
neboť se v dovolání nezabývá závěrem odvolacího soudu o zániku užívacího vztahu
k nemovitostem. Navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v
Bruntále ze dne 20. 2. 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze
dne 7. 5. 2002, č.j. 8 C 255/99-96, který byl rovněž dovoláním napaden, však
za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání
(§ 201 o.s.ř.). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn.
2 Cdon, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997). Nejvyšší
soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v
Bruntále ze dne 20. 2. 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze
dne 7. 5. 2002, č.j. 8 C 255/99-96, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s
ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.), aniž rozhodoval o dispozičním úkonu
dovolatele (zpětvzetí dovolání).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit,
neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé ve svém v pořadí druhém
rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně jako ve svém
v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. vyhověl
žalobě na vyklizení.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., o něž ji opírá dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil. Založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na dvou
(či více) na sobě nezávislých závěrech (jako je tomu v projednávané věci), pak
dovolání proti takovému rozsudku může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech)
právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na závěru, že
předmětná smlouva, od níž žalovaný odvozoval svoje právo nemovitosti užívat,
je smlouvou podle § 397 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“), a že je pro
nedostatek náležitostí stanovených v ustanovení § 9 odst. 3 vyhlášky č.
119/1998 Sb., o správě národního majetku, ve znění pozdějších předpisů, kterou
bylo nutno na daný vztah aplikovat, absolutně neplatná, jednak na závěru, že
užívací vztah žalovaného k předmětným nemovitostem zanikl nabytím vlastnického
práva žalobce k nim.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel zpochybňuje toliko první ze závěrů, na
nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá; proti druhému závěru (na základě
něhož může být – sám o sobě – žalobní požadavek na vyklizení důvodný) námitky
nevznáší. Za tohoto stavu nemůže být dovolání shledáno podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustným pro řešení otázky právního důvodu užívání
předmětných nemovitostí žalovaným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák., neboť otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových
okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy,
nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C
308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3). Již se zřetelem k tomu
nelze z hlediska posouzení přípustnosti dovolání shledat právně relevantním
odkaz na rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2001, nehledě na to, že jak uvedené rozhodnutí, tak např. i
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000,
uveřejněné pod č. 59 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003,
vychází z poměrů (odlišných od poměrů v souzené věci), kdy vyklizovaný
dlouhodobě užíval byt v přesvědčení, že mu svědčí platný neodvozený právní
důvod bydlení.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146
odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst.
1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s
ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-
Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu