Nejvyšší soud Usnesení občanské

26 Cdo 1495/2016

ze dne 2016-08-02
ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1495.2016.1

26 Cdo 1495/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou ve věci žalobce Mgr. J. H., proti žalovaným 1. Ing. J. B., 2. Ing. F. B., 3. B. T., všem zastoupeným JUDr. Janem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 154/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 58 Co 382/2015-63, takto:

Dovolání se odmítá.

Dovolání žalobce proti napadenému usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 9. 2015, č. j. 6 C 154/2015-53, kterým žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 3/4, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Takový údaj se však v dovolání nenachází a ani z celého jeho obsahu nelze zjistit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel ani nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, pouze rekapituluje své majetkové poměry a polemizuje s důvody nepřiznání úplného osvobození od soudních poplatků.

Námitkami, jimiž dovolatel zpochybnil správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, pak uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. srpna 2016

JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu