26 Cdo 1507/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky
Moudré ve věci žalobkyně Mgr. M. N., zastoupené advokátem, proti žalované
městské části P., za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Ing. J. K.,
zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 44/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č. j. 12 Co 259/2002-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně)
rozsudkem ze dne 27. 11. 2001, č. j. 4 C 44/2001-34 (poté, co jeho rozsudek ze
dne 17. 6. 1997, č. j. 4 C 4/97-34, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
28. 4. 1998, č. j. 29 Co 471/97-73, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 19. 12. 2000, č. j. 26 Cdo 2162/98-90, a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu s „návrhem, aby
soud vydal souhlas s dohodou Ing. J. K. a Mgr. M. N., o výměně jejich bytů
ze dne 7. 10. 1996, kterou Ing. J. K. vyměnila byt č. 21 o
velikosti 1+1, 4. poschodí, na adrese N. 812, K. za byt Mgr. M. N., č. bytu 15,
o velikosti 3+1, 5. poschodí na adrese N. č. p. 1841, P.“ (dále „předmětný byt
nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel
zejména ze zjištění, že bývalý manžel žalobkyně M. N., jemuž byl přidělen
vojenský byt podle § 68 odst. 1 bodu 1. tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 41/1964 Sb.“)
v P., D. ulici, uzavřel dohodu o výměně tohoto bytu za předmětný byt (taktéž
přidělený podle § 68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb.), která byla
schválena rozhodnutím Posádkové správy P. ze dne 11. 12. 1985, a že na základě
tohoto rozhodnutí uzavřel dne 6. 1. 1986 dohodu o odevzdání a převzetí bytu. M. N. byl v té době vojákem z povolání, přičemž jeho služební
poměr byl ukončen k 30. 9. 1995, a byt byl ke dni 1. 10. 1995 vyřazen z
evidence vojenského bytového fondu. Manželství žalobkyně a jmenovaného
bylo pravomocně rozvedeno ke dni 28. 3. 1995, žalobkyně zůstala v bytě bydlet i
po rozvodu manželství. Dne 11. 9. 1995 uzavřela žalobkyně se žalovanou
(zastoupenou společností C. v. o. s.) smlouvu o nájmu předmětného bytu s
účinností od 1. 9. 1995, a dne 7. 10. 1996 uzavřela s vedlejší účastnicí Ing. J. K. dohodu o výměně předmětného bytu za družstevní byt v K., N. 812, jehož
nájemkyní byla jmenovaná; dohoda byla schválena příslušným bytovým družstvem
dne 10. 10. 1996, žalovaná odmítla (přípisem ze dne 5. 12. 1996) s dohodou
vyslovit souhlas. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru
předmětného bytu jako bytu vojenského ve smyslu § 68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., který měl ve smyslu § 7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb. povahu bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, nevzniklo
žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi M. N. právo společného užívání bytu
manžely, neboť tomu bránilo ustanovení § 182 občanského zákoníku v tehdy
platném znění, a žalobkyni svědčilo pouze odvozené právo v bytě bydlet. Obvodní soud dále dovodil, že právo osobního užívání předmětného bytu svědčící
M. N. se podle § 871 odst. 4 obč. zák. změnilo na právo nájmu služebního bytu,
neboť jmenovaný byl ke dni 1. 1. 1992 vojákem z povolání, a byt splňoval
kriteria stanovená v § 8 zákona č. 102/1992 Sb. Ke ztrátě charakteru
předmětného bytu jako bytu služebního došlo až po rozvodu manželství žalobkyně
a M.
N., poté, kdy jmenovaný přestal byt vojákem z povolání, a byt se stal
bytem obecním (k 1. 10. 1995). Soud prvního stupně rovněž dovodil, že žalobkyní
tvrzené trvalé opuštění společné domácnosti M. N. nemohlo mít vliv na charakter
předmětného bytu, a že nájemní smlouva ze dne 11. 9. 1995 je neplatná, neboť
žalovaná nebyla v té době pronajímatelem bytu. Uzavřel, že žalobkyně nebyla a
není nájemkyní předmětného bytu, a proto nebyla oprávněna k uzavření dohody o
výměně bytu; tuto dohodu shledal rovněž neplatnou a na základě toho žalobu
zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22.
1. 2003, č. j. 12 Co 259/2002-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi M. N.
nevzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely vzhledem k
charakteru tohoto bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků
organizace, i s jeho závěrem, že právo osobního užívání bytu svědčící
jmenovanému se podle § 871 odst. 4 obč. zák. změnilo na právo nájmu služebního
bytu, a že byt ztratil charakter služebního bytu ve smyslu § 8 zákona č.
102/1992 Sb. ke dni 1. 10. 1995. Neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, že
předmětný byt ztratil charakter vojenského bytu v důsledku toho, že zákon č.
102/1992 Sb., vymezující kriteria služebních bytů nabyl účinnosti až 5.
3. 1992, zatímco zákon č. 509/1991 Sb., upravující v ustanovení § 871 odst. 4
obč. zák. transformaci práva osobního užívání bytů trvale určených pro
ubytování pracovníků organizace na byty služební, nabyl účinnosti již 1. 1.
1992; v této souvislosti poukázal na právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97. Rovněž tak neshledal
opodstatněnou námitku žalobkyně, že předmětný byt nesplňoval kriteria,
stanovená v § 8 zákona č. 102/1992 Sb., neboť M. N. před nabytím účinnosti
tohoto zákona (5. ledna 1992) byt opustil; dovodil, že za nesplnění podmínky
užívání bytu ve smyslu citovaného ustanovení nelze považovat situaci, kdy
„uživatel byt dočasně opustí a byt zatím užívá jeho rodina“. Odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že se nezabýval odvolací námitkou
žalobkyně, že na ni přešlo právo nájmu předmětného bytu ke dni 5. 1. 1992
trvalým opuštěním společné domácnosti M. N., neboť jde o nově tvrzenou
skutečnost, která nevyšla v řízení před soudem prvního stupně najevo.
Připustil sice možnost přechodu práva nájmu bytu na žalobkyni podle § 706 odst.
1 ve spojení s § 708 obč. zák. v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti
M. N. v listopadu 1995, poté, kdy předmětný byt ztratil charakter bytu
služebního, avšak konstatoval, že žalobkyně nesplnila zákonné podmínky přechodu
práva nájmu; vycházeje z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 24 C
125/94, týkajícího se rozvodu manželství žalobkyně a jmenovaného (jejich
účastnické výpovědi, v níž oba shodně uvedli, že nevedou společnou domácnost od
roku 1992) dovodil, že k návratu M. N. do předmětného bytu došlo až po rozvodu
manželství, a nepřetržité společné soužití se žalobkyní nemohlo tudíž trvat po
dobu tří let. Odvolací soud tak přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně
nebyla v době uzavření dohody o výměně bytu ze dne 7. 10. 1996 nájemkyní
předmětného bytu, a proto nebyla oprávněna ji uzavřít, stejně tak jako jeho
závěru, že nájemní smlouva ze dne 11. 9. 1995 je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatnila
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem“, přičemž poukazuje na to, že M. N. trvale opustil společnou
domácnost v lednu 1992, s úmyslem se do ní již nevrátit, a že v důsledku toho
na žalobkyni přešlo právo nájmu bytu podle § 706 odst. 1 ve spojení s § 708
obč. zák. Namítá, že tvrzení o trvalém opuštění společné domácnosti vyšlo
najevo v řízení před soudem prvního stupně, když tato skutečnost vyplývá z
obsahu rozvodového spisu, který měl obvodní soud k dispozici. Uvádí, že do 31.
12. 1991 byl předmětný byt „vojenským bytem dle § 68 odst. 1 bod 1 a současně
bytem trvale určeným k ubytování pracovníků organizace“, že však – v důsledku
toho, že zákon č. 102/1992 Sb. nabyl účinnosti až dne 5. 3. 1992 – „je nutno
určit, na co se změnilo osobní užívání bytu sloužícího k ubytování pracovníka
organizace po novele občanského zákoníku č. 509/1991 Sb…..“. Podle názoru
dovolatelky „jediným logickým řešením je stav, kdy se k 1. 1. 1992 změnilo
osobní užívání předmětného bytu jako bytu určeného k ubytování pracovníků
organizace, avšak až dne 5. 3. 1992 …. bylo možno určit, zda se změnilo na
nájem služebního bytu či na běžný nájem“. Opustil-li M. N. trvale společnou
domácnost 5. ledna 1992 (uvádí se dále v dovolání), tj. v mezidobí mezi 1. 1.
1992 a 5. 3. 1992, nesplňoval již předmětný byt ke dni 5. 3. 1992 kriteria
stanovená v § 7 ani v § 8 zákona č. 102/1992 Sb., a osobní užívání bytu
sloužícího k ubytování pracovníka organizace se tak změnilo na běžný nájem.
Dovolatelka dále dovozuje, že pro případ, že by se osobní užívání nezměnilo na
běžný nájem bytu, ale na nájem „přechodně služebního bytu“, nevztahovalo by se
na něj ustanovení § 709 obč. zák., neboť v citovaném ustanovení takovéto byty
nejsou uvedeny; v důsledku toho na ně lze aplikovat § 703 až § 708 obč. zák.,
tedy i ustanovení § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč. zák. Na základě toho
žalobkyně dospívá k závěru, že „splňovala v okamžiku opuštění společné
domácnosti M. N. podmínky stanovené v § 706 odst. 1 OZ a stala se tak
nájemkyní bytu“, a že byla oprávněna uzavřít dohodu o výměně bytu s vedlejší
účastnicí. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 o. s. ř.),
se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož nejde o případ, kdy by soud
prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z
něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku – se
odvolací soud nezabýval žalobkyní namítaným tvrzením, že M. N. trvale opustil
společnou domácnost v lednu 1992, tedy ani posouzením případných právních
následků této skutečnosti z hlediska ustanovení § 708 ve spojení s § 706 odst.
1 obč. zák. Jestliže tedy na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívalo, nelze ve vztahu k ní shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, ke kterému datu je nutno posuzovat
zákonnou transformaci práva osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování
pracovníků organizace na nájem služebního bytu dle § 871 odst. 4 obč. zák.,
kterou odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud
již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněném v
příloze časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 1998, pod pořadovým číslem
28, zaujal právní názor, od kterého nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci,
podle kterého ke změně práva osobního užívání bytu trvale určeného pro
ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu došlo ke dni 1. 1.
1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., za předpokladu, že byt
splňoval kriteria stanovená pro služební byty ustanovením § 7 a § 8 zákona č.
102/1992 Sb. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že úmyslem
zákonodárce bylo zakotvit právní vztahy k bytům na nových principech a za tím
účelem provést jejich zákonnou transformaci a to právě s účinností novely
občanského zákoníku, tedy od 1. 1. 1992. Ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák.
přímo předpokládalo vydání zákona, kterým budou upraveny některé otázky
související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb. I když tedy zákon č. 102/1992 Sb.
nabyl účinnosti později (5. 3. 1992) je třeba jej vykládat v souvislosti s
novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Kriteria
stanovená zákonem č. 102/1992 Sb. je tedy nutno posuzovat v souvislosti s
ustanovením § 871 odst. 4 obč. zák. po účinnosti obou těchto právních
předpisů.
Rovněž tak přípustnost dovolání nezakládá otázka aplikace ustanovení § 709 obč.
zák. na byty, které mají „přechodně charakter služebních bytů“ (§ 8 zákona č.
102/1992 Sb.). Nehledě na to, že na posouzení této otázky rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívalo, nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu
shledán odklon od právního názoru, vyjádřeného ve výše citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že pojem „byty služební“, použitý v
ustanovení § 709 obč. zák. je vymezen v ustanoveních § 7 a § 8 zákona č.
102/1992 Sb.; skutečnost, že byty uvedené v § 8 citovaného zákona mají jen
„přechodně“ charakter služebních bytů, na posouzení jejich charakteru jako bytů
služebních, nic nemění.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalované
nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla
vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu