26 Cdo 151/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. M. proti žalované Z.
P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 23 C 3/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. ledna 2001, č. j. 20 Co 465/2000-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. června 2000,
č. j. 23 C 3/99-18, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 0/2, I.
kategorie, ve 3. patře domu v P. 16/916, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“), určil, že „tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku“, žalované
uložil povinnost byt „vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od
zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11. ledna 2001, č. j. 20 Co 465/2000-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), je naplněn,
neboť žalovaná porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že za dobu
delší než tři měsíce nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s
užíváním bytu. Ztotožnil se rovněž s výrokem o vázanosti vyklizení bytu na
poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Nebylo-li totiž v
řízení zjištěno, že jde o rodinu s nezletilými dětmi, je pojmově vyloučeno, aby
se soud (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) zabýval existencí důvodů
zvláštního zřetele hodných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž – s
odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 241 odst. 3 písm. a/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností
od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“) – namítla, že jí
byla odňata možnost jednat před soudem. Současně, avšak bez jakékoliv obsahové
konkretizace, zmínila rovněž dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Uvedla, že se u soudu prvního stupně dvakrát k jednání omluvila ze závažných
zdravotních důvodů, avšak tento soud, aniž si hodnověrným způsobem ověřil její
zdravotní stav, dne 8. června 2000 jednal a posléze rovněž ve věci rozhodl v
její nepřítomnosti vyhovujícím rozsudkem; navíc v protokolu o jednání ze dne 8.
června 2000 uvedl, že doručení je (u žalované) vykázáno, a přitom zásilka
určená žalované byla soudu prvního stupně jako nedoručená vrácena až dne 9.
června 2000. Aktuální zdravotní stav žalované si neověřil ani odvolací soud,
který jednal dne 11. ledna 2001 a téhož dne vyhlásil napadený rozsudek. Poté se
žalovaná obsáhle vyjádřila k právní stránce věci a současně odvolacímu soudu
vytkla absenci posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve
otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění
po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního
stupně vydal své rozhodnutí dne 8. června 2000. Odvolací soud sice o odvolání
žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 11. ledna 2001,
avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000
Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené
rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem
2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. - dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona
č. 30/2000 Sb. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením
Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).
Dovolací soud především shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu
oprávněným, tj. účastnicí řízení (žalovanou), řádně zastoupeným advokátkou (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a směřovalo proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č.
30/2000 Sb.; ostatně samotná žalovaná, jde-li o přípustnost dovolání a o
označení uplatněných dovolacích důvodů odkazem na příslušná ustanovení,
odkázala na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je
zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání,
nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o
posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud
již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod
č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu
Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v
době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve
znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní
moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před
1. lednem 2001).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v
písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučení mimo jiné i tak,
že „dovolání je přípustné jen za podmínek dle § 237 o.s.ř., ve znění účinném do
31.12.2000, a to do dvou měsíců ode dne doručení k Obvodnímu soudu pro Prahu
1“. Zbývá dodat, že žalovaná podala dovolání sice po marném uplynutí
jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak
– ve shodě s poučením, jehož se jí dostalo v písemném vyhotovení napadeného
rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek jí byl
doručen do vlastních rukou dne 17. února 2001 a dovolání podala osobně u soudu
prvního stupně dne 17. dubna 2001). S přihlédnutím k právnímu závěru o
včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího
soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v
usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia)
ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde však o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání
v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v
ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Pro úplnost je
zapotřebí připomenout, že vady řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
(vady, o nichž se dovolatelka – avšak bez jakékoliv konkretizace – rovněž v
dovolání zmínila) přípustnost dovolání nezakládají a lze se jimi zabývat pouze
v případě přípustného dovolání.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239
odst. 1 a 2 o.s.ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle § 238
odst. 1 písm. b/ o.s.ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhla-li žalovaná
vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění
návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle
§ 239 odst. 2 o.s.ř.; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému
potvrzujícímu rozsudku ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu – tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu –
jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §
237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není
založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve
tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá – je-li dovolání podáno včas a osobami k
tomu legitimovanými – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich
účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/,
b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaná evidentně nenamítá a jejich existence
nevyplývá ani z obsahu spisu. Jednoznačně však v dovolání uplatnila vadu řízení
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Za této
situace se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda v daném případě
došlo k odnětí možnosti žalované jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se
rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv,
která mu občanský soudní řád přiznává (např. práva účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. Jestliže však možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku
nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím
řízení, zmatečnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není dána. O vadu ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o
postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem
nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu
projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze
považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který
odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle § 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li – v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu – odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Procesním právem účastníka, které mu přiznává zákon, je i právo, aby jeho věc
byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné
pod č. 2/1993 Sb. – dále jen „Listina”). Není vyloučeno, aby soud věc projednal
a rozhodl bez jeho přítomnosti, je však vždy povinen poskytnout účastníkovi
možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá
soudu, aby – nestanoví-li zákon jinak – nařídil k projednání věci jednání, k
němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž
předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě.
Procesním právem účastníka řízení je tak rovněž jeho právo být předvolán
způsobem uvedeným v ustanovení § 51 o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání –
srov. § 214 odst. 1 o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení § 115 odst. 1, 2
o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení).
Na účastníkovi pak je, zda svého práva využije, či nikoli. Podle § 101 odst. 2
věty první o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní.
Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého
důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka
(§101 odst. 2 věta druhá před středníkem o.s.ř.). Citovaná procesní ustanovení
platí podle § 211 o.s.ř. přiměřeně i pro jednání před odvolacím soudem.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně nařídil k projednání věci samé
jednání na den 25. března 1999. Předvolání k tomuto jednání bylo žalované spolu
se stejnopisem žaloby doručeno dne 4. března 1999. Na základě telefonické
omluvy žalované, odůvodněné náhlým onemocněním a doplněné žádostí o odročení
jednání, bylo toto jednání odročeno na den 25. května 1999. Předvolání k
uvedenému jednání bylo sice žalované doručeno dne 31. března 1999, avšak i k
tomuto jednání – tentokrát písemně – se žalovaná omluvila, k omluvě doložila
lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu a opět požádala o odročení jednání.
Nařízené jednání pak bylo odročeno na neurčito. Poté na dotaz soudu prvního
stupně praktická lékařka MUDr. O. B. ve zprávě ze dne 4. dubna 2000 sdělila, že
se k aktuálnímu zdravotnímu stavu žalované nemůže vyjádřit, neboť žalovaná u ní
naposledy byla dne 19. srpna 1999. Za této situace nařídil soud prvního stupně
jednání na den 18. května 2000 a toto jednání odročil na den 8. června 2000,
neboť žalované se nepodařilo doručit předvolání k jednání. U jednání dne 8.
června 2000 věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované. Do protokolu o
jednání uvedl, že doručení předvolání k jednání je u žalované vykázáno. Přitom
zásilka s předvoláním k jednání na den 8. června 2000, kterou se žalované
nepodařilo doručit, se soudu prvního stupně vrátila až dne 9. června 2000. K
projednání odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně nařídil
odvolací soud jednání na den 11. ledna 2001. Podle protokolu o odvolacím
jednání ze dne 11. ledna 2001 nebyla žalovaná u jednání přítomna, avšak
odvolací soud měl k dispozici doklad o doručení výše zmíněného předvolání (to
bylo žalované doručeno dne 9. listopadu 2000), jednal v nepřítomnosti žalované,
která svou neúčast ani neomluvila, a u téhož jednání o jejím odvolání rozhodl.
I kdyby soud prvního stupně dne 8. června 2000 ve věci samé jednal (a téhož dne
rovněž rozhodl) v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 věty druhé před
středníkem o.s.ř. (neboť v tento den neměl k dispozici doklad o řádném
předvolání žalované a proto nebyla naplněna jedna z podmínek, za nichž může věc
podle citovaného ustanovení projednat v nepřítomnosti účastníka řízení), nešlo
by o vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Je tomu tak proto, že možnost
učinit procesní úkony, kterou by soud prvního stupně žalované za této situace
odňal, měla žalovaná u odvolacího jednání dne 11. ledna 2001, k němuž byla
řádně a s dostatečným časovým předstihem předvolána (srov. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné
pod č. 123 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 31.
ledna 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněné pod č. 53 v sešitě č. 7 – 8 z roku
2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom bylo pouze její věcí, zda
využije svého práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny a odvolacího
jednání se zúčastní. Jestliže jí to tehdejší zdravotní stav neumožňoval, jak se
naznačuje z dovolání, bylo na ní (§ 101 odst. 2 o.s.ř., který ve spojení s
ustanovením § 211 o.s.ř. platí i v odvolacím řízení), aby existenci takové
skutečnosti soudu sdělila, požádala z tohoto důvodu o odročení soudního jednání
a důvodnost své žádosti náležitě doložila. Zbývá dodat, že samotný odvolací
soud neměl právní povinnost zjišťovat před nařízením odvolacího jednání
aktuální zdravotní stav žalované, jak se žalovaná mylně domnívá. Z ustanovení §
101 odst. 2 o.s.ř. plyne, že odvolací soud by byl povinen zabývat se takovou
žádostí o odročení jednání, jestliže by ji obdržel před jednáním, popř.
předtím, než jednání skončilo. Dovolací soud tak neshledal, že by postup
odvolacího soudu byl nesprávný. Lze proto uzavřít, že není naplněn ani důvod
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a §
218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci
odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta
první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu