Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §
241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v § 241
odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
(§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s.
ř., které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s.
ř.), k jejichž existenci soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 věta druhá o. s. ř.), nebyly dovoláním namítány a jejich existence se z
obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v
mezích daných ustanoveními § 241 odst. 1 a 3 o. s. ř., jsa přitom vázán
uplatněným dovolacím důvodem i tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen.
Předmětem dovolacího přezkumu se tak stal právní závěr odvolacího soudu, že
právo společnosti P. M. L. a. s. (jako nástupce P. m. v. n. p.) vybírat nájemné
a úhrady za služby spojené s užíváním bytu „u nájemních vztahů vzniklých
transformací z práva osobního užívání bytu založeného uzavřením dohody o
odevzdání a převzetí bytu na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného touto
společností nebo jejím předchůdcem před 1. 1. 1992\" nezaniklo, jinak řečeno -
že toto právo nenáleží vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikací práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném -
právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků,
které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle §
352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle § 1 vyhlášky č. 86/1968
Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č.
104/1966 Sb., o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho
subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního
majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen
institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve vyhlášce č.
119/1988 Sb., o hospodaření národním majetkem; od téže doby se připouštělo
právo společného hospodaření podle § 64 odst. 3 hosp. zák., ve znění zákona č.
98/1988 Sb.). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl
dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu.
O tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve
správě, musely se podle § 4 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního
majetku, organizace písemně dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který
se finančně podílel na výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy
nestal, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho
touto smlouvou vyčleněny, budoucím uživatelům (podle § 25 odst. 1 zákona č.
41/1964 Sb.) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a
aby od těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním
spojené.
V rozhodnutí ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, které bylo usnesením
občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího
řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti a jednotnosti
rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se
Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou, zda smlouvy o sdružení
finančních prostředků jsou po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích
předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, platné, popřípadě zda a jak se
změnil obsah závazků z nich vyplývající. S odkazem na ustanovení § 763 odst. 1
obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti
obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy,
přisvědčil Nejvyšší soud v citovaném judikátu odvolacímu soudu v jeho závěru,
že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a vyslovil právní názor, že právo
účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na
základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992
transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto
bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského
zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních
skutečností, nezaniklo). Dovolací soud z tohoto právního názoru vychází a dále
dovozuje, že stejně tak nezaniklo ani právo účastníků smlouvy o sdružení,
sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo
přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), ale
že se transformovalo v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců
těchto bytů. S ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku těchto práv
dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na
žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k
privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a
závazky související s privatizovaným majetkem.
Výtka nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen) není tedy
opodstatněná, rozsudek odvolacího soudu je z tohoto pohledu správný, a Nejvyšší
soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání
žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 1, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který by jinak měl vůči neúspěšné
dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu