26 Cdo 1517/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci
žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované E. L., zastoupené
advokátkou, za účasti H. Š., vedlejší účastnice na straně žalobce, o vyklizení
bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 54/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
2.11.2004, č. j. 19 Co 421/2004-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.11.2004, č.j. 19 Co
421/2004-116, ve výroku I. nepřipustil změnu žaloby na návrh, aby soud přivolil
k výpovědi z nájmu bytu o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím v II.
nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 33 v obci C. nebo aby bylo žalované uloženo
tento byt vyklidit, a dále na návrh, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci
buď 25.000,- Kč nebo 12.234,80,- Kč, ve výroku II. potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30.3.2004, č.j. 6 C 54/2003-84 (druhý v pořadí),
jímž tento soud jednak zamítl žalobu, aby žalovaná do 15 dnů od právní moci
rozsudku vyklidila a odevzdala žalobci byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím v
domě čp. 33 v C. ve druhém nadzemním podlaží vlevo, zapsaný na LV č. 469 u
Katastrálního úřadu v Ú. n. O., jednak zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalované zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 49.041,- Kč
se 7,5 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení, a dále ve výroku III.
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že sdílí názor soudu prvního
stupně, že žalovaná užívá byt na základě platné nájemní smlouvy. Pokud je
namítána neplatnost této smlouvy na základě nedostatku souhlasu spoluvlastnice
nemovitosti (vedlejší účastnice) s jejím obsahem, mohlo by se jednat jedině o
neplatnost relativní (§ 40a, § 145 odst. 2 občanského zákoníku). Právo
vyplývající z této údajné neplatnosti ovšem podléhá promlčení v tříleté
promlčecí době, jejíž běh začíná dnem, kdy byl právní úkon učiněn, tj. v daném
případě 14.9.1996. Pokud vedlejší účastnice tvrdí, že neplatnosti této smlouvy
se dovolala přípisem ze dne 21.6.1996, dospěl odvolací soud ke skutkovému
závěru, že doručení sdělení ze dne 21.6.1999 o neplatnosti nájemní smlouvy
žalované zásilkou ze dne 23.6.1999 nebylo prokázáno. Bylo sice uplatněno jeho
založením do soudního spisu a sdělením jeho obsahu žalované při jednání soudu
dne 30.3.2004, avšak vzhledem k tomu, že žalovaná namítla promlčení práva
dovolat se neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy ze dne 14.9.1999, je třeba
smlouvu považovat za platnou. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 49.041,- Kč s
požadovanými úroky z prodlení. Tento požadavek totiž vychází z předpokladu, že
žalovaná užívá byt bez právního důvodu a že na její straně dochází k
bezdůvodnému obohacení ve výši plnění, které by mohl žalobce požadovat, pokud
by byt nabídl do nájmu. V daném případě není dle odvolacího soudu splněn
požadavek, že žalovaná předmětný byt užívala, aniž by k tomu byla oprávněna, a
proto není třeba se zabývat otázkou, jakou tržní protihodnotu by za užívání
tohoto bytu kýmkoli jiným mohl žalobce získat.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 13.12.2004, podaným na poště dne 13.12.2004, doručeným soudu
prvního stupně dne 14.12.2004 a doplněným podáním právního zástupce žalobce ze
dne 6.1.2005 (po výzvě soudu prvního stupně ze dne 14.12.2004, č.j. 6 C
54/2003-125) a písemným podáním ze dne 31.3.2005, žalobce napadl rozhodnutí
odvolacího soudu ve všech výrocích s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvody spatřuje v ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o.s.ř.
V dovolání žalobce zejména uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že v daném případě není v žalobě možné navrhnout eventuální rozsudek pro
nejasnost a neurčitost tak, jak bylo žalobcem původně navrhováno. Dovolatel
spatřuje zásadní právní význam v tom, že odvolací soudy a i Nejvyšší soud ve
svých rozhodnutích pokládají žalobu na souhlas soudu s přivolením k výpovědi z
nájmu bytu s eventuálním návrhem rozsudku na vyklizení bytu za projednatelnou.
Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když
potvrdil názor soudu prvního stupně, že žalovaná se bezdůvodně neobohatila,
přičemž tento soud prokázal, že kotel ústředního topení byl žalovanou
přemístěn do sklepa předmětného domu a že vlastní kotelnu zbudoval na své
náklady dovolatel. Podle stavebního zákona lze stavební změnu začít užívat až
po pravomocném rozhodnutí místně příslušného stavebního úřadu, a to podle ust.
§ 85 z. č. 50/79 Sb., což se podle provedených důkazů stalo až po vybudování
předmětné kotelny majitelem domu, tedy dovolatelem. Do tohoto dne nebylo možno
právně kotelnu užívat. Podle části I., odst. 4 cenového výměru MF ČR č. 1/2002
ze dne 28.11.2001 platí, že změní-li nájemce se souhlasem pronajímatele a na
svůj náklad kategorii bytu nebo zlepší jeho vybavení, zůstane nájemné v bytě
zachováno ve výši před touto změnou. Dle dovolatele ovšem v daném případě ke
změně kategorie nedošlo, ta byla změněna podle části I., odst. 3 poslední věty
uvedeného výměru. Kotelna totiž byla postavena na náklady majitele. Dovolatel v
této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo
866/2002. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným
právem, když rozhodl, že předmětný byt je pronajat žalované jednak nájemní
smlouvou na pronájem bytu uzavřenou s minulým vlastníkem předmětného domu,
jednak nájemní smlouvou ze dne 14.9.1996. Odvolací soud dále dle dovolatele
rozhodl, že předmětnou kotelnu lze užívat bez rozhodnutí o změně užívání místně
příslušným stavebním úřadem, a tím rozhodl, že předmětná kotelna byla
pravomocně zkolaudovaná ve správním řízení, což mu rozhodovat nepřísluší.
Dovolatel považuje za rozporné s hmotným právem, že odvolací soud potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně i v té části, ve které byla uložena povinnost
vedlejšímu účastníku řízení (náhrada nákladů řízení). Dovolatel je toho názoru,
že bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalované, neplatnost nájemní smlouvy ze
dne 14.9.1996, naopak nebylo soudem prokázáno, kdo je vlastníkem domu.
Dovolateli bylo navíc odňato právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý
soudní proces, byla porušena rovnost účastníků před soudem a soud mu rovněž
odepřel ochranu jeho vlastnických práv.
Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu č.j. 19 Co 421/2004-116 ze dne 2.11.2004 a jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně č.j. 6 C 54/2003-84 zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k novému projednání.
Žalovaná se, jak je patrno z obsahu spisu, k dovolání žalobce
nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé (výrok II.) přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., na něž dovolatel v dovolání odkazoval.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 9.9.2003,
č. j. 6 C 54/2003-31, zamítl žalobu na zaplacení částky specifikované ve
výroku I. daného rozhodnutí, dále zastavil řízení ohledně částky 676,- Kč a
rovněž zamítl žalobu na vyklizení bytu event. přivolení k výpovědi z nájmu bytu
specifikovaného ve III. výroku tohoto rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11.2.2004, č.j. 19 Co
697/2003-70, uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení s tím, že žaloby, jimiž bylo předmětné řízení zahájeno, jsou
neurčité a je nutno žalobce postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzvat k jejich
konkretizaci. Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté rozsudkem ze dne 30.3.2004,
č.j. 6 C 54/2003-84, žalobu opět zamítl. Toto rozhodnutí pak bylo odvolacím
soudem potvrzeno rozsudkem, jenž byl napaden dovoláním.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není v posuzovaném případě přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nebyl v dalším
svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu a nerozhodl jinak,
než jak rozhodl v původním rozsudku (vždy žalobu zamítl).
Dovolací soud se proto dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze
dovolání odůvodnit, je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.) a v dovolání nelze proto vytýkat nesprávnosti skutkových zjištění.
Dovolatel ve svém dovolání výslovně neformuloval právní otázky, se kterými by
spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze
především dovodit, že zásadní právní význam spatřuje v tom, že v žalobě na
přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu je možné podat eventuální návrh na
vyklizení bytu a soudy tyto žaloby projednávají. Dále brojí proti závěru soudu
prvního stupně, že se žalovaná bezdůvodně neobohatila, když bylo prokázáno, že
přemístila kotel ústředního topení do sklepa předmětného bytu a žalobce na
svoje náklady vybudoval kotelnu.
Z rozsudku odvolacího soudu, proti kterému dovolání směřuje, je zřejmé, že
odvolací soud se otázkou možnosti či nemožnosti uplatnění eventuálního petitu v
daném případě nezabýval, neboť vycházel z toho, jak předmět řízení žalobce
vymezil při jednání soudu prvního stupně dne 30.3.2004, přičemž návrhu na změnu
žaloby podanému v průběhu odvolacího řízení nevyhověl.
Odvolací soud poté přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z toho hlediska,
zda jsou dány důvody pro vyklizení předmětného bytu a zda na straně žalované
došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 49.041 Kč s přísl., vzniklého tím, že
žalovaná užívá byt bez právního důvodu (výše bezdůvodného obohacení byla
vyjádřena částkou, kterou by žalobce jako tržní hodnotu mohl získat za užívání
bytu kýmkoliv jiným). Otázku bezdůvodného obohacení ovšem odvolací soud
neposuzoval v závislosti na tom, kdo vybudoval ústřední topení ve sklepě
předmětného domu a zda došlo či nedošlo ke změně kategorie bytu, ale z toho
pohledu, zda žalovaná užívala či neužívala byt bez právního důvodu. Jelikož
dospěl k právnímu závěru, že byt užívala na základě platného právního titulu,
logicky uzavřel, že nemohlo za této situace dojít ani k bezdůvodnému obohacení
na straně žalované. Předmětné rozhodnutí tedy na takto dovolatelem vymezených
právních otázkách nespočívá, a proto tyto námitky nemohou založit přípustnost
předmětného dovolání.
Další námitkou dovolatele, že soudem nebylo zjišťováno ani prokázáno, kdo je
vlastníkem domu, potažmo předmětného bytu, se dovolací soud nemohl s ohledem na
ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. zabývat, neboť jak je patrno z obsahu spisu,
dovolatel tuto argumentaci použil poprvé až v dovolání, když po celou dobu
řízení nebylo vlastnictví žalobce k domu resp. předmětnému bytu zpochybňováno.
Pokud dovolatel dále v dovolání namítal, že odvolací soud rozhodl o něčem, o
čem nebyl oprávněn rozhodovat, když rozhodl, že předmětnou kotelnu lze užívat
bez rozhodnutí o změně užívání místně příslušným stavební úřadem a tím rozhodl
o tom, že předmětná kotelna byla pravomocně zkolaudovaná ve správním řízení, je
třeba uvést, že takové závěry rozhodnutí odvolacího soudu neobsahují.
Z obsahu dovolání a z vymezení vytýkaných nedostatků řízení je zřejmé, že jsou
bez bližší konkretizace vytýkány vady, které by eventuelně mohly být podřazeny
pod dovolací důvod spočívající v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady (porušení práva
na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces, porušení rovnosti účastníků
před soudem, odepření ochrany vlastnických práv žalobce), však samy o sobě
přípustnost dovolání nezakládají a mohou se uplatnit pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné.
Dovolatel v dovolání dále vytýká odvolacímu soudu, že pokud
potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalované svědčí k předmětnému bytu
nájemní právo, potvrdil tím, že žalovaná má předmětný byt pronajatý jednak na
základě nájemní smlouvy uzavřené s minulým vlastníkem bytu, Státním statkem L.
a jednak na základě nájemní smlouvy ze dne 14.9.1996 (když tato neruší
předešlou nájemní smlouvu), což je dle dovolatele v rozporu s hmotným právem.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, popř. soudu prvního
stupně vyplývá, že žalovaná předmětný byt užívala od 26.4.1988, tedy ještě před
uzavřením nájemní smlouvy se žalobcem dne 14.9.1996. Byt jí byl k tomuto dni
předán do užívání předchozím k tomu oprávněným subjektem - Státním statkem v
L. (po 1.1.1992 se tento subjekt stal pronajímatelem a užívací vztah se změnil
na vztah nájemní). S ohledem na tento skutkový stav věci je zřejmé, že soudy
obou stupňů výslovně neposoudily vzájemný vztah těchto dvou právních úkonů. Z
uvedeného však vyplývá, že žalovaná předmětný byt užívá právem, a to ať již na
základě původně zřízeného práva osobního užívání bytu (transformovaného na
nájem) nebo na základě nájemní smlouvy ze 14.9.1996. Z tohoto hlediska proto
obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná předmětný byt užívá právem na
základě nájemního vztahu. Ani v případě této námitky nelze dospět k závěru, že
by mohla založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
pro rozpor s hmotným právem.
Dovolací soud na závěr posoudil návrh dovolatele ze dne 24.3.2005, v němž
navrhuje, aby bylo řízení podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušeno a
Nejvyšší soud ČR podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení ustanovení
občanského zákoníku v části týkající se nájmu bytu, neboť ustanovení občanského
zákoníku, zejména ustanovení § 696 odst. 1 a další, jsou v rozporu s ústavním
zákonem a mezinárodní smlouvou.
Dovolací soud návrh dovolatele posoudil a dospěl k závěru, že nejsou dány
podmínky pro přerušení řízení ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
neboť není naplněna základní podmínka pro použití tohoto ustanovení, a to, aby
se případný návrh týkal zákona (ustanovení), jehož má být použito při
projednávání nebo rozhodování věci, čímž je třeba rozumět pouze takový zákon
(ustanovení), jehož odstranění (zrušení) Ústavním soudem ČR by ve svých
důsledcích mohlo mít vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé. V daném případě
není tento předpoklad splněn, neboť ustanovení, jejichž rozpor s ústavním
zákonem a
mezinárodní smlouvou dovolatel tvrdí, se týkají zejména nájemného (§ 696 až 699
občanského zákoníku) a jejich případné zrušení Ústavním soudem ČR by na
projednávaný případ (viz předmět řízení) nemělo žádný dopad (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.1999, sp.zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č.
9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Pokud dále
dovolatel navrhuje zrušení všech ustanovení vztahujících se na nájem bytu, soud
tato ustanovení shledává v souladu jak s ústavními zákony, tak mezinárodními
smlouvami (srov. shodně nález Ústavního soudu ze dne 28.2.2006, sp. zn. Pl. ÚS
20/05).
Pokud dovolatel napadl též výrok I. a III. rozsudku odvolacího soudu,
jímž nebyla připuštěna změna žaloby tak, jak bylo uvedeno shora, a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání proti těmto výrokům rozhodnutí
přípustné (§ 238 až 239 o.s.ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené podle ust. § 243b odst. 5, věty první a §
218 písm. c/ o.s.ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst.
5, věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
s ohledem na to, že žalované podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu