26 Cdo 1519/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně E., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 149/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2002, č. j. 24 Co 317/2002-73, ve znění usnesení ze dne 12. března 2003, č. j. 24 Co 317/2002-85,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. dubna 2002, č. j. 6 C 149/2001-56, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do třiceti dnů od právní moci rozsudku „dům čp. 109 na stavební parcele č. 155, stavební parcelu č. 155, stavební parcelu č. 635 a zahradu parc. č. 655/3, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 406 pro obec a katastrální území S. u M. se všemi součástmi a příslušenstvím“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. října 2001, č. j. 6 C 149/2001-13, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 8. ledna 2002, č. j. 24 Co 519/2001-39, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. října 2002, č. j. 24 Co 317/2002-73, ve znění usnesení ze dne 12. března 2003, č. j. 24 Co 317/2002-85, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení účastníků; jinak jej, zejména též ve výroku ve věci samé, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl původně žalovaný, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 38 K 11/98, že kupní smlouvou ze dne 8. února 2001 byly nemovitosti prodány žalobkyni, a že účinky vkladu vlastnického práva nastaly dnem 9. února 2001. Poté rovněž zjistily, že mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k uzavření kupní smlouvy na nemovitosti, že na koupi nemovitostí se měla finančně podílet především přítelkyně žalovaného, která s ním zde žije, že žalovaný nemovitosti užívá pouze se svou přítelkyní, že bývalé manželce a dětem surovým způsobem užívání nemovitostí znemožnil, a že odmítl nabídku žalobkyně na uzavření nájemní smlouvy. Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu, a že požadavek žalobkyně, aby je vyklidil bez vázanosti na zajištění bytové náhrady, není ani v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“); proto žalobě vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že odvolací soud vycházel „z neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu celé věci“ a „z nesprávného právního posouzení věci“. V dovolání především namítl, že uvedl-li odvolací soud v záhlaví napadeného rozsudku, že rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. října 2001, č. j. 6 C 149/2001-13 (nikoli tedy proti rozsudku ze dne 22. dubna 2002, č. j. 6 C 149/2001-56), „vzniká problém, co vlastně mělo být odvolacím soudem potvrzeno …“. Má rovněž zato, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně vyhodnotil „podmínky, za kterých žalobce nemovitost v rámci konkursu na jeho majetek získal“, že nesprávně hodnotil jeho „chování z roku 1997 ve vztahu k jeho bývalé manželce, což není relevantní“, a že „byl účasten amnestie a tr. stíhání bylo zastaveno, neměla být tedy tato skutečnost brána v úvahu při rozhodování“. Podle názoru žalovaného měl soud při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vzít v úvahu, že „dům kompletně zrekonstruoval před uzavřením manželství na vlastní náklady“, že „důvody rozvodu … byly spojeny s nadměrným požíváním alkoholu … ze strany bývalé manželky a její permanentní nevěry …“, že on i jeho družka jsou po konkursu bez pracovního poměru, že jeho družka má vyživovací povinnost k dceři, že mu bylo zamezeno nemovitosti užívat na základě nájemního práva, že za přijatelných podmínek by nemovitosti i nadále užíval, a že – z důvodů podrobně rozvedených v dovolání – nabyla žalobkyně nemovitosti za velmi výhodných podmínek a proto musela počítat se zajištěním náhradního bytu pro žalovaného. Z obsahu dovolání vyplývá návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné už proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pro úplnost zbývá dodat, že vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru učiněného při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu