26 Cdo 1528/2020-161 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce R. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 695/24, o zaplacení 143.900 Kč s poplatkem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 321/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2020, č. j. 23 Co 3/2020-130, t a k t o :
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2020, č. j. 26 Cdo 1528/2020-152, se ve výroku I. doplňuje tak, že za slovo „zamítl,“ se vkládají slova „a ve výroku II. o nákladech řízení“.
Nejvyšší soud rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 26 Cdo 1528/2020-152, kterým výrokem I. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 5. 2. 2020, č. j. 23 Co 3/2020-130, ve výroku I. v části, v níž změnil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 7. 10. 2019, č. j. 40 C 321/2017-91, tak, že žalobu o zaplacení částky 143.900 Kč zamítl; výrokem II. zamítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu o zaplacení tam specifikovaného poplatku z prodlení. V rozsudku však opomněl zrušit závislý výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Proto v souladu s ustanovením § 166 odst. 1 a 2 ve spojení s § 243b o. s. ř. doplnil svůj rozsudek tak, že se zrušuje i výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu
Vytýkanou vadou však rozhodnutí netrpí, odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.); navíc podle obsahu odvolání je zřejmé, že případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na zaplacení pokuty za prodlení s povinností žalovaného vyúčtovat zálohy na služby za rok 2014, je třeba danou věc posuzovat podle zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31.
12. 2015 (čl. II zákona č. 104/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty), dále opět též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb., není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.
Poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. jestliže poskytovatel nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost upravenou tímto zákonem ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně pokutu ve výši 100 Kč za každý započatý den prodlení, ledaže by splnění povinností v této lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé smluvní strany.
To neplatí pro případy uvedené v odstavci 2. Podle odst. 2 dostane-li se poskytovatel nebo příjemce služeb do prodlení s peněžitým plněním podle tohoto zákona, které přesahuje 5 dnů ode dne jeho splatnosti, je povinen zaplatit druhé smluvní straně poplatek z prodlení. Výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 1 promile dlužné částky, nejméně však 10 Kč za každý, i započatý měsíc prodlení. To neplatí, pokud byl poplatek uplatněn podle jiného právního předpisu. Soudní praxe se již v minulosti (v poměrech právní úpravy účinné do 31.
12. 2013) ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo provedeno řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) a nájemce s ním byl seznámen (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 24.
6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09, nebo rozsudek ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srovnej rozsudky ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019) také uzavřel, že od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit ani v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 67/2013 Sb. Náležitosti (řádného) vyúčtování služeb, jež jsou spojeny s užívání bytu nebo s ním souvisejí, upravuje zákon č. 67/2013 Sb., který v § 2 písm. f) vyúčtováním rozumí vyčíslení skutečné výše nákladů na služby a záloh na jednotlivé služby (demonstrativně vyjmenované v § 3 odst. 1 zákona) v daném zúčtovacím období.
V § 7 odst. 2 zákona jsou pak konkrétně uvedeny náležitosti vyúčtování, které musí obsahovat skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Vyúčtování, které musí být příjemci služeb doručeno (§ 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.), určí výši přeplatku či nedoplatku na poskytnutých službách, jehož finanční vyrovnání se provede ve lhůtě vyplývající z § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb. (pro bytové spoluvlastnictví ve lhůtě, která byla do 30.
6. 2020 upravena v § 1186 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůraznil, že v řízení o zaplacení nedoplatku (přeplatku) soud při vyúčtování služeb provedeného podle zákona č. 67/2013 Sb. zkoumá, zda vyúčtování služeb bylo provedeno řádně a stalo se splatným, a to bez ohledu na
to, zda proti vyúčtování podal příjemce služeb námitky (srov. § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.), neboť ani absence námitek nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování.
I nadále tedy platí, že nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), poskytovatel služeb (pronajímatel, společenství vlastníků atd.) svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá i nadále. Pro závěr o správnosti vyúčtování služeb není přitom významné, že pronajímatel seznámil nájemce s doklady, o něž se vyúčtování opírá. Toto „seznámení“ slouží nájemci k tomu, aby mu byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015), a nikoli k tomu, aby byly zhojeny případné vady (nedostatky) vyúčtování.
Tyto závěry se prosadí i při aplikaci § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Pokutou podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je penalizováno prodlení s povinnostmi s nepeněžitým plněním stanoveným tímto zákonem, a to obou smluvních stran. Pokuta tak dopadá i na prodlení poskytovatele služeb s povinností provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb v předepsané lhůtě. Ocitne-li se tedy poskytovatel služeb v prodlení se splněním povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb., zásadně jej stíhá povinnost zaplatit příjemci služeb za každý započatý den prodlení pokutu v částce 100,- Kč (od 1.
1. 2016 v částce 50,- Kč, případně i v nižší – ujednané – částce); zprostit se jí může jen, jestliže prokáže, že by splnění této povinnosti (vyúčtovat služby) ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo že k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Nárok na pokutu vzniká nájemci již samotným uplynutím stanovené lhůty, následný výsledek vyúčtování na něj nemá žádný vliv. Nepřiměřeně vysoká pokuta však může být důvodem k použití moderačního práva podle § 2051 o. z. (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
Splní-li poskytovatel služeb svou povinnost provést vyúčtování jen v případě, že zálohy na služby vyúčtoval řádně, pak z toho logicky plyne, že jestliže tak neučinil, je v prodlení s touto svou povinností a je povinen (není-li důvod pro odepření práva na pokutu) zaplatit příjemci služeb pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.; není přitom významné, zda služby nevyúčtoval vůbec nebo je nevyúčtoval řádně. Soud proto i v řízení o zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. musí zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce služeb (před zahájením řízení či v jeho průběhu), bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).
Doručil-li tedy žalovaný žalobci Vyúčtování, které nebylo řádné (neobsahovalo všechny předepsané náležitosti a cena služeb nebyla uvedena ve správné výši), dostal se do prodlení se svou povinností stanovenou v § 7 odst. 1 zákona č.
67/2013 Sb. Právní posouzení odvolacím soudem (jenž měl za to, že žalovaný svou povinnost vyúčtovat zálohy na služby splnil doručením Vyúčtování, které mělo vady) je tudíž nesprávné.
Rozsudek odvolacího soudu tak není v části týkající se zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (měnící výrok) z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho proto v této části podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Žalobce se kromě pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. domáhal s odkazem na ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. po žalovaném i zaplacení poplatku z prodlení, a to jako příslušenství pokuty. Zákon č. 67/2013 Sb. upravoval do 31. 12. 2015 v § 13 odst. 2 povinnost zaplatit při prodlení s plněním peněžité povinnosti poplatek z prodlení. Podle jazykového výkladu tohoto ustanovení (… dostane-li se poskytovatel nebo příjemce služeb do prodlení s peněžitým plněním podle tohoto zákona, které přesahuje 5 dnů ode dne jeho splatnosti, je povinen zaplatit druhé smluvní straně poplatek z prodlení…) by se mohlo jevit, že poplatek z prodlení je příslušenstvím jakékoliv peněžité pohledávky vyplývající z tohoto zákona.
Jazykový výklad však představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod č. 30/1998 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4197/2015, uveřejněné pod číslem 45/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poplatky z prodlení byly za předcházející právní úpravy zvláštním druhem příslušenství (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2890/2012). Povinnost zaplatit poplatky z prodlení v minulosti zákon (§ 697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013) vždy spojoval jen s nájmem bytu, a to při prodlení s placením nájemného nebo úhrady za plnění spojená s nájmem bytu (tzv. služeb), a vznikala jen nájemci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1408/2016). S účinnosti od 1. 1. 2014 „nový“ občanský zákoník tento druh příslušenství opustil a při prodlení s placením nájemného je nájemce povinen zaplatit úrok z prodlení (§ 1970, 1968 o. z.), stejně jako při prodlení s jakýmkoliv jiným peněžitým plněním. Zákon č. 67/2013 Sb. od své účinnosti (1. 1. 2014) do účinnosti novely provedené zákonem č. 104/2015 Sb. (31. 12. 2015) stanovil povinnost platit poplatek z prodlení při prodlení s plněním peněžité povinnosti (podle tohoto zákona).
S ohledem na genezi tvorby a schválení zákona 67/2013 Sb. je zřejmé, že vznikal ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. („starý“ občanský zákoník), a jen shodou okolností nabyl účinnosti stejně jako „nový“ občanský zákoník, tedy 1. 1. 2014 (důvodem byla skutečnost, že návrh zákona o službách byl sice předložen do Poslanecké sněmovny podstatně dříve než návrh „nového“ občanského zákoníku, ale k jeho projednání došlo až po jeho schválení; zpracovatel návrhu již v této fázi nemohl do textu právní úpravy zasahovat – viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu tohoto zákona).
Evidentně tak úprava tohoto druhu příslušenství měla odpovídat úpravě ve „starém“ občanském zákoníku a měla se týkat prodlení s placením záloh a jejich vyúčtování (přeplatek, nedoplatek), případně s placením paušálu za služby, nikoliv však prodlení s placením pokuty při nesplnění nepeněžité povinnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (který byl novým institutem).
Lze tak uzavřít, že při prodlení s placením pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. vždy (tedy před i po účinnosti zákona č. 104/2015 Sb.) vznikala povinnost zaplatit úroky z prodlení (§ 1968, 1970 o. z.), nikoliv poplatky z prodlení podle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. V konečném důsledku je proto správný závěr odvolacího soudu, že žalobci právo na zaplacení poplatku z prodlení podle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. nevzniklo, a proto Nejvyšší soud dovolání v této části zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu