26 Cdo 1531/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce JUDr. T. P., se sídlem v P., jako insolvenčního správce
úpadce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance
7/300, identifikační číslo 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1. JUDr. J. M.,
2. B. M., oběma bytem v S., zastoupeným Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se
sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 44/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, č. j. 20 Co 405/2010-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám Mgr.
Richarda Vachouška, advokáta se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 13 C 44/2009-73, uložil žalovaným vyklidit byt – bytovou jednotku č. 2344/90
v objektu bydlení – budově popisné číslo 2344, postavené na pozemcích parcelní
číslo 2773/2 a 2774/1, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., obec P., na listu
vlastnictví, pro katastrální území S. (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“ nebo „bytová jednotka“) a vyklizený předat žalobci do tří měsíců od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96
INS 714/2009–A–256 bylo rozhodnuto o úpadku Pražské stavebního bytového
družstva (dále též jen „úpadce“) a na jeho majetek byl prohlášen konkurs
(účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 13. 2. 2009), že 1. žalovanému byl vydán průkaz, podle něhož byl od 9. 12. 1992 členem Stavebního
bytového družstva P. (dále jen SBD P.), s nímž uzavřel smlouvu o podmínkách
přidělení bytu z výstavby družstevních bytových jednotek akce „N. B., 8. podlaží, typ bytu 1/03“, s tím, že investorem akce bude „P.“, následně 1. žalovaný souhlasil s převodem svého členství do investorského družstva, které
mu mělo zabezpečit předání bytové jednotky. Dále zjistil, že úpadce vyzval 1. žalovaného k převzetí bytu, že žalovaní si byt převzali dne 23. 3. 1993 a
úpadce jim potvrdil, že zaplatili „kupní cenu“ ve výši 249.736,- Kč, že v
korespondenci účastníků úpadce označoval žalované za vlastníky (případně
budoucí vlastníky) předmětného bytu, že dne 29. 11. 1995 uzavřel úpadce a 1. žalovaný smlouvu nazvanou „Dodatek ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o
majetkovém převodu bytu“, že 1. žalovaný (s odkazem na uzavřené smlouvy) vyzval
přípisem ze dne 30. 6. 1995 úpadce k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k
předmětnému bytu, že 1. žalovaný se zavázal (smlouvou, v níž je označován jako
vlastník bytu, uzavřenou dne 23. 3. 1993 s jinou obchodní společností -
správcem) platit náklady za služby spojené s užíváním bytu a příspěvky do fondu
oprav. Za souhlasu úpadce uzavřeli žalovaní a manželé Š. dne 9. 4. 2001 dohodu
o postoupení práv a povinností ze smlouvy o budoucím majetkovém převodu bytu a
dne 9. 11. 2001 o převodu těchto práv a povinností zpět na žalované. Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ani členy úpadce, ani nájemci
předmětného bytu, byt užívají bez právního důvodu, a protože postupem podle § 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, neshledal
důvod pro aplikaci tohoto ustanovení a žalobě s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č. j. 20 Co 405/2010-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval
i jeho závěr, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu.
Na rozdíl od soudu
prvního stupně však dospěl k závěru, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Za významné považoval zjištění, že žalovaní
financovali výstavbu bytu s příslibem jeho převodu do jejich vlastnictví, že
celou sjednanou cenu uhradili, že byt užívali v dobré víře a že úpadce je
dlouhodobě ujišťoval, že k převodu bytu dojde. Dospěl k závěru, že úpadce
zneužil nedostatku právního titulu žalovaných k užívání bytu k řešení své
insolvence, aniž by se chtěl s žalovanými při vyklizení vyrovnat v souladu s
principy obecné spravedlnosti. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Namítal, že účastníkem
řízení není úpadce, ale insolvenční správce, jenž má specifické postavení
založené insolvenčním zákonem, což odvolací soud při svém rozhodování pominul. Vyvracel správnost závěru odvolacího soudu o existenci důvodů pro aplikaci § 3
odst. 1 obč. zák. Poukázal na „nemravné chování“ žalovaných, kteří byt mnoho
let užívají bezplatně, nepravdivě tvrdili, že jsou členy úpadce a že mají nárok
na převod bytu do svého vlastnictví. Má za to, že odvolací soud institut
dobrých mravů aplikoval nesprávně, úplně pominul podíl žalovaných na vzniku
situace, do které se dostali. Dále poukázal na nutnost zpeněžení majetku
úpadce, tedy i předmětného bytu, v insolvenčním řízení, k čemuž nemůže dojít,
jestliže ho žalovaní nevyklidí. Zpochybnil i skutková zjištění, zejména
správnost potvrzení o zaplacení částky 249.736,- Kč žalovanými úpadci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní očekávali, že se stanou
vlastníky předmětného bytu, ale i kdyby tomu tak bylo, nezakládala by tato
skutečnost žalovaným právo byt užívat. Rozhodnutím odvolacího soudu získali
žalovaní na úkor vlastníka časově neomezené právo bezplatného užívání bytové
jednotky. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 26 Cdo
1488/2006 a sp. zn. 22 Cdo 1216/99), podle níž nelze žalobu na vyklizení
zamítnout za použití § 3 odst. 1 obč. zák., je-li smlouva o nájmu absolutně
neplatná. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s napadeným rozhodnutím i s jeho
právními závěry, vyvraceli dovolací námitky žalobce a navrhli, aby dovolání
bylo zamítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jeho
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolatel dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., zpochybňuje zejména správnost hodnocení
provedených důkazů. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
však míří jen
na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování); samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Z obsahu spisu je zřejmé, že
odvolací soud neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a jeho skutkové závěry a z nich
vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení existence důvodů pro aplikaci
§ 3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů
podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Jeho
skutkové závěry jsou ostatně shodné se závěry soudu prvního stupně, který z
nich však vyvodil jiné právní závěry. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl naplněn. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalovaní užívají byt bez
právního důvodu; dovolací soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) proto z
tohoto závěru vychází. Dovoláním byla zpochybněna správnost dalšího závěru, na
němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to že v dané věci je žaloba na
vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy
měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným
pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou
atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich
stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto
posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura
pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost
posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na
straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné). Jen samotná okolnost,
že v průběhu řízení bylo insolvenčním soudem rozhodnuto, že žalobce, jenž se
domáhá výkonu svého vlastnického práva, je v úpadku a v řízení proto místo něj
pokračuje insolvenční správce, nevylučuje možnost aplikovat § 3 odst. 1 obč.
zák.
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech
vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem a ke sjednocení
došlo až přijetím Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále též jen „R 6/2010“). V něm dovolací soud uzavřel, že obecné pravidlo, že
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez
právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých
„soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh
vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou
na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností
daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160
odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím
žaloby (pro tentokrát).
Výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona, tj. v souladu s jeho obsahem, a
zároveň být přiměřený (proporcionální) s ohledem na cíl, kterého má být
dosaženo, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů
jiného; v opačném případě by šlo o zneužití výkonu práva, který není dovolen, a
je proto sankcionován (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud při svém závěru, že žaloba o vyklizení předmětného bytu je v
rozporu s dobrými mravy, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na
straně dovolatele, tak i na straně žalovaných - zejména, že úpadce převzal v
roce 1993 od 1. žalovaného zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (249.736,-
Kč), předal žalovaným předmětný byt do užívání, svou smluvní povinnost (uzavřít
smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví 1. žalovaného) nesplnil, ač
žalované, kteří výstavbu bytu zaplatili, ujišťoval, že tak učiní. Lze sice
přisvědčit dovolateli, že SBD P., s nímž uzavřel 1. žalovaný 9. 12. 1992 první
smlouvu týkající se předmětného bytu (Smlouvu o podmínkách přidělení bytu),
nebylo právním předchůdcem úpadce. Ze skutkových zjištění učiněných odvolacím
soudem (soudem prvního stupně) je však zřejmé, že následně byly uzavřeny
smlouvy další, podle kterých do vztahů týkajících se předmětného bytu vstoupilo
„investorské“ družstvo – úpadce, jenž také žalovaným byt předal a vystavil
potvrzení o přijetí „kupní ceny“ za byt a v následujících letech jednal s
žalovanými, mj. i o splnění smluvní povinnosti převést předmětnou bytovou
jednotku do jejich vlastnictví. Byl to tak úpadce, kdo svým jednáním budil u
žalovaných očekávání, že tuto smluvní povinnost splní. Úvaha odvolacího soudu,
že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení žalovaných z předmětného
bytu, je v rozporu s dobrými mravy, tak není zjevně nepřiměřená.
Zamítl-li odvolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že
žalovaní jsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je
rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se
– při změně poměrů - vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím
odvolacího soudu žalovaným ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně;
úprava plnění podle § 451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního
důvodu není tímto rozhodnutím nijak dotčena.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
(jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou
vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x
300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč
představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu