26 Cdo 1558/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava
Feráka v právní věci žalobce F. Š., proti žalované V. P., zastoupené
advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu eventuálně vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 205/2003, o dovolání
žalobce a H. Š., obou zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 15. března 2004, č.j. 19 Co 48/2004-28, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 15. března 2004, č.j. 19 Co 48/2004-28, jímž potvrdil usnesení
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. prosince 2003, č.j. 6 C
48/2004-28, ve výroku o zastavení řízení, se zamítá; jinak se dovolání žalobce
odmítá.
II. Dovolání H. Š. se odmítá.
III. Žalobce a H. Š. jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení každý 512,50 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soudu
prvního stupně) dne 17. 9. 2003, domáhal, aby žalované bylo uloženo do 15 dnů
od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobci byt sestávající z
kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím a zařízením ve třetím nadzemním podlaží
vlevo v domě č.p. 33 v obci a k. ú. C., zapsaném na LV č. 469 u Katastrálního
úřadu v Ú. n. O. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). K odůvodnění svého
požadavku uvedl, že je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že
žalovaná užívala tento byt na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 9. 1996, že
nájem skončil dne 14. 9. 2003 a že žalobce si nepřeje, aby byt dále užívala.
Podáním doručeným soudu dne 29. 10. 2003 opravil a doplnil žalobní tvrzení tak,
že předmětný byt (soubor místností) se skládá z kuchyně a dvou pokojů s
příslušenstvím a zařízením a že dům (stavba) dosud nebyl pravomocně
zkolaudován, a v tomto smyslu upravil i žalobní petit.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 12. 2003, č.j. 6 C 205/2003-15,
řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Takto rozhodl na základě
zjištění, že ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 62/2003 se žalobce
žalobou podanou dne 19. 3. 2003 domáhá přivolení k výpovědi z
nájmu předmětného bytu, eventuálně jeho vyklizení a zaplacení dlužného
nájemného, eventuálně bezdůvodného obohacení. Dovodil, že uvedené řízení
představuje překážku věci zahájené, která brání pokračování řízení v této věci
ve smyslu ustanovení § 83 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud)
usnesením ze dne 15. 3. 2004, č.j. 19 Co 48/2004-28, citované usnesení soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud
se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a neuznal opodstatněnou námitku
žalobce, že není dána totožnost předmětu obou řízení, když v prvém z nich je
důvodem vyklizení ustanovení § 126 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
zatímco v druhém ustanovení § 676 obč. zák. Uzavřel, že řízení v projednávané
věci bylo proto zastaveno v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobce (dovolatel) a
jeho manželka H. Š. (dovolatelka) dovolání. Poukazovali na to, že dovolatelka
podala podle § 91a o.s.ř. dne 4. 12. 2003 u soudu prvního stupně žalobu proti
žalobci a žalované v této věci „o právu žalobce (dovolatelky) k věci
projednávané ve sporu u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6C
205/2003“ s tím, že v této žalobě tvrdí a přiloženými listinnými důkazy
prokazuje, že je spoluvlastníkem nedokončené stavby bytového domu v C. č.p. 33,
ve které se nachází soubor místností užívaný žalovanou, a že nedala svému
manželovi souhlas k podání žaloby v této věci. Dále uvedli, že usnesením ze dne
6. 4. 2004 ve věci 6 C 62/2003 bylo mimo jiné dovolateli pod sankcí odmítnutí
žaloby uloženo, aby uvedl, jakého nároku se domáhá, zda vyklizení či přivolení
k výpovědi z nájmu bytu, a že podáním ze dne 27. 4. 2004 bylo soudu vyhověno s
tím, že ve věci sp. zn. 6 C 62/2003 jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Tím dle názoru dovolatelů pominul důvod pro zastavení řízení ve věci sp. zn. 6
C 205/2003 dle § 83 o.s.ř. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že napadené
usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom,
„zda lze ve věci pravomocně a konečně rozhodnout, aniž by bylo rozhodnuto o
návrhu žaloby v téže věci, podané podle ustanovení § 91a o.s.ř.“ Zásadní právní
význam též spatřují v tom, že po vydání usnesení ze dne 6. 4. 2004, č.j. 6 C
62/2003-67, soud prvního stupně přiměl pod sankcí odmítnutí podání žalobce ke
zpětvzetí návrhu eventuálního petitu podáním ze dne 27. 4. 2004, čímž přestaly
existovat důvody pro zastavení řízení ve věci 6 C 205/2003.
Dalším dovolacím důvodem je dle dovolatelů okolnost, že jim napadeným
rozhodnutím bylo odebráno právo na spravedlivou soudní ochranu a na spravedlivý
proces. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu a rozhodl o nákladech řízení.
K výzvě soudu prvního stupně, aby žalobce ve smyslu § 241a o.s.ř.
doplnil dovolání o údaj, z jakých důvodů je podává, a upřesnil, zda dovolání
podává též dovolatelka, která nebyla účastníkem řízení, žalobce podáním ze dne
14. 5. 2004 sdělil, že dovolání je podáno z důvodu, že a/ řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b/ rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, c/ rozhodnutí spočívalo na
skutkových zjištěních, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, d/ napadené usnesení potvrdilo rozsudek nalézacího
soudu, ve kterém nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby a e/ rozhodnutím
byla dovolatelům odebrána některá ústavní práva. Žalobce potvrdil, že dovolání
podala i H. Š., a to proto, že v tomto řízení se jedná i o jejích právech a
povinnostech, jak vyplývá ze žaloby dle § 91a o.s.ř. ze dne
4. 12. 2003, o které dosud nebylo rozhodnuto, ač rozhodnuto být mělo. Z
uvedeného důvodu je podle dovolatele „možné, že H. Š. je účastníkem řízení, v
každém případě však svojí žalobou podle § 91a o.s.ř. ze dne 4. 12. 2003 se
účastnicí řízení stala“. Jinak žalobce odkázal na obsah původního dovolání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila přesvědčení, že řízení není
postiženo vytýkanými vadami, že napadené rozhodnutí je správné, že dovolatelka
nebyla účastnicí řízení, a není proto oprávněna podat dovolání. Navrhla, aby
dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci nahradit jí náklady dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou,
zda dovolání je podáno oprávněnými osobami a zda, popřípadě v jakém rozsahu je
přípustné.
Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. je osobou oprávněnou podat dovolání účastník
řízení.
Účastníky řízení o vyklizení bytu jsou žalobce a žalovaná (§ 90
o.s.ř.). Není tedy pochyb o tom, že žalobce (dovolatel) účastníkem řízení je.
Naproti tomu dovolatelka účastnicí řízení není a nestala se jí ani (jak se
mylně domnívají dovolatelé) na základě podání ze dne 4. 12. 2003. Ať již by
toto podání bylo posouzeno jako žaloba dle § 91a o.s.ř. (jak jej označují
dovolatelé v dovolání), anebo podle obsahu návrhu v něm uvedeného jako návrh
dovolatelky na přistoupení do řízení vedeného pod sp. zn. 6 C
205/2003 na straně žalobce, popřípadě na záměnu účastníků tohoto řízení na
straně žalobce, v důsledku takového podání se nemohla H. Š. účastníkem řízení
stát. Je tomu tak proto, že řízení dle § 91a o.s.ř. je řízením samostatným,
odlišným od řízení původního, a to především okruhem účastníků, neboť pojmovým
znakem této tzv. hlavní intervence je to, že žalobce (hlavní intervenient) je
osobou odlišnou od účastníků původního řízení. K návrhu na přistoupení či
záměnu účastníků pak osoba, která není účastníkem řízení, není oprávněna – viz
§ 92 odst. 1, 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka není oprávněna dovolání v této věci
podat, a proto dovolací soud její dovolání podle § 243b odst. 5 věty první za
použití § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239
o.s.ř. Přípustnost dovolání je přitom třeba posoudit zvlášť ve vztahu k
jednotlivým výrokům napadeného usnesení.
Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a jímž bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení nelze dovodit z ustanovení § 238, § 238a ani § 239 o.s.ř.,
protože taková rozhodnutí nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedena.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť toto
ustanovení upravuje přípustnost dovolání pouze proti rozhodnutím ve věci samé
(tj. jimiž je věcně rozhodováno o opodstatněnosti nároku, který je předmětem
řízení), a zmíněné výroky povahu takového rozhodnutí nemají.
Lze dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné
poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání přípustné je (srov. např. č.
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele proti těmto výrokům jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Naproti tomu dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř pro
překážku věci zahájené, je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a to
aniž by podmínkou přípustnosti bylo, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní
význam (stanovení takové podmínky je ostatně vyloučeno již tím, že rozhodnutí o
zastavení řízení nemá povahu rozhodnutí ve věci samé). Je tudíž nadbytečné
zabývat se tou částí dovolací argumentace, v níž je dovozováno, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolací soud tedy přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení. Přitom především
posuzoval správnost právního závěru, že řízení muselo být zastaveno, neboť
projednání věci brání překážka věci zahájené.
Podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o
téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení,
jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci
zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. brání tomu, aby byla
projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení.
Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je
soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1
o.s.ř.).
O překážku věci zahájené podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. se jedná
tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již
bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká
týchž osob rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní
nástupci původních účastníků řízení. Okamžikem rozhodným pro posouzení
existence překážky litispendence je vydání usnesení o zastavení řízení.
V posuzovaném případě se řízení v projednávané věci a řízení vedené u
téhož soudu pod sp. zn. 6 C 62/2003 nepochybně týkají týchž osob (v obou
řízeních jsou totožné osoby žalobce a žalované). Pro závěr, zda v obou
uvedených věcech jde o tentýž předmět řízení, je rozhodující posouzení, zda se
žalobce v těchto řízeních domáhá stejného plnění (vyklizení téhož bytu) na
základě stejného skutku. Ačkoli předmětný byt není v obou řízeních v konečném
žalobním návrhu (petitu) popsán zcela shodně, je zřejmé, že jde o totožný byt,
což ostatně dovolatelé ani nezpochybňují. Rovněž skutková tvrzení, na jejichž
základě se žalobce vyklizení bytu domáhá, jsou v základních rysech shodná.
Okolnost, že žalobce v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 primárně navrhoval přivolení
k výpovědi z nájmu předmětného bytu, a pouze eventuálně (pro případ, že se
neprokáže existence práva nájmu bytu) navrhoval vyklizení bytu, nemá na závěr o
totožnosti předmětu řízení (v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 pochopitelně jen pokud
jde o uplatněný nárok na vyklizení bytu) vliv. Stejně tak není rozhodné, jak
právně žalobce v obou řízení požadavek vyklizení odůvodňuje, neboť rozhodující
je pouze skutková totožnost, když právním posouzením věci žalobcem není soud
vázán. Námitka, že v podání ze dne 27. 4. 2004 v řízení sp. zn. 6 C 62/2003
žalobce vzal návrh na vyklizení předmětného bytu zpět a že tím překážka
litispendence odpadla, nemůže obstát, neboť uvedená okolnost nastala po vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí, není tedy způsobilá zpochybnit správnost
napadeného rozhodnutí, a tudíž k ní nelze v dovolacím řízení přihlížet. Lze
pouze dodat, že pokud žalobce po pravomocném zastavení řízení ve věci sp. zn. 6
C 205/2003 učinil dispozitivní úkon směřující k ukončení dříve zahájeného
řízení o vyklizení předmětného bytu (vedeného v rámci řízení sp. zn. 6 C
62/2003), nemůže důsledky s tím spojené změnit podáním mimořádného opravného
prostředku, jehož smyslem je náprava závažných (přesně zákonem vymezených)
pochybení v rozhodovací činnosti soudu.
Námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkových zjištěních, která
nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není
nijak konkretizována, především však z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
vyplývá, že tato námitka je uplatnitelná pouze tehdy, je-li dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, popřípadě podle obdobného užití těchto
ustanovení ve smyslu § 238 a § 238a. V daném případě však – jak bylo již výše
uvedeno – je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a / o.s.ř.
Výtka, že napadené usnesení potvrdilo rozsudek nalézacího soudu, ve
kterém nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby, je nepřesná potud, že
potvrzované rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rozsudkem nýbrž usnesením,
především však je nedůvodná proto, že tímto usnesením bylo řízení zastaveno v
celém rozsahu, proto není zřejmé, z čeho dovolatelé usuzují, že jím nebyl
předmět řízení vyčerpán.
Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k
nimž (stejně jako k vadám dle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3
o.s.ř.) dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), se ze
spisu nepodávají a dovolatelé je ani blíže nespecifikují. Odnětí některých
ústavních práv (práva na spravedlivou soudní ochranu a spravedlivý soudní
proces) není rovněž blíže konkretizováno a nepředstavuje ani samostatný
dovolací důvod. Takovou námitku by sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod
upravený v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., spočívající v tom, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
avšak taková vada, jak již bylo řečeno, zjištěna nebyla. Pokud ji dovolatelé
spatřují právě v tom, že řízení bylo zastaveno, nutno odkázat na výše uvedené
závěry ohledně správnosti rozhodnutí o zastavení řízení pro překážku
litispendence. V této souvislosti lze připomenout ustálenou judikaturu
Ústavního soudu, podle níž v případě, že soud postupuje v souladu s procesními
předpisy, nelze mu vytýkat porušení práva na spravedlivý proces, ledaže by sám
aplikovaný procesní předpis byl v rozporu s ústavními právy. Nejvyšší soud
však neshledává nic protiústavního na ustanovení § 83 o.s.ř., které nezbavuje
účastníka soudní ochrany, nýbrž jen brání tomu, aby bylo zbytečně a
nehospodárně vedeno více řízení o téže věci, když účastník může a má svá práva
v plné míře uplatňovat pouze v jednom z nich.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl v řízení, jež nebylo
postiženo vadami, které by mohly činit dovolání důvodným, ke správnému závěru,
že řízení ve věci je třeba podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastavit. Proto
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátkou (podáním vyjádření k dovolání) náklady, které spočívají - vzhledem k
tomu, že dovolání bylo zčásti odmítnuto a ve zbývající části bylo předmětem
dovolacího řízení rozhodnutí procesní povahy, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně o zastavení řízení - v paušální odměně ve výši 950,- Kč
(srov. § 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 2, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem ve výši
1.025,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a
dovolání dovolatelky odmítnuto, aniž by bylo možno určit poměr jejich
účastenství na dovolacím řízení, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 140 odst. 1 per analogiam, § 142 odst. 1
a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili rovným
dílem. Dovolatelé jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k
rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu