26 Cdo 1582/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného
advokátkou, proti žalovaným 1) Š. V. a 2) D. P., zastoupené advokátkou, o
určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 11 C 85/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 13. ledna 2005, č. j. 9 Co 697/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna
2005, č. j. 9 Co 697/2004-75, potvrdil rozsudek ze dne 22. června 2004, č. j.
11 C 85/2002-61, jímž Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) zamítl
žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 1. prosince 1999 mezi
Š. V. a D. P. a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce
a druhá žalovaná mají ve společném jmění manželů dům čp. 3158 v ulici N. v T.
(dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že manželství žalobce a druhé žalované
bylo pravomocně rozvedeno ke dni 8. ledna 2002, že dne 1. prosince
1999 (za trvání manželství žalobce a druhé žalované) byla (pouze) mezi
žalovanými uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl prostor v suterénu
předmětného domu sestávající z jedné místnosti a sociálního zařízení (dále jen
„nájemní smlouva“), že podle nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu
neurčitou s dvouměsíční výpovědní lhůtou za nájemné v částce 2.000,- Kč měsíčně
a že první žalovaná uvedené prostory dosud užívá. Dále zjistily, že již v
minulosti, konkrétně dne 16. srpna 1999, byla „uzavřena nájemní smlouva bez
podpisu žalobce“, že v této nájemní smlouvě byli jako pronajímatelé označeni
žalobce a druhá žalovaná a jako nájemci první žalovaná a J. R., že předmětem
nájmu byly v tomto případě suterénní prostory předmětného domu sestávající z
pěti místností, sociálního zařízení, chodby, šatny a přístupu ke kotelně, a
dále jedna místnost v patře domu, a že v tomto případě šlo o nájemní poměr na
dobu určitou v trvání jednoho roku ode dne účinnosti smlouvy. Na tomto
skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalobce nemá na požadovaném
určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a to
proto, že v daném případě lze – podle názoru obou soudů – žalovat na splnění
povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř., přičemž v rámci řízení o splnění
povinnosti by se jako předběžná řešila rovněž otázka platnosti nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že
naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. „je
dán a že bez tohoto určení je ohroženo jeho užívací právo k nemovitosti a
zároveň se jeho postavení stává značně nejistým“. Současně zdůraznil, že
„naléhavý právní zájem na určení je dán tehdy, jestliže se určovací žalobou
vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak právně
dalším žalobám na plnění“. Dále uvedl, že „1. žalovaná užívá i vlastnictví
žalobce bez jeho souhlasu a činí rovněž bez jeho souhlasu stavební zásahy do
nemovitosti, aniž by se mohl proti tomu bránit“. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního
stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. ledna 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že naléhavý
právní zájem na určení (ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.) není dán tehdy, lze-li
v konkrétním případě žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.,
přičemž v tomto řízení by se otázka platnosti nájemní smlouvy řešila jako
otázka předběžná. Tento právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena,
by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud
však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít
nemůže.
Ustálená soudní praxe dovodila, že existence naléhavého právního zájmu na
žádaném určení podle § 80 písm. c/ o.s.ř. (a proto i v konkrétním případě
tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací
žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má naléhavý právní zájem
na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo
právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez
tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení
stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo
žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je
tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce
dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně
poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu
nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo
nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k
závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž
by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního
zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba
obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají
oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971,
sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala, dále v
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92,
uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v
Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997,
sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z
roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod
č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že uvedené závěry neplatí
bezvýhradně a že prokáže-li žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít.
Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat
jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi
účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení
sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není,
vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se
tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také
žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř. (srov. např. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20
Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura).
Soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že má-li právní otázka, o níž má být
rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci
práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této
předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního
vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, a dále
již výše citované R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z
provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný dům je ve společném
jmění žalobce a druhé žalované, že manželství žalobce a druhé žalované bylo
pravomocně rozvedeno ke dni 8. ledna 2002, že 1. prosince 1999 byla (pouze)
mezi žalovanými uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl prostor v
suterénu předmětného domu sestávající z jedné místnosti a sociálního zařízení,
že podle nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou s dvouměsíční
výpovědní lhůtou za nájemné v částce 2.000,- Kč měsíčně a že druhá žalovaná
uvedený prostor stále užívá. Lze konstatovat, že odvolací soud se od ustálené
judikatury neodchýlil, jestliže na uvedeném skutkovém základě dovodil, že na
žádaném určení neplatnosti nájemní smlouvy nemá žalobce naléhavý právní zájem
ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. proto, že má za této situace k dispozici žalobu
na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř. a že otázka platnosti nájemní
smlouvy by se řešila jako otázka předběžná až v řízení o žalobě na splnění
povinnosti; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měli proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2.února 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu