U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jitky Dýškové ve věci
žalobce I. M., zastoupeného Mgr. Janem Drevňakem, advokátem se sídlem v Ostravě
– Moravské Ostravě, Sadová 553/8, proti žalovanému Bytovému družstvu Alberta
Kučery 10, se sídlem v Ostravě – Hrabůvce, Alberta Kučery 1200/10, IČO:
25909762, zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Preslova 361/9, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu
družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C
479/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. ledna 2013, č. j. 71 Co 556/2012-348, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovanému bytovému družstvu (dále jen „bytové
družstvo“, resp. „družstvo“) byla uložena povinnost uzavřít s ním nájemní
smlouvu k „družstevnímu bytu č. 27 o výměře 74,87 m2, sestávajícímu ze čtyř
pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se v 6. podlaží domu č. p. na
ulici“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“),
nebo – nebude-li to možné – k jakémukoli jinému bytu nacházejícímu se v
předmětném domě.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. listopadu
2011, č. j. 18 C 479/2005-297, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
Ze shodných tvrzení účastníků zjistil zejména následující skutečnosti. Bytové
družstvo bylo založeno za účelem odkoupení (privatizace) předmětného domu z
obecního (městského) majetku a v současné době je jeho vlastníkem.
Zakládajícími členy družstva byli tehdejší nájemci bytů v domě, k nimž patřila
rovněž nájemkyně předmětného bytu B. M. – matka žalobce. Ještě předtím, než
družstvo nabylo vlastnické právo k domu, převedla B. M. jako členka družstva
svá členská práva a povinnosti v družstvu na žalobce, písemně to oznámila
družstvu a předložila i písemný souhlas žalobce s převodem členství. Žalobce se
stal členem bytového družstva, což v jiném řízení mezi stejnými účastníky
deklaroval Vrchní soud v Olomouci (pravomocným) usnesením ze dne 27. dubna
2010, č. j. 5 Cmo 185/2009-403. Podle čl. 13 odst. 1 písm. b/ původních stanov
družstva, platných též v době rozhodování obou soudů (dále jen „Stanovy“), mezi
práva člena družstva patřilo rovněž „právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu
nebo nebytovému prostoru, který jako člen užívá či získá k němu nájemní právo
vstupem do družstva“. Na základě uzavřených nájemních smluv byly všechny byty v
předmětném domě přenechány do užívání jiných osob; matka žalobce B. M. pak je
(dosud nepřestala být) nájemkyní předmětného bytu (což vzal „za zjištěno“ ze
shodných tvrzení účastníků). Na tomto skutkovém základě se soud prvního stupně
nejprve zabýval otázkou, zda žalobce jako člen družstva má právo na užívání
konkrétního bytu v domě nebo mu přísluší pouze „právo (obecné) na přidělení
bytu v předmětném domě“. V této souvislosti konstatoval, že ačkoli bylo vůlí
zakládajících členů družstva stanovit, že každý z nich (případně z jejich
právních nástupců) bude mít vůči družstvu právo na uzavření smlouvy o nájmu
právě toho bytu, jejž užíval již jako jeho dosavadní nájemce, právně relevantní
je pouze vůle vyjádřená v části čl. 13 odst. 1 písm. b/ Stanov, v níž je
stanoveno, že mezi práva člena družstva patří „právo na uzavření nájemní
smlouvy k bytu…“. Dovětek, že toto právo se týká „bytu…, který jako člen užívá
či získá k němu nájemní právo vstupem do družstva“, podle něj nelze smysluplně
vyložit, a proto je neurčitý „pod sankcí neplatnosti“. Z toho usoudil, že
žalobci může být přenechán do nájmu i jiný než předmětný byt. Poté zdůraznil,
že určují-li stanovy obecně, že členu družstva přísluší právo na přidělení
bytu, přičemž družstvo má pouze jediného nebydlícího člena, může se takový člen
za situace, kdy mu družstvo neodůvodněně odpírá právo přiznané stanovami,
domáhat tohoto práva soudní cestou (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Odo 920/2004). Uzavřel, že není-li právně volný žádný z bytů v
domě, nejde o situaci, kdy by družstvo jedinému nebydlícímu členu neodůvodněně
odpíralo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (přiznané
Stanovami), a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. ledna 2013, č. j. 71 Co 556/2012-348, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. K
žalobcově námitce, že dané řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací a že z tohoto
důvodu jsou soudy povinny samy zjišťovat všechny skutečnosti rozhodné pro
právní posouzení věci, doplnil, že předmětné řízení je řízení sporné a je tedy
povinností účastníků navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, jak vyplývá ze
zásady projednací zakotvené v ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb.
(dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (viz čl. II bod
2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze především ztratit ze zřetele, že
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá,
že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového
stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový
(nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím namítl tzv. jinou
vadu řízení. K tomu lze jen dodat, že k jiným vadám řízení lze přihlédnout,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však
přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolání především není – nahlíženo z perspektivy ustanovení § 237 o. s. ř. –
přípustné pro řešení otázky procesního práva (otázky, zda je předmětné řízení
ovládáno zásadou vyšetřovací ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř.), neboť na
vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá
(nezávisí). Zde je nezbytné připomenout, že vyšetřovací zásada sama o sobě
nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení;
povinnost soudu provést v řízeních vypočtených v ustanovení § 120 odst. 2 o. s.
ř. i jiné než účastníky navržené důkazy s sebou nese jen to, že případné
nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníku na újmu
z hlediska výsledku řízení o věci samé (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, 1600 s., str. 866). Jelikož v posuzovaném případě odvolací soud (soud
prvního stupně) nerozhodl o věci samé v neprospěch dovolatele pro nesplnění
povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní, lze jím vyřčený právní názor, že
předmětné řízení je ovládáno zásadou projednací (tedy protipólem zásady
vyšetřovací) zakotvenou v ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., chápat pouze jako
argument podpůrný (argument „navíc“).
Při posuzování (hmotněprávních) dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z
dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
z 10. září 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněným pod č. 7/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž poukázal dovolatel (dále jen
„uveřejněné rozhodnutí“), byla do té doby jednotná soudní praxe usměrněna
(změněna) v tom smyslu, že na základě dohody o převodu práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřené podle § 230 obch. zák. na
nabyvatele přecházejí též práva a povinnosti vyplývající z dosavadního
nájemního vztahu (právo nájmu družstevního bytu). Nájemní vztah v podobě práva
nájmu družstevního bytu tedy nadále trvá, avšak dochází v něm ke změně
subjektů, kdy na místo původního člena družstva a nájemce bytu vstupuje
nabyvatel členství. Podmínkou vzniku subjektivního práva nabyvatele k užívání
družstevního bytu původního člena družstva proto není uzavření nové nájemní
smlouvy (srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí).
Z uvedeného vyplývá, že závěr o přechodu nájmu družstevního bytu na nabyvatele
členského podílu v bytovém družstvu se nemůže prosadit v případě, kdy v době
uzavření dohody o převodu členských práv a povinností podle § 230 obch. zák.
nesvědčilo převodci právo nájmu družstevního bytu, jako v posuzované věci,
neboť v postavení pronajímatele bytu nebylo bytové družstvo (převod se
uskutečnil v době, kdy družstvo ještě nebylo vlastníkem předmětnému domu).
Nebylo-li v době převodu členství B. M. nájemní právo k bytu právem, které by
jí svědčilo vůči bytovému družstvu, je pojmově vyloučeno, aby neexistující
právo „přešlo“ na dovolatele (nabyvatele členství) v důsledku převodu
„členských práv a povinností převodce vůči družstvu“. Zbývá dodat, že neměla-li
B. M. v době zcizení družstevního podílu předmětný byt v nájmu od bytového
družstva, je z tohoto důvodu vyloučeno uvažovat rovněž o zániku jejího nájmu
bytu podle § 714 věty první obč. zák.
Z uvedených důvodů je tedy v konečném důsledku v souladu s ustálenou soudní
praxí právní názor, že matka dovolatele B. M. nadále je (dosud nepřestala být)
nájemkyní předmětného bytu.
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu