26 Cdo 1605/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce B. d. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. S. S. a 2. H. S., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 444/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 25 Co 575/2001 – 97a, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, kdy byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, č.j. 25 Co 175/2000 – 71, zrušen jeho v pořadí první rozsudek ze dne 15. prosince 1999, č.j. 14 C 444/98 – 48) přivolil rozsudkem ze dne 14. března 2001, č.j. 14 C 444/98 – 78, k výpovědi z nájmu bytu č. 10, I. kategorie, o velikosti 2 + 1, situovaného jako středový byt proti schodišti ve 4. podlaží domu č.p. 406 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), rozhodl o délce a běhu výpovědní lhůty a uložil oběma žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po jejím uplynutí. V návaznosti na rozhodnutí o věci samé zavázal žalované, aby nahradili žalobci náklady řízení.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 25 Co 575/2001 – 97a, rozsudek obvodního soudu potvrdil, když shodně s ním dovodil, že výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., uplatněný ve výpovědi z nájmu předmětného bytu dané žalovaným, byl naplněn; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu, opatřený poučením ve znění: „Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné“, byl dne 2. dubna 2002 doručen advokátce, která v řízení zastupovala oba žalované (k doručení zástupkyni žalobce JUDr. J. S. došlo dne 26. března 2002).
Žalovaní – zastoupeni advokátkou JUDr. Z. F. – podali dne 2. května 2002 prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, blanketní dovolání. Označili v něm rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje [„do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001 (vedeno pod č.j. 25 Co 575/2001) ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. března 2001 (vedeno pod č.j. 14 C 444/98)“], reprodukovali znění výroků odvolacího rozsudku ve věci samé, uvedli, že dovolání podávají „dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. ve znění platném ke dni 31. 12. 2000“, a že „odůvodnění dovolání doplní … bez zbytečného odkladu po poradě se svým právním zástupcem po ukončení jeho nemoci“. Dovolání však nijak nedoplnili a dne 30. srpna 2002 proto soud prvního stupně předložil procesní spis Nejvyššímu soudu České republiky.
Nejvyšší soud především řešil otázku, zda má o dovolání žalovaných rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „zákon č. 30/2000 Sb.“ nebo „tento zákon“), tedy po 1. lednu 2001, anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před tímto datem (na které zjevně poukazují dovolatelé). Odpověď na otázku vyplývá z přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. V daném případě bylo sice řízení zahájeno přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí druhý) však byl vydán dne 14. března 2001, tedy poté, kdy tento zákon nabyl účinnosti. V souladu s bodem 1. části dvanácté, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb. proto pro řízení před obvodním soudem, jež předcházelo vydání posledně označeného rozsudku, platila již ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „občanský soudní řád po novele“), a nebylo přitom podstatné, jak dlouhou dobu před 1. lednem 2001 řízení probíhalo (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2001, sp. zn. 11 Co 716/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 45). V odvolacím řízení, jež vyústilo v rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 25 Co 575/2001 – 97a, bylo nutno aplikovat ustanovení občanského soudního řádu po novele, neboť nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci „dosavadních právních předpisů“ ve smyslu bodu 15. části dvanácté, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb. Jestliže odvolací soud rozhodl po 1. lednu 2001 a zároveň po řízení provedeném podle občanského soudního řádu po novele, nemohl ani dovolací soud aplikovat ve smyslu bodu 17. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb. „dosavadní právní předpisy“, nýbrž musel – ve shodě s již citovaným bodem 1. části dvanácté, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb. – dovolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu po novele (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Při posuzování náležitostí dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení § 241a o. s. ř., podle jehož odstavce 1 musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( § 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání lze přitom podat pouze z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nebo proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); pokud by šlo o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., bylo by je možno podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Podle § 240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Neobsahuje-li rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§ 240 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z obsahu spisu se podává (a bylo již zmíněno na jiném místě tohoto usnesení), že rozsudek odvolacího soudu byl doručen JUDr. Z. F. (advokátce, která zastupovala oba žalované) dne 2. dubna 2002. Od tohoto dne počala žalovaným běžet dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl na pátek 2. srpna 2002 (šlo totiž o lhůtu čtyřměsíční vzhledem ke skutečnosti, že označený rozsudek neobsahoval poučení o dovolání). Právě tento den uzavíral časový úsek, během kterého mohli dovolatelé – jak ohlásili ve svém blanketním dovolání – doplnit jeho odůvodnění označením dovolacích důvodů a jejich obsahovým vymezením.
Dovolací soud je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán důvody uplatněnými v dovolání (včetně toho, jak tyto důvody dovolatelé obsahově vymezili). Dovolání žalovaných ovšem jakékoli důvody postrádá; nepostačí zde pouhý odkaz na procesní normu („ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. ve znění platném ke dni 31. 12. 2000“) nehledě k tomu, že dovolatelé v blanketním dovolání označili procesní normy, podle nichž – jak již Nejvyšší soud vysvětlil – není možno v tomto dovolacím řízení postupovat. Takové dovolání, které je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 věty prvé o. s. ř. návrhem na zahájení řízení, má vady, pro které nelze v řízení pokračovat, neboť na jeho základě je napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně nepřezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že zákonná lhůta, během níž bylo možno vady dovolání odstranit, marně uplynula dnem 2. srpna 2002, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 43 odst. 2 věty prvé a § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevzešly prokazatelné náklady, k jejichž náhradě by jinak byli oba dovolatelé povinni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu