26 Cdo 1622/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Správy nemovitostí města Jičína, a.s., se sídlem Jičín, 17. listopadu 1074, zastoupené Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dlouhá č.p. 103, proti žalované H. H., zastoupené JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem Hradec Králové, Československé armády 556, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 63/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2011, č. j. 25 Co 291/2011-133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č.j. 25 Co 291/2011-133, potvrdil rozsudek ze dne 18. 3. 2011, č.j. 11 C 63/2009-103, kterým Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 10 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházející se v 5. podlaží domu č.p. 953 v ulici U T. v J. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu předmětného bytu ve smyslu § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák., neboť nežila se svou dcerou V. P. a jejím manželem M. P. (tj. s nájemci předmětného bytu) ve společné domácnosti (jejich soužití nebylo trvalé, předem časově neomezené). Z důvodů rozvedených v napadeném rozhodnutí neshledal oprávněnými odvolací námitky žalované (že soud prvního stupně nesprávně vycházel ze závěrů učiněných v řízení vedeném u něj pod sp.zn. 6 C 168/2006 /jehož nebyla účastnicí/ a že nezohlednil důkazy provedené v tomto řízení) a konstatoval, že soud prvního stupně zopakoval důkazy provedené v předchozím řízení, provedl další důkazy, porovnal dřívější skutková zjištění s tím, co vyšlo najevo v projednávané věci, a jasným způsobem vysvětlil, proč se přiklonil k výpovědi určitých svědků, přičemž zdůvodnil i svůj závěr o nevěrohodnosti svědků manželů Petrových.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Poté, co shrnuje dosavadní průběh řízení, vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že vycházel ze závěrů dokazování provedeného soudem v jiném řízení (řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu s odlišnými účastníky), že se nevypořádal se svědeckými výpověďmi jejích příbuzných, známých a sousedů (z nichž vyplývalo, že neopustila společnou domácnost) a že vycházel z nevěrohodné svědecké výpovědi (Václava Buchara), resp. ze „svědecké výpovědi na bázi domněnek svědka“ (Ing.
T. V.). Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje v postupu soudu při hodnocení důkazů s tím, že dle jejího názoru „není judikatorně stanoveno nakolik rozhodující soudy mají povinnost vypořádat se s jednotlivými důkazními prostředky učiněnými v průběhu soudního řízení a navíc ve světle odlišných závěrů učiněných v meritorně a účastnicky jiném řízení…“ a že „prostý výklad ust. § 132 o.s.ř a aplikace zásad důkazního řízení tuto otázku neřeší“. Navrhla, aby napadený rozsudek, event. i rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc mu byla vrácena se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. října 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
(jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelkou označená otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť ve skutečnosti její námitky (jak vyplývá z obsahu dovolání – 41 odst. 2 o.s.ř.) směřují proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí), čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze. Ostatně s námitkami dovolatelky se ve svém rozhodnutí již náležitě vypořádal odvolací soud. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r. předsedkyně senátu