26 Cdo 1668/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně E. K., spol. s r. o.,
proti žalované R., spol. s r. o., o vyklizení nebytových prostor, vedené
u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 46/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2000, č. j. 28 Co
98/2000-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března
2000, č. j. 28 Co 98/2000-52, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku
(soudu prvního stupně) ze dne 4. ledna 2000, č. j. 3 C 46/99-40, jímž soud
prvního stupně vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. uložil žalované
povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizené
žalobkyni předala „nebytové prostory v přízemí domu čp. 74 v P. ulici v R., t.
j. provozovnu sestávající ze dvou místností, prodejny a skladu o výměře 91
m2“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), a
výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastnic. Současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a nevyhověl
návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že neřešil
otázky zásadního právního významu.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno,
že dne 30. prosince 1996 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako
pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní sjednána smlouva o pronájmu
předmětných nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva ze dne 30. prosince
1996“), že citovaná smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu Městského
úřadu v R., a že o uvedený souhlas požádala žalovaná dne 30. listopadu 1998. Na
základě uvedených zjištění odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně –
dovodil, že žalovaná užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu,
neboť nájemní smlouva ze dne 30. prosince 1996 je absolutně neplatná podle
§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999
zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), v důsledku absence
předchozího souhlasu Městského úřadu v R. (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.).
Námitce, že výkon práva na vyklizení nebytových prostor je v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném
znění – dále jen „obč. zák.“), jestliže se žalobkyně jako právní nástupkyně
původní pronajímatelky dovolává neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30. prosince
1996 pro absenci předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
přesto, že neplatnost byla způsobena nepoctivostí původní pronajímatelky (její
právní předchůdkyně), která uvedený předchozí souhlas nezajistila, odvolací
soud nepřisvědčil. V této souvislosti totiž především dovodil, že byť žalobkyně
jako právní nástupkyně původní pronajímatelky vstoupila do všech práv a
povinností, vyplývajících z nájemní smlouvy ze dne 30. prosince 1996, nelze -
za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - klást k její tíži okolnost, že
citovaná nájemní smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu podle § 3 odst.
2 zákona č. 116/1990 Sb. Následně pak rovněž dovodil, že je-li nájemní smlouva
ze dne 30. prosince 1996 v důsledku absence uvedeného předchozího souhlasu
absolutně neplatná, „byla by aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
obcházením zákona“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho
obsahu – uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/
o.s.ř. Námitkou, že žádost o udělení předchozího souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb. byla Městskému úřadu v R. doručena již dne 29. listopadu
1996, zpochybnila - v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř. - správnost skutkového zjištění, že o uvedený souhlas požádala žalovaná
až dne 30. listopadu 1998. Na naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst.
3 písm. b/ o.s.ř. usuzuje z toho, že k otázce doručení zmíněné žádosti již dne
29. listopadu 1996 nebyli v řízení vyslechnuti svědci. Šlo o zaměstnankyně
podatelny a sekretariátu starosty, tajemníka městského úřadu a vedoucího
odboru správy majetku městského úřadu. Pro případ správnosti skutkového
zjištění, že o předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb. požádala žalovaná až dne 30. listopadu 1998, napadla - prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - správnost právního
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti především uvedla,
že výkon práva žalobkyně na vyklizení nebytových prostor, tj. práva, které na
ni přešlo v důsledku právního nástupnictví, je v rozporu s dobrými mravy,
jestliže jej žalobkyně opírá o neplatnost nájemní smlouvy, jednoznačně
zaviněnou postupem její právní předchůdkyně, která navíc žalovanou o udělení
předchozího souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ujistila.
Poté vyslovila názor, že rovněž práva, vyplývající z absolutní neplatnosti
právních úkonů, nesmí být vykonávána v rozporu s dobrými mravy. Proto aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i při výkonu těchto práv.
Jestliže se totiž relativní neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten,
kdo ji sám způsobil (§ 40a věta druhá obč. zák.), „pak výkladem lze dospět k
závěru, že tím více musí tato zásada platit i pro neplatnost absolutní“.
Připouští-li judikatura aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech
nájmu bytů (např. také výkon práva dát výpověď z nájmu bytu nemůže být v
rozporu s dobrými mravy), nelze aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
vyloučit ani ve věcech nájmu nebytových prostor. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu
prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21.
března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř.
- a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z obsahu
spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2
o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm.
b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž
ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil
v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého
dovolání o citované ustanovení opřela.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy
je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že
rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má
po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako
otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně
vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Především je zapotřebí zdůraznit, že podle § 239 odst. 2 o.s.ř. může
být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li
zároveň o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v
tomto případě nezakládají.
Námitka, týkající se doručení žádosti o udělení předchozího souhlasu ve
smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Městskému úřadu v R. již dne 29.
listopadu 1996, je zpochybněním správnosti skutkového zjištění, že o uvedený
souhlas požádala žalovaná až dne 30. listopadu 1998 (srov. rovněž usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo
1400/99, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 9 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura). Jde proto o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. a
nikoliv právní otázku, natož zásadního právního významu, ve smyslu § 241 odst.
3 písm. d/ o.s.ř.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro
rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde
tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a
přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy).
Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy,
jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj.
dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v
judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších
soudů.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,
navrhla vyslovení přípustnosti dovolání a za otázku zásadního právního významu
(§ 239 odst. 2 o.s.ř.) pokládala „otázku posouzení uplatnění absolutní
neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor tím z účastníků, který tuto
neplatnost sám zavinil, jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy“. Objektivní
hranice dovolacího přezkumu mohou být - s přihlédnutím k takto formulované
otázce, k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - vymezeny
pouze právním závěrem, že „aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. by v daném
případě byla obcházením zákona“, tudíž je - jinak řečeno - v případě absolutní
neplatnosti právního úkonu vyloučena.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené
dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v dovolání
napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2
o.s.ř.).
V projednávané věci jde o vyklizení žalované z nebytových prostor,
užívaných v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30. prosince 1996 pro
nedostatek předchozího souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (§
3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.), bez právního důvodu. Spornou právní otázkou,
jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, je otázka, zda i ve vztahu k absolutní
neplatnosti právního úkonu lze uvažovat o výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Závěr, že „aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. by v daném případě
byla obcházením zákona“, a je proto v tomto případě vyloučena, by mohl být
pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním
napadeného rozsudku, neboť rovněž na jejím řešení toto rozhodnutí spočívá. Jde
však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud
se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Výklad ustanovení § 39 obč. zák. (v daném případě šlo o absolutní
neplatnost nájemní smlouvy ze dne 30. prosince 1996 ve smyslu citovaného
ustanovení pro rozpor se zákonem) je v soudní praxi i v odborné literatuře
(srov. Občanský zákoník. Komentář, 2. vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v
tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že
právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od
počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní
povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o
neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat
ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní
neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v tom, že absolutní neplatnost
právního úkonu nemůže být odvrácena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., jak se
dovolatelka mylně domnívá. Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě
pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák.) totiž nastává ze zákona a
nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u
relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a obč. zák.), jež by bylo
možno - v souladu s dikcí § 3 odst. 1 obč. zák. - charakterizovat jako výkon
práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního
důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s
dobrými mravy. Proto zde nelze uvažovat o výkonu práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.),
natož o výkonu, který by byl - podle citovaného ustanovení - v rozporu s
dobrými mravy. Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního
úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo
ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§
40a věta druhá obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení § 243b
odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla proti žalované právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá
výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první /per
analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu