26 Cdo 1674/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobce města B., proti žalované M. G., zastoupené advokátem, o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
42 C 63/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
27. února 2002, č. j. 19 Co 306/2000-28, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2002, č. j. 19 Co
306/2000-28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 2. 2000, č. j. 42 C 63/99-20, přivolil
k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 6 v domě č. 1 na B. ulici v B.,
sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“),
určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalované byt vyklidit do
60-ti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce (vlastník domu, v němž se
nachází předmětný byt) dal žalované (nájemkyni tohoto bytu) platnou výpověď z
nájmu bytu (doručenou jí 29. 3. 1999), a že uplatněný výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírající se o neplacení nájemného za dobu
delší než tři měsíce, je dán. Povinnost žalované k vyklizení soud prvního
stupně vázal s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění
náhradní bytu; důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že žalovaná
bydlí v předmětném bytě se svým synem a s jeho dvěma nezletilými dětmi, které
mu byly po rozvodu jeho manželství svěřeny do výchovy.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j.
19 Co 306/2000-28, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil
povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po skončení výpovědní lhůty;
jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci
uplatněného výpovědního důvodu, na rozdíl od něho však dovodil, že v dané věci
nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla být povinnost
žalované k vyklizení vázána ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění
náhradního bytu. Konstatoval, že žalovaná neprokázala svoje tvrzení o
skutečnostech, které vedly soud prvního stupně k přiznání náhradního bytu, že
od roku 1998 neplatí vůbec nájemné a neprojevuje žádnou účinnou snahu o řešení
této situace.
Podáním ze dne 27. 3. 2002, doručeným soudu prvního stupně dne 29. 3. 2002,
které je dle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovoláním, požádala žalovaná, aby
jí byl „ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu“ ustanoven advokát. Posléze (dne 5.
6. 2002) žalovaná (zastoupena advokátem, který jí byl soudem ustanoven) podala
proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost – co do měnícího
výroku - opřela o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“, a ve vztahu k
potvrzujícímu výroku o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“, přičemž
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že
„nelze od sebe oddělit právní moc výroku o přivolení k výpovědi a výroku o
vyklizení“. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že neprokázala svoje tvrzení o
skutečnostech, pro které jí měla být přiznána bytová náhrada a dovozuje, že
tyto skutečnosti byly (mohly být) v řízení prokázány. Opětovně navrhuje výslech
svého syna V. G. a předkládá (vedle dalších listinných důkazů) kopii rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 1990, č. j. 20 C 295/89-18, kterým jí byly
svěřeny do výchovy (tehdy obě) nezletilé děti jejího syna T. a E. G.
Dovolatelka má zato, že neplacení nájemného je důvodem pro přivolení k výpovědi
z nájmu bytu, a že nemůže být též důvodem pro odepření bytové náhrady; současně
dovozuje, že jí náleží „nejméně přístřeší“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále učinila návrh
na odklad vykonatelnosti, a požádala, aby soud vyzval ke vstupu do řízení jako
vedlejší účastníky V., T. a E. G.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 27. 2.
2002, musel odvolací soud – v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy
první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. - postupovat v odvolacím řízení podle
dosavadních právních předpisů; Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též
jen „o. s. ř.“), nikoliv podle občanského soudního řádu ve znění účinném po
novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., z jehož ustanovení dovolatelka (mylně)
dovozuje v dané věci přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovolání je v dané věci podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost
dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok
rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit
předmětný byt do patnácti dnů po skončení výpovědní lhůty. Naproti tomu ve
výroku o přivolení k výpovědi, a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí
soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně). Dovolání proti
těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 nebo § 239 o. s. ř., ty však naplněny nejsou. Dovolací soud (na rozdíl
od dovolatelky, která s poukazem na zásadní právní význam rozhodnutí dovozuje v
tomto rozsahu přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001) neshledává – proti
těmto potvrzujícím výrokům – dovolání přípustným ani z hlediska ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř. (obsahově odpovídajícím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, na které dovolatelka
odkazuje), neboť dovolatelka návrh na připuštění dovolání (§ 239 odst. 2 o. s.
ř. ) neučinila. Ostatně právní otázka, kterou označuje za otázku zásadního
právního významu, je ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyřešena, a postup
odvolacího soudu, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v
celém rozsahu - tedy jak ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o
výpovědní lhůtě, tak i ve výroku o vyklizení a ve výroku o bytové náhradě - je
s touto judikaturou v souladu. Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumávat
věcnou správnost potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, i když z
pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý
způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení
výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem,
který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §
242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27, dále „R
27/1999“).
Podle ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák., skončil-li nájemní poměr
výpovědí pronajímatele (mimo jiné) z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.
zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými
dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1
písm. c) a d), obč. zák. může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele
hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na
náhradní byt. Přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování
či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými
dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato
bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna další podmínka – důvody
zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněný
v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, dále např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99 a ze dne
27. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdo 568/97
(uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, str. 169), jakož
i v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, zaujal právní
názor, který sdílí i v této věci, že bytovou náhradou je i přístřeší. Přístřeší
je bytovou náhradou svého druhu, která slouží i k zajištění potřeby bydlení,
byť jen jako „provizorium“ a na nezbytně nutnou dobu (§ 712 odst. 5 věta třetí
obč. zák.).
Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena v názoru, podle kterého může
být právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, výjimečně odepřeno podle
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto
práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98).
V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po skončení
výpovědní lhůty; tím současně vyjádřil, že žalované nepřísluší právo na
bytovou náhradu, tudíž ani právo na bytovou náhradu v podobě přístřeší. Přitom
se však – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – nezabýval posouzením nároku
žalované na tuto formu bytové náhrady vyplývající ze zákona, a to ani z pohledu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy okolnostmi, pro které by jí mělo být
toto právo odepřeno. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a
tudíž i nesprávné.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b
odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil v celém rozsahu (srov. výklad o
vzájemné propojenosti výroků odvolacího rozsudku, obsažený v citovaném
rozhodnutí R 27/99), aniž se zabýval návrhem žalované na přistoupení dalších
účastníků do řízení. Věc se podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrací k
dalšímu řízení krajskému soudu, pro nějž je právní názor dovolacího soudu
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu