26 Cdo 1712/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce města Č. proti žalované R. J., o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1223/2001, o
dovolání J. J., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 16. dubna 2002, č.j. 30 Co 146/2002-17, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 27. 8. 2001, č.j. 7 C
1223/2001-11, přivolil k výpovědi, kterou dal žalobce město Č. žalované R. J. z
nájmu bytu č. 3, II. kategorie, sestávajícího z jednoho pokoje a kuchyně s
příslušenstvím, nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu čp. 937, na ul. D.
v Č. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). Soud prvního stupně zároveň rozhodl
o délce výpovědní lhůty a určil počátek jejího běhu, zavázal žalovanou a
všechny, kdo s ní v bytě bydlí, aby předmětný byt vyklidili a odevzdali žalobci
do patnácti dnů po zajištění přístřeší, a uložil žalované povinnost nahradit
žalobci náklady řízení.
Proti citovanému rozsudku, který jí byl doručen dne 4. 9. 2001,
žalovaná nepodala odvolání. Odvolání ale podal její syn J. J. písemným podáním,
jež došlo soudu prvního stupně dne 25. 3. 2002. Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci (odvolací soud) usnesením ze dne 16. 4. 2002, č.j. 30 Co
146/2002-17, toto odvolání odmítl s odůvodněním, že odvolatel nebyl účastníkem
řízení před soudem prvního stupně a není proto – ve smyslu ustanovení § 201 o.
s. ř. – osobou oprávněnou podat odvolání (§ 218 písm. b/ o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu, které mu bylo doručeno dne 4. 6. 2002,
podal J. J. – nezastoupen advokátem – dne 5. 6. 2002 prostřednictvím soudu
prvního stupně dovolání, jímž krajskému soudu vytkl, že jeho odvolání řádně
neprozkoumal. Dovolání postrádalo obsahové a formální náležitosti stanovené v §
241a o. s. ř. a z jeho obsahu bylo toliko patrno, že dovolatel se dožaduje
nového „vyšetření“ věci, zpochybňuje zejména výši dluhu, který měla žalovaná na
nájemném a zdůrazňuje svou ochotu tento dluh za ni hradit.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost
dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. O žádný z
případů zmíněných v těchto ustanoveních však v souzené věci nejde.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána již
proto, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání,
není usnesením ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým
číslem 61).
Přípustnost dovolání nemá oporu ani v ustanovení § 238 o. s. ř., podle
něhož lze dovolání podat proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na
obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta
druhá o. s. ř.). Totéž platí o ustanovení § 238a o. s. ř. zakládajícím
přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo
změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu
a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu
rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, o
povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338 za odst.
2 o. s. ř.
Napadené usnesení též není rozhodnutím, jímž bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena
orgánu, do jehož pravomoci náleží, nebo jímž bylo v průběhu odvolacího řízení
rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení
podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, o
přistoupení dalšího účastníka nebo o záměně účastníka (srov. § 239 odst. 1 o.
s. ř.). Rovněž nejde o usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1, či potvrzeno nebo změněno
usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení
na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka nebo o
záměně účastníka (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu,
které chce dovolatel učinit předmětem dovolacího přezkumu, nemůže být konečně
podřazeno ani ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání, které
podal J. J. proti usnesení odvolacího soudu, nelze opřít o žádné z výše
uvedených procesních ustanovení. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – toto dovolání podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem o. s. ř. a podle §
218 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo
odmítnuto, žalobci však podle obsahu spisu nevznikly v tomto stadiu řízení
prokazatelné náklady. Popsané procesní situaci tak odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu