26 Cdo 1715/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) P. M.
a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o určení vyklizení bytu bez náhrady, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 180/2002, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č.j. 39 Co
351/2003-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 4.
2003, č.j. 13 C 180/2002-26, zamítl žalobu na určení, že „povinnost uložená
žalovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 1994, č.j. 17 C
315/1993, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. června 1994,
č.j. 29 Co 189/1994-27, tj. vyklidit byt č. 4, sestávající ze dvou pokojů a
kuchyně s úplným základním příslušenstvím, I. kategorie v prvním patře domu čp.
503 v P. – V., M. 56 (dále “předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a
vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního
bytu, není vázána na přidělení náhradního bytu a žalovaní jsou povinni tento
byt vyklidit a žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění přístřeší“; dále
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 11. 2. 2004, č.j. 39 Co 351/2003-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí
předmětného domu a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1.
1994, č.j. 17 C 315/93-13, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 6. 6. 1994, č.j. 29 Co 189/94-27, bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z
nájmu žalovaných k předmětnému bytu a bylo jim uloženo byt vyklidit do 15 dnů
po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále vzaly za prokázáno, že v letech
1988 – 1989 byly v předmětném bytě (k žádosti žalovaných) provedeny stavební
úpravy se souhlasem předchozího vlastníka předmětného domu, že tyto úpravy
hradili zčásti žalovaní a zčásti OPBH P., jejichž pracovníci úpravy prováděli,
že v roce 1989 byla po ukončení rekonstrukce provedena kolaudace a byt byl ke
dni 1. 1. 1990 převeden do I. kategorie, že žalobkyně provedené úpravy zjistila
v roce 2001 a že z jejího podnětu bylo zahájeno u příslušného stavebního úřadu
správní řízení ohledně provedených úprav, které nebylo dosud skončeno.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba není
důvodná. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1827/99, vyšel
z právního názoru, že soud může podle § 80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve
uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li
později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady
vázáno) ke změně poměrů, takže trvání na zajištění bytové náhrady by bylo v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Bylo tedy na žalobkyni, aby
prokázala, že jí tvrzené stavební úpravy (přeměna předsíně na kuchyni a
vybudování vodovodního a odpadního potrubí) byly žalovanými provedeny po právní
moci rozhodnutí, jímž bylo přivoleno k výpovědi, a že představují takovou změnu
poměrů, že by trvání na zajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými
mravy. Podle názoru odvolacího soudu však žalobkyně svoje tvrzení neprokázala a
skutkový závěr soudu prvního stupně, že označené stavební úpravy byly provedeny
v letech 1988 – 1989 (tedy v době předcházející řízení o přivolení k
výpovědi), je správný; nezbylo proto, než žalobu zamítnout. Pro učiněný
skutkový závěr svědčí i okolnost, že mezi účastníky probíhala opakovaně jednání
ohledně bytové náhrady, jakož i to, že by bylo v rozporu s logickým výkladem
dovozovat, že by žalovaní v této situaci do bytu investovali statisícové
náklady. Okolnost, že probíhající správní řízení o odstranění stavby nebylo
dosud skončeno, neshledal odvolací soud z hlediska právního posouzení věci
relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž
uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, „zda v daném případě je v
rozporu s dobrými mravy tvrzené jednání žalovaných, že v bytě provedli bez
souhlasu pronajímatele stavební úpravy a zejména neuposlechli výzvu žalobkyně k
odstranění nepovolených stavebních úprav a uvedení bytu do původního stavu“.
Podle názoru dovolatelky spočívá dovolací důvod nesprávného právního posouzení
„v právním názoru soudu I. stupně, že žalobkyní označené stavební úpravy byly
provedeny v letech 1988 – 89“ a v „právním názoru Městského soudu v Praze, že
argumentace poukazující na probíhající správní řízení o odstranění stavby nemá
pro posouzení důvodnosti žaloby zásadní právní význam“. Namítá, že se o
stavebních úpravách dozvěděla až v době po přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
že toto zjištění bylo důvodem pro výzvu k odstranění úprav, a že je proto
nerozhodné, kdy byly provedeny, byly-li provedeny bez povolení a nebyly
odstraněny po výzvě pronajímatele. Zpochybňuje argumentaci, kterou odvolací
soud podpořil skutkový závěr o době, kdy měly být stavební úpravy provedeny, a
vyjadřuje názor, že odvolací soud přesáhl rámec své pravomoci, neboť nahradil
stavební řízení a legalizoval nepovolenou stavbu. Navrhla, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno dne 11. února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci spatřuje dovolatelka zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí v tom, „zda v daném případě je v rozporu s dobrými mravy
tvrzené jednání žalovaných, že v bytě provedli bez souhlasu pronajímatele
stavební úpravy a zejména neuposlechli výzvu žalobkyně k odstranění
nepovolených stavebních úprav a uvedení bytu do původního stavu“.
Označená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. založit nemůže, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, založil odvolací
soud své potvrzující rozhodnutí na právním názoru, že za předpokladu změny
poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění
určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c) o.s.ř. – určit,
že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové
náhrady. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu
- srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99
(na který odkázal odvolací soud), uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka brojí proti skutkovému závěru soudu
prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací, že stavební úpravy v bytě
byly provedeny v letech 1988 až 1989, tedy předtím, než bylo vydáno rozhodnutí,
jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu a jejich
povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu,
přičemž současně namítá, že je nerozhodné, kdy byly stavební úpravy provedeny.
Předně je nutno uvést, že pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání
stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo dříve rozhodnuto o
vyklizení bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady (srov. rozhodnutí výše
citovaná). Pokud pak dovolatelka zpochybňuje uvedený skutkový závěr odvolacího
soudu, je třeba poukázat na to, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V
případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nelze-li zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o době, kdy byly stavební
úpravy v bytě provedeny, který je – jak vyplývá z výše uvedeného – rozhodný
pro posouzení důvodnosti uplatněného žalobního nároku, nemůže být z hlediska
právního posouzení věci rozhodný výsledek správního řízení, na něž dovolatelka
poukazuje.
Pokud pak dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je třeba uvést, že k těmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z
úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však
takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu
by měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2005
Doc. JUDr.
Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu