26 Cdo 1720/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně M. V., P., zastoupené Mgr. Lenkou Langmaierovu,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalovanému Bytovému
družstvu Golem, se sídlem v Praze 4, Tatarkova 726/16, IČO 26125081,
zastoupenému Mgr. Terezou Langnerovou, advokátkou se sídlem v Šestajovicích,
Poděbradská 1163, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 99/2015, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017, č. j. 70 Co
462/2017-100,t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017, č. j. 70 Co
462/2017-100, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2017, č.
j. 12 C 99/2015-90, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Usnesením soudu prvního stupně
ze dne 5. 9. 2017, č. j. 12 C 99/2015-88, byla žalobkyně vyzvána, aby uhradila
soudní poplatek z odvolání ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení. Usnesení
bylo žalobkyni doručeno dne 8. 9. 2017.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně na výzvu soudu nereagovala, soud prvního stupně
usnesením ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 C 99/2015-90, řízení podle § 9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017,
zastavil s odůvodněním, že žalobkyně ve stanovené lhůtě nezaplatila poplatek z
odvolání (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 6. 10. 2017 odvolání, v rámci něhož
mimo jiné uvedla, že „se nachází v tíživé životní situaci“, že „se nachází v
insolvenčním řízení, kde jí je strháváno z důchodu cca 6 200 Kč“, a že „z toho
důvodu nemůže uhradit stanovený soudní poplatek“. Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 19. 12. 2017, č. j. 70 Co
462/2017-100, potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací
soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro zastavení odvolacího řízení,
neboť soud prvního stupně vyzval žalobkyni k zaplacení poplatku z odvolání, k
čemuž jí stanovil lhůtu 3 dny, přičemž soudní poplatek v této lhůtě (a ani
dodatečně) uhrazen nebyl. Dále uvedl, že i přesto, že žalobkyně byla v rámci
výzvy k zaplacení poplatku z odvolání poučena o možnosti požádat o osvobození
od soudních poplatků, této možnosti nevyužila. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v rámci kterého
vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, neposoudil odvolání žalobkyně ze dne 6. 10. 2017 zároveň jako
žádost o osvobození od soudních poplatků, ač dle jeho obsahu tak posouzeno být
mělo. Dále dovolatelka uvedla, že podání návrhu na osvobození od soudního
poplatku má stejný účinek jako zaplacení soudního poplatku a že soud má
usnesení o zastavení řízení změnit i v případě, že je podán návrh na osvobození
od soudního poplatku dříve, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací
řízení, je přípustné, neboť při výkladu ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“, se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí. Podle § 9 odst. 1 zákona č.
549/1991 Sb., nebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po
marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen
ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v
ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci,
zaniká poplatková povinnost. Výkladem ustanovení § 9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb. v obdobné
situaci se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo
2446/2013, ve kterém uvedl, že výkladem tohoto ustanovení a contrario je sice
možné dospět k závěru, že po vydání usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku nemá podání návrhu na osvobození od soudního poplatku zásadně
právní relevanci, neboť zákonodárce na tuto možnost výslovně nepamatuje
(zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku spojuje pouze s
dodatečným zaplacením soudního poplatku), avšak s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As
31/2008-41, popř. rozsudek ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011-251,
publikovaný pod č. 2410/2011 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) i
judikaturu Ústavního soudu (např. jeho nález ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS
588/2000), dospěl k závěru, že je na místě upřednostnit takový výklad, jímž lze
dovodit, že bylo-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku
napadeno odvoláním (a nenabylo tudíž právní moci), musí soud o případném návrhu
na osvobození od soudního poplatku podaném sice po vydání usnesení o zastavení
řízení, avšak do pravomocného skončení řízení, rozhodnout. Konflikt dvou
protichůdných, ovšem prima facie možných, právních výkladů ustanovení § 9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb. je třeba vyřešit pomocí aplikace
teleologických a systematických argumentů ve prospěch „postiženého“ účastníka
řízení. Usnesení, kterým soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku
(§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), totiž váže soud a účastníky teprve ve
chvíli, kdy nabude právní moci. Právní moc usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku je přitom v civilním řízení odložena do uplynutí
lhůty k podání odvolání. Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné
odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně
nerozhodne odvolací soud (§ 206 odst. 1 o. s. ř.).
Ve světle shora uvedeného lze uzavřít, že neobstojí právní závěr odvolacího
soudu, že účastník může účinně požádat o osvobození od soudního poplatku pouze
do uplynutí lhůty, kterou mu soud stanovil k zaplacení soudního poplatku za
řízení, a že návrh na osvobození od soudního poplatku, který účastník řízení
podal teprve spolu s odvoláním proti usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku („opožděně“), nemá právní relevanci. Odvolací soud pochybil i v tom, že se nezabýval obsahem podání žalobkyně,
označeným jako odvolání. Podání účastníků řízení je třeba posuzovat v souladu
se zásadou bezformálnosti, z níž vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle
jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je
účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim
účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a
uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Proto mělo být podání žalobkyně
posouzeno rovněž jako její žádost o osvobození od soudních poplatků z důvodu
jejích nepříznivých majetkových poměrů, neboť tato vůle je z něj patrná. I pro usnesení odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (§
154 odst. 1, § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř.), proto odvolací soud neměl
potvrdit usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, i když bylo v době
vydání správné, neboť důvod pro zastavení řízení nebyl v době vydání usnesení
odvolacího soudu s ohledem na podanou žádost o osvobození od soudního poplatku
z odvolání dán. Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože bude
na soudu prvního stupně, aby posoudil žádost žalobkyně o osvobození od soudních
poplatků, dovolací soud zrušil i jeho rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy
neprodleně přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí, jež má stejné účinky. Odklad vykonatelnosti pak v dané věci nepřicházel v úvahu, neboť napadeným
rozhodnutím nebyla dovolatelce uložena žádná povinnost k plnění, a jde tak o
rozhodnutí, které není podkladem pro soudní výkon rozhodnutí (exekuci). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 5. 2018