26 Cdo 1728/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce J. P. proti žalovaným 1) A. S. a 2) V. S., zastoupeným
advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn.
13 C 130/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 4. února 2004, č.j. 39 Co 267/2003-201, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně (v pořadí prvním)
rozsudkem ze dne 6. 5. 1998, č.j. 13 C 130/97-24, zamítl žalobu na vyklizení
žalovaných z bytu č. 19, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 10. poschodí domu
č.p. 1426/6, v ulici K. v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný
dům“), vycházeje ze závěru, že předmětný byt nemá charakter bytu přechodně
služebního ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 102/1992 Sb., neboť nebyl
žalobcem ke dni 5. 3. 1992 užíván a že jeho právo nájmu zaniklo trvalým
opuštěním společné domácnosti podle § 708 obč.zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 12.
1. 1999, č.j. 29 Co 382/98-36, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Zrušující usnesení opřel o právní názor, že předmětný
byt má charakter bytu služebního ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c)
zákona č. 102/1992 Sb., a proto nemůže jít o byt přechodně služební ve
smyslu § 8 uvedeného zákona; za tohoto stavu nemohla mít na právní postavení
žalobce jako nájemce bytu vliv okolnost, že jej ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona neužíval, přičemž aplikace ustanovení § 708 obč.zák. nepřicházela v
úvahu. Odvolací soud dále v odůvodnění usnesení uvedl, že žalobu v dané věci je
nutno posoudit jako žalobu opírající se o ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. a
uložil soudu prvního stupně, aby zjistil skutkový stav potřebný k posouzení
věci z hlediska uvedeného ustanovení.
Obvodní soud pro Prahu 10 posléze (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 17. 2.
2003, č.j. 13 C 130/97-171 – poté, co jeho vyhovující (v pořadí druhý)
rozsudek ze dne 14. 2. 2000, č.j. 13 C 130/97-63, byl zrušen usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2000, č.j. 25 Co 365/2000-95, a jeho
(taktéž vyhovující, v pořadí třetí) rozsudek ze dne 25. 6. 2001, č.j. 13 C
130/97-110, ve spojení s usnesením ze dne 11. 1. 2002, č.j. 13 C 130/97-121,
byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002, č.j. 39 Co
104/02-141, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení – uložil
žalované vyklidit předmětný byt (s upřesněním, že se nachází vlevo od výtahu u
vchodu ke schodišti) do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu;
ve vztahu ke 2. žalovanému žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého (v pořadí čtvrtého) rozsudku odkázal na
závěry týkající se charakteru předmětného bytu vyjádřené v (pořadí třetím)
rozsudku ze dne 25. 6. 2001, zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2002. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí se podává, že soudy vzaly za prokázáno,
že žalobce a žalovaná uzavřeli manželství dne 23. 4. 1966, že předmětný byt
byl žalobci přidělen jako vojáku z povolání výměrem velitelství posádky v P. ze dne 1. 12. 1972, č.j. 621/1972-N, že šlo o byt v novostavbě, že žalobce byl
jeho prvním uživatelem, že hospodářskou smlouvou o převodu správy národního
majetku ze dne 31. 1. 1973, uzavřenou mezi Čsl. státem – FMNO, zastoupeným
Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou v Praze na straně jedné a
Obvodním podnikem bytového hospodářství P. na straně druhé, byl předmětný dům
bezúplatně převeden do správy posléze zmíněného subjektu, že v současné době
je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu zapsáno m. P. a že
dle sdělení posádkového velitelství P. ze dne 4. 2. 1998 je předmětný byt bytem
služebním ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že manželství žalobce a žalované bylo pravomocně
rozvedeno ke dni 6. 2. 1991, že žalobce se z bytu odstěhoval v roce 1990, že po
jeho odchodu zůstala v bytě bydlet žalovaná, že od roku 1996 s ní bydlí
žalovaný, který je (od 12. 4. 1997) jejím manželem, a že žalobce je dosud ve
služebním poměru jako voják z povolání. Z odůvodnění obou shora označených
rozhodnutí se podává závěr, že předmětný byt jako byt vojenský (§ 68 odst. 1
bod 1 zákona č. 41/1964 Sb., § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.) měl charakter bytu
trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, že ke změně charakteru
bytu nedošlo ani v důsledku převodu správy předmětného domu na podnik bytového
hospodářství (§ 70 zákona č. 41/1964 Sb.), že k bytu vzniklo právo osobního
užívání toliko žalobci, když vznik práva společného nájmu bytu manžely (jež by
svědčilo též žalované) byl vyloučen ustanovením § 182 občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 1991, že jeho právo osobního užívání bytu se dle § 871
odst. 4 obč.zák. transformovalo na jeho (individuální) právo nájmu služebního
bytu, neboť předmětný byt je bytem služebním ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1
písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a že žalované právo nájmu předmětného bytu
nevzniklo. Na základě toho soud prvního stupně posoudil vztah mezi žalobcem a
žalovanou podle ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. a shledal vůči žalované
žalobu důvodnou, když dovodil, že ze strany žalobce nejde o šikanozní výkon
práva, neboť nemá jinou možnost bydlení, když jeho právo (společného) nájmu
družstevního bytu v P., M. 2761, zaniklo podle § 705 odst. 2 věty první
obč.zák. rozvodem jeho manželství s A. Š., která byt jako členka družstva
užívá, a jeho spoluvlastnické právo k bytu v P., L. 405/9, založené pouze z
důvodu zajištění půjčky poskytnuté na tento byt Ing. Z. Č., nezajišťuje jeho
bytovou potřebu.
Povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění přiměřeného
náhradního bytu s odůvodněním, že v dané věci nejsou důvody pro to, aby jí byla
přiznána nižší forma bytové náhrady. Ve vztahu k žalovanému žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že není osobou uvedenou v § 706 odst. 1 obč.zák., že byt
užívá odvozeně od práva žalované, a že žalobce proto není aktivně věcně
legitimován k žalobě na jeho vyklizení.
K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2.
2004, č.j. 39 Co 267/2003-201, potvrdil (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, změnil ho v zamítavém výroku
o věci samé tak, že žalovaný je povinen vyklidit předmětný byt do 15 dnů poté,
co bude žalované zajištěn přiměřený náhradní byt a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně a jeho právnímu posouzení věci. Neshledal opodstatněnou námitku
žalované, že předmětný dům není využíván k pronájmu bytů pro účely uvedené v §
7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb. a že žalovaní předmětný byt užívají s
vědomím posádkové správy P., neboť jí tvrzená fakticita nemění nic na právním
charakteru předmětného bytu. Podle názoru odvolacího soudu je nutno na právní
postavení žalované aplikovat ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., neboť jí k bytu
nemohlo vzniknout právo společného nájmu ani v případě, kdyby byt ke dni 1. 1.
1992, resp. k 5. 3. 1992 nesplňoval znaky služebního bytu, a to již z toho
důvodu, že v té době nebyla manželkou žalobce. Odvolací soud neshledal, že by
výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), když
se v souladu se zákonem domáhá realizace svého práva vyplývajícího z § 713
odst. 1 obč.zák. a respektuje přitom právo žalované na zajištění přiměřeného
náhradního bytu; na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
žalované jako věcně správný potvrdil. Na rozdíl od něho však dovodil, že
žalobce je aktivně věcně legitimován domáhat se též vyklizení žalovaného, který
byt užívá jako manžel žalované, neboť zamítnutím žaloby by mu bylo přiznáno
více práv než osobám uvedeným v § 713 odst. 1 obč.zák.; proto ve vztahu k němu
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, přičemž
vyklizovací povinnost žalovaného vázal na zajištění bytové náhrady pro
žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uvedli, že
„podání dovolání je již odůvodněno tím, že odvolací soud změnil prvoinstanční
rozhodnutí“, a že „hlavní důvod … je spatřován ve vyřešení právní otázky
zásadní povahy spočívající v posouzení, zda rozvedenému manželovi nevzniká dnem
účinnosti zákona č. 102/1992 Sb. … právo nájmu k bývalému vojenskému bytu,
jestliže ke dni účinnosti citovaného zákona předmětný byt není bytem
služebním“. Namítají, že ke dni účinnosti tohoto zákona byl žalobce znovu
ženatý a v předmětném bytě nebydlel a dovozují, že se proto nemohlo jednat o
byt služební ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) ani o byt přechodně služební dle §
8 uvedeného zákona. V řízení nebyl (uvádí se dále v dovolání) předložen žádný
důkaz, že byt je využíván pro účely armády, ačkoliv důkazní břemeno v tomto
směru leželo na žalobci, soud při zjišťování charakteru bytu nepostupoval podle
§ 120 o.s.ř., omezil se toliko na konstatování zprávy velitelství posádky v P.
a nevzal v úvahu písemné sdělení současného vlastníka domu, podle něhož se
jedná o běžný byt v dispozičním právu obce. Odvolacímu soudu (soudu prvního
stupně) rovněž vytýkají, že se blíže nezabývaly posouzením věci z hlediska § 3
odst. 1 obč.zák. a poukazují na okolnosti, z nichž vyplývá, že žalobce neměl o
byt zájem a že nejde o byt služební, v čemž spatřují „neúplnost a nesprávnost
učiněných skutkových závěrů a nesprávné právní posouzení věci“. Podle názorů
dovolatelů byt nesplňuje kriteria služebního bytu dle zákona č. 102/1992 Sb. a
„dnem účinnosti citovaného zákona nabyla prvá žalovaná per analogiam k
ustanovení § 706 a násl. občanského zákoníku právo nájmu k předmětnému bytu a
spolu s ní za podmínek uvedených v § 703 a násl. cit. zákona nabyl druhý
žalovaný k bytu právo společného nájmu manžely, zatímco právo nájmu žalobce
dnem účinnosti uvedeného zákona analogicky zaniklo“. Navrhli, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení;
současně učinili návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno dne 4. února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku (v rozsudku ze dne 6. 5. 1998, č.j. 13 C
130/97-24) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (vyjádřeným v
usnesením ze dne 12. 1. 1999, č.j. 29 Co 382/98-36), který dřívější rozsudek
zrušil.
Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám
vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. dovolací
soud (je-li dovolání přípustné) přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány.
Žádné z uvedených vad nebyly v dovolání namítány a jejich existenci soud
neshledal ani z obsahu spisu.
Dovolací soud neshledal ani existenci tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k níž je taktéž soud povinen (u přípustného dovolání)
přihlédnout z úřední povinnosti. Pokud dovolatelé namítají, že soud při
zjišťování charakteru bytu nepostupoval podle § 120 o.s.ř. a vycházel z jiného
(listinného) důkazu, než na který poukazují, jde obsahově o námitku směřující
proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř., který ostatně též (dle obsahu dovolání) uplatňují.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívají
dovolací námitky žalovaných. Okolnost, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy
způsobem, s nímž žalovaní nesouhlasí, není ještě důvodem k tomu, aby dovolací
soud mohl označit skutková zjištění soudů obou stupňů za vadná.
Samo posouzení otázky, zda závěr odvolacího soudu, že předmětný byt má
charakter služebního bytu a že žalované (resp. i žalovanému) k němu nevzniklo
právo nájmu, je správný či nikoli, lze podřadit pod dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že předmětný byt měl
jako byt vojenský (§ 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb.) charakter bytu
trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964
Sb.), že k němu nevzniklo – vzhledem k § 182 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.zák. před novelou“) – žalobci a žalované
právo společného užívání bytu manžely a že právo osobního užívání bytu svědčilo
toliko žalobci; dovolací soud proto z tohoto právního závěru vychází.
Ze znění ustanovení § 182 obč.zák. před novelou přitom jednoznačně vyplývá, že
u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace byla vyloučena
aplikace ustanovení § 181 obč.zák. před novelou. Opustil-li tedy uživatel
takovéhoto bytu trvale společnou domácnost, nedošlo k přechodu práva osobního
užívání na druhého z manželů a jeho právní postavení bylo upraveno v ustanovení
§ 187 odst. 1 obč.zák. před novelou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Soudní praxe (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1967, dále např. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Praha, Panorama,
1987, s. 670), byla přitom ustálena v názoru, že trvalým opuštěním společné
domácnosti uživatelem bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace
nezaniklo jeho právo osobního užívání bytu; k jeho zániku došlo toliko některým
ze způsobů upravených v zákoně.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že okolnost, že žalobce v roce 1990
opustil trvale společnou domácnost, nemohla mít (sama o sobě) za následek zánik
jeho práva osobního užívání předmětného bytu; v řízení přitom nebylo tvrzeno
(tím méně prokázáno), že by jeho právo osobního užívání bytu zaniklo některým
ze způsobu upravených v zákoně. Žalovaná užívala i nadále byt z titulu
rodinněprávního vztahu k žalobci jako jeho manželka. Došlo-li pak následně (k
6. 2. 1991) k rozvodu manželství žalobce a žalované, opíral se její právní
důvod bydlení (do 31.12.1991) o ustanovení § 187 odst. 1 obč.zák. a po uvedeném
datu o ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. Právo osobního užívání bytu svědčící
žalobci se pak ke dni 1. 1. 1992 transformovalo podle § 871 odst. 4 obč.zák.
buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kriteria určená
pro služební byty ustanoveními § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb. - srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný
pod č. 28 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 11/1998) nebo na nájem,
nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 159/2000, uveřejněný pod č. 162 v
publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o.,
Praha 2003). K transformaci na právo společného nájmu bytu manžely nemohlo
ostatně dojít již z toho důvodu, že manželství žalobce a žalované bylo
pravomocně rozvedeno (jak správně dovodil odvolací soud).
Lze tedy uzavřít, že na žalovanou nepřešlo podle § 181 obč.zák. před novelou
právo osobního užívání bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti
žalobcem v roce 1990. Nemohlo dojít ani k přechodu práva nájmu podle § 708 ve
spojení s 707 odst. 1 obč.zák., a to ani v případě, že by předmětný byt
nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení § 7 a § 8 zákona č.
102/1992 Sb., bylo-li již manželství žalobce a žalované ke dni účinnosti zákona
č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb. pravomocně rozvedeno a nežili-li
již ve společné domácnosti. Nevzniklo-li žalované právo nájmu bytu, nepřichází
v úvahu ani vznik práva společného nájmu bytu (svědčící též žalovanému) podle §
704 odst. 1 obč.zák.
Dovolací soud neshledává opodstatněnou ani dovolací námitku nesprávného
právního posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a odkazuje
pro stručnost na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (soud prvního stupně).
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu