26 Cdo 1740/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. P., proti
žalovaným 1) Z. L. a 2) J. L., o určení práva nájmu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 365/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2000, č. j. 22 Co 27/2000, 22 Co
28/2000-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 2. 2000,
č. j. 22 Co 27/2000, 22 Co 28/2000-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 9. 9. 1999, č. j. 14 C 365/98-41, ve
znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 1999, č. j. 14 C 365/98-48,
kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je \"od 23. 11.
1994 včetně výlučným nájemcem bytu č. 8 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, II.
kategorie, nacházejícího se ve 2. poschodí domu čp. 1018 v P., katastrální
území V.\" (dále \"předmětný byt\"), a rozhodl o nákladech řízení. Současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na
vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že v dané věci
nebyla splněna zákonná podmínka pro přechod nájmu bytu - trvalost soužití
žalobce a nájemců předmětného bytu ve společné domácnosti, vyžadovaná
ustanovením § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák. Vycházel z názoru, že
soužití ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák. (které je
nutno aplikovat i v dané věci) je trvalé, jestliže objektivně zjistitelné
okolnosti svědčí o úmyslu spolužijících osob založit a vést takové spolužití
nikoli na přechodnou dobu (v této souvislosti poukázal na \"R 34/1982\").
Dovodil, že v dané věci na straně nájemců (manželů Přibylových) již od počátku
společného bydlení se žalobcem neexistoval úmysl trvale (po časově předem
neomezenou dobu) s ním žít v předmětném bytě, když již v době, kdy jim vznikl
právní důvod užívání tohoto bytu, byli členy bytového družstva, jež jim
následně přidělilo družstevní byt, do kterého se posléze nastěhovali. Na
základě toho odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná. Zamítnutí návrhu na
připuštění dovolání odůvodnil tím, že výklad pojmu \"společná domácnost\" je v
soudní praxi ustálený, a že v dané věci bylo otázkou skutkových zjištění, zda k
naplnění znaků společné domácnosti došlo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu pojmu \"trvalého soužití\"
obsaženého v definici společné domácnosti dle § 115 obč. zák. Výklad tohoto
pojmu považuje za otázku zásadního právního významu. V dalším pak dovolatel
odkazuje na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž
polemizuje s výkladem pojmu \"společná domácnost\", který zastává soud prvního
stupně, a se kterým se odvolací soud ztotožnil. V této souvislosti dovozuje, že
je třeba vzít v úvahu vůli zákonodárce s přihlédnutím k době vzniku občanského
zákoníku, \"kdy neexistoval žádný praktický důvod pro restrikci okruhu případů,
kdy na spolužijící blízké příbuzné měl nájem přejít\", a že \"vůli zákonodárce
nelze uměle konstruovat podle změněné společenské situace v rozporu se záměrem
původním\", přičemž poukazuje na \"tlak na restriktivní výklad ...po odstátnění
bytového hospodářství, zejména ze strany soukromých majitelů domů\". Navrhl,
aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001 - dále též jen \"o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se
nejprve zabýval jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. (a ty v dané věci
nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li
dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z
pohledu ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána podle § 238 a § 239 odst. 1
o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§
238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), aniž by předtím soud prvního stupně ve věci
rozhodoval (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), a - jak vyplývá z výroku
napadeného rozhodnutí - odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku
přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s.
ř., neboť žalobce učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo
vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Dovolání může
být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní
otázku zásadního právního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní
význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu
má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže jde o takovou
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Tyto podmínky však dovolatelem nastolená otázka výkladu ustanovení §
115 obč. zák. - \"trvalosti soužití\" ve společné domácnosti - ve vztahu k
ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák. nesplňuje.
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od
něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku,
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo
71/99, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn.
26 Cdo 719/99) je pojem \"společné domácnosti\" (§ 706 odst. 1 obč. zák.)
vykládán ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák., podle něhož společnou domácnost
tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé
povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se
souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově
neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu
jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto
životní společenství.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z
této ustálené judikatury vycházel. Za tohoto stavu nelze než učinit závěr, že
dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř., a o
skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli vůči žalobci nárok.