Nejvyšší soud Usnesení občanské

26 Cdo 1741/2016

ze dne 2016-09-20
ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1741.2016.1

26 Cdo 1741/2016 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobců a/ M. V., a b/ V. S., obou P., zastoupených JUDr. Zuzanou Nepovím Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1622/9, proti žalovaným 1/ L. K., a 2/ Š. K., P., zastoupeným JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 51/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2015, č. j. 15 Co 249/2015-186, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení každý jednou polovinou částku 3267 Kč k rukám JUDr. Petra Malého, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, č. j. 15 Co 249/2015-186, jímž odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2014, č. j. 21 C 51/2012-124, tak, že „žalobu na vyklizení bytu“ zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání žalobců Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází. V dovolání není vymezen ani dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť dovolatelé zpochybňují právní posouzení věci poukazem na vady řízení (nesprávné hodnocení provedených důkazů) a na nesprávnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci (okolnosti týkající se porušení povinností ze strany žalovaných vyplývajících ze smlouvy o rozšíření bytové jednotky ze dne 21. 7. 1996). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2016