26 Cdo 1742/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně České republiky – Správy vojenského bytového fondu Praha, se
sídlem v Praze 6, U Prioru 1047/8, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou,
advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, proti žalovanému
J. S., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem se sídlem v Brně,
Jakubské náměstí 2, pobočka v Ústí nad Orlicí, Barcalova 166, o zaplacení
částky 58.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 12 C 134/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 3. března 2005, č. j. 19 Co 637/2004-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.395,- Kč k rukám Mgr. Jaroslava Pleskala, advokáta se sídlem v
Brně, Jakubské náměstí 2, pobočka v Ústí nad Orlicí, Barcalova 166, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. října
2004, č. j. 12 C 134/2003-141, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit
žalobkyni částku 58.293,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím v podobě poplatku z
prodlení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a
III.) a o vrácení zálohy na znalečné (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 3. března 2005, č. j. 19 Co 637/2004-167, potvrdil citovaný rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výrocích II., III. a IV. a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
žalobkyně má právo hospodaření k „bytu v T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že dne 16. října 2001 vyúčtovala žalovanému (nájemci předmětného bytu)
nedoplatek za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „nedoplatek za
služby“) za rok 2000 ve výši 34.612,- Kč splatný dne 30. listopadu 2001, že dne
2. května 2002 mu dále vyúčtovala nedoplatek za služby za rok 2001 ve výši
23.681,- Kč splatný dne 31. července 2002, že žalovaný uvedené částky dosud
nezaplatil a že nedoplatek za služby za rok 2000 byl žalovanému nejprve
vyúčtován dne 30. května 2001 ve výši 29.445,- Kč, poté dne 7. června 2001 ve
výši 29.983,- Kč a nakonec dne 16. října 2001 v žalované částce. Dále zjistily,
že k vyúčtování nedošlo nejpozději do tří měsíců po uplynutí zúčtovacího období
a že obě vyúčtování vykazují věcné a formální nedostatky, konkrétně v nich není
uvedeno rozdělení celkových nákladů zúčtovací jednotky v korunách na základní a
spotřební složku u vytápění, u tepla v teplé užitkové vodě a u studené vody v
teplé užitkové vodě, dále v nich není uvedena spotřeba studené vody pro
přípravu teplé užitkové vody v m3 a celé vyúčtování trpí vadou spočívající v
neuvedení jakýchkoliv rozlišovacích údajů (měrných jednotek, popřípadě korun) u
hodnot v něm uváděných. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především
dovodily, že není-li doba splnění dohodnuta nebo stanovena právním předpisem,
nastává splatnost dluhu prvního dne poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem
požádán (§ 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodily, že předpokladem
splatnosti nedoplatku za služby je řádná výzva k plnění dluhu, tj. výzva
obsahující v daném případě vedle obecných náležitostí také náležitosti
rozúčtování stanovené v § 10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb., kterou se
stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody včetně rozúčtování
nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele, ve znění vyhlášky č. 85/1998
Sb. (dále jen „vyhláška č. 245/1995 Sb.“), a pokračovaly, že absence jedné nebo
více náležitostí způsobuje nedostatek výzvy k úhradě dluhu ze strany
pronajímatele, pro který nemůže nastat splatnost závazku nájemce k úhradě ceny
jemu poskytnutých služeb, neboť nájemce neví kolik a za co má zaplatit. Poté
uzavřely, že nenastala-li v daném případě vzhledem ke zjištěnému skutkovému
stavu (ve vyúčtování nebyla přinejmenším uvedena spotřeba studené vody pro
přípravu teplé užitkové vody v metrech krychlových, která připadá na zúčtovací
jednotku, jak uvedl odvolací soud) splatnost závazku nájemce, nemůže se nájemce
dostat do prodlení s placením a pronajímateli proto nemůže vzniknout ani nárok
na poplatek z prodlení ve smyslu § 697 obč. zák. Odvolací soud v uvedených
souvislostech odkázal na „R 4/83“ (tj. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne
16. července 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983), dále na „R 15/69“ (tj. rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 1968, sp. zn.
7 Co 598/67,
uveřejněný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969) a
konečně na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003,
sp. zn. 21 Cdo 803/2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především
namítla, že vyúčtování jsou po formální stránce správná a jsou v nich obsaženy
všechny údaje předepsané v ustanovení § 10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. Tak
jsou podle žalobkyně uvedeny údaje podle § 10 odst. 2 písm. a/ v tabulce v
řádcích označených „Spotřeba GJ“ a „Počet jednotek vodoměrů VAK“, údaje podle §
10 odst. 2 písm. b/ v tabulce v řádku označeném „Cena za 1 GJ, m3, osoba“,
údaje podle § 10 odst. 2 písm. c/ v tabulce v řádcích označených „Základní
složka“, „Spotřební složka“ a „Náklad na objekt“, údaje podle § 10 odst. 2
písm. d/ v tabulce v řádcích označených „Plocha bytu celková m2“ a „Celková
plocha“ a údaje podle § 10 odst. 2 písm. e/ v tabulce v řádcích označených
„Základní složka“ a „Spotřební složka“; způsob výpočtu je podle dovolatelky
zcela zřejmý z numerického obsahu dané tabulky a lze si jej jednoduše vypočítat
základními matematickými úkony. Nad to vysvětlení konkrétních pojmů a návod na
výpočet je dostačujícím způsobem uveden na rubové straně listiny označené jako
„Faktura – daňový doklad“. Dovolatelka rovněž uvedla, že lhůta tří měsíců pro
rozúčtování nákladů (§ 10 vyhlášky č. 245/1995 Sb.) je lhůtou pořádkovou a její
nedodržení nemůže mít vliv na její nárok. Za formalistický pokládá dovolatelka
závěr, že absence jedné nebo více náležitostí ve smyslu § 10 odst. 2 vyhlášky
č. 245/1995 Sb. způsobuje nedostatek výzvy k úhradě dluhu ze strany
pronajímatele, pro který nemůže nastat splatnost závazku nájemce k úhradě ceny
jemu poskytnutých služeb. Jestliže se oprávněnost jakékoli jiné žalované částky
posuzuje až v soudním řízení, není žádný důvod pro to, aby se v tomto případě
postupovalo jinak. Podle dovolatelky je pro danou věc nevyužitelný právní názor
přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003,
sp. zn. 21 Cdo 803/2002, a to proto, že v této věci – na rozdíl od projednávané
věci – bylo předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení otázky příslušenství
pohledávky. V závěru dovolatelka zdůraznila, že žalovaného „v podstatě
úvěrovala“, pokud dlužné částky nezaplatil přes to, že ona samotná je musela
provozovatelům sítí uhradit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v daném případě připadá v úvahu
přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a že podle citovaného ustanovení nemůže být
dovolání přípustné, byla-li otázka předložená k dovolacímu přezkumu již v
ustálené judikatuře vyřešena. Poté – z důvodů obsáhle ve vyjádření vylíčených –
se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání
bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. března 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze
je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž
brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro
posouzení, zda vyúčtování nedoplatku za služby za léta 2000 a 2001 obsahovalo
všechny náležitosti předepsané ustanovením § 10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995
Sb.). V této souvislosti nelze ani opomenout, že zjišťuje-li soud obsah
právního úkonu (v daném případě vyúčtování nedoplatku za služby), jde o
skutkové zjištění. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v
dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak –
podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto
ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§
241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému
stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k
případným nově uváděným okolnostem je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se
skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit
nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno
pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že absence jedné
nebo více náležitostí ve smyslu § 10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. způsobuje
nedostatek výzvy k úhradě dluhu ze strany pronajímatele, pro který nemůže
nastat splatnost závazku nájemce k úhradě ceny jemu poskytnutých služeb. Tento
právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit
napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k
závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustálená soudní praxe dovodila, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby
je, že bylo vyúčtování řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími)
provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s
příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s (řádným) vyúčtováním
zákon spojuje. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů (cen a
záloh za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může
přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy,
obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené
služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných
náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a
není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak
mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na
cenu ve správné výši. Jestliže tedy pronajímatel provede vyúčtování nesprávně,
není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti
nájemce. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti
částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to
ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné,
správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno
– zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány.
Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší
nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že
splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v
souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. července 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, nebo rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 1968, sp.zn. 7 Co 598/67,
uveřejněný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, a
dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003, sp.
zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněný pod C 2170 v sešitě č. 27 Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu; zbývá dodat, že vzhledem k závěrům, které dovolací
soud v této věci učinil, je naposledy citované rozhodnutí využitelné i pro
projednávanou věc, a to bez ohledu na to, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002
bylo předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení otázky příslušenství
pohledávky). Z pohledu uvedených závěrů je nevýznamná dovolací námitka týkající
se charakteru tříměsíční lhůty, a proto se dovolací soud uvedenou námitkou
nezabýval. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku předloženou k
dovolacímu přezkumu v souladu s ustálenou soudní praxí.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 3.320,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu