26 Cdo 1760/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce - Město P., proti
žalovaným 1) G. V. a 2) M. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 157/98, o dovolání prvního
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č.j.
64 Co 122/2001-38, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovaným. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2001,
č.j. 64 Co 122/2001-38, odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně podané prvním žalovaným odmítl podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Vycházel z právní úvahy, že
účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to
zákon nevylučuje (§ 201 o.s.ř.). Právo odvolání přitom přísluší jen tomu
účastníkovi, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma.
Proto nemůže odvolání podat ten účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního
stupně zcela vyhověno. V posuzovaném případě rozsudek soudu prvního stupně
vyzněl zcela ve prospěch prvního žalovaného (takže nebyl osobou oprávněnou k
podání odvolání proti uvedenému rozsudku). Toto rozhodnutí odvolacího soudu
nabylo právní moci dne 14. května 2001.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal druhý žalovaný
osobně u soudu prvního stupně dne 15. května 2001 dovolání, doplněné
podáním ze dne 11. září 2001. Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř.), přičemž současně má zato, že byl naplněn případ
předpokládaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. tím, že byl nesprávným
postupem soudu nezákonně diskvalifikován jako osoba oprávněná k podání odvolání.
Dovolatel svoje dovolání konkretizuje především tvrzením, že již jen
skutečnost, že druhá žalovaná nadále v bytě setrvává za trvání práva společného
nájmu, je pro prvního žalovaného zárukou, že bude nadále spoluzodpovídat za
její neodpovědný přístup k placení nájmu, a bude tak neustále poškozován, dokud
nedojde k jejímu konečnému vystěhování z bytu pro neplacení nájemného.
Dovolatel má zato, že soud svým rozhodnutím v podstatě vytvořil stav denegatio
iusticiae, protože zákon vylučuje odvolání žalovaného pouze v případech (v něm)
taxativně vyjmenovaných. Petit žaloby přitom žalovanému umožňoval získání větší
šance na přiznání práva na náhradní byt jakékoliv velikosti a kvality.
Dovolatel namítá, že soud ignoroval veškeré skutečnosti uvedené ve spisu,
protože návrhům druhého žalovaného tak, jak je formuloval v průběhu řízení,
nebylo vyhověno, což mělo za následek, že podal uvedené odvolání. Nevyhovění
předmětné žalobě bylo ku prospěchu druhé žalované a nikoliv ve prospěch prvního
žalovaného. Za projev feminního nadržování dovolatel považuje, pokud žalobce
sám opomněl ve věci podat odvolání. Z uvedených důvodů proto navrhl zrušení
napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, t.j. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31.prosince 2000. Protože odvolací soud rozhodoval o
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému před 31. prosincem 2000
podle dosavadních předpisů (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č.
30/2000 Sb.), je v tomto rozhodnutí užito znění občanského soudního řádu (dále
opět jen „o.s.ř.“) účinné do uvedeného data.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240
odst. 1 o.s.ř), která splňuje požadavky ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., tedy
má sama právnické vzdělání a dovolání splňuje formální i obsahové znaky
uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř. Podané dovolání je pak přípustné ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Dovolací soud poté napadené
rozhodnutí přezkoumal s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř.,
avšak dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Ze znění ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však
dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237
o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí
přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání.
Z obsahu spisu ovšem nevyplývá, že by dané řízení bylo zatíženo některou z
naznačených vad.
Pokud dovolatel sám ve svém dovolání zmiňuje případ eventuálních
vad ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., činí tak - jak
již bylo poznamenáno - v souvislosti s tvrzením, že byl soudem údajně
nezákonně diskvalifikován jako osoba oprávněná podat odvolání, takže mu tak
měla být odňata možnost jednat před soudem. Zde je si však třeba uvědomit, že
odnětím možnosti jednat před soudem se v tomto případě rozumí postup soudu,
jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu dává
příslušný procesní předpis. O tuto vadu jde přitom jen tehdy, jestliže se
takový (vadný) postup projevil sice v průběhu řízení, avšak nikoliv pouze ve
vlastním rozhodnutí.
Při posouzení podaného dovolání je však zřejmé, že dovolatel, pokud
odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., činí tak výlučně ve
vztahu k výroku dovoláním napadeného usnesení, kterým bylo odvolání prvního
žalovaného odmítnuto. Teprve faktickým následkem tohoto rozhodnutí bylo, že
toto odvolání nebylo soudem druhého stupně věcně projednáno. S přihlédnutím k
podaném výkladu proto není možno uzavřít, že by tak byly naplněny předpoklady
vyplývající z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Pokud dovolatel vytýká napadenému usnesení nesprávné právní
posouzení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., je nutno
konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je možno kvalifikovat jako
spočívající na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže soud aplikoval
sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V posuzovaném případě odvolací soud své rozhodnutí založil na úvahách
vycházejících z ustanovení § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., podle něhož odvolací
soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není
oprávněn. Zde odvolací soud - jak již bylo uvedeno - vycházel především
ze zásady obsažené v ustanovení § 201 o.s.ř., podle níž účastník může
napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje,
když současně zdůraznil, že právo odvolání přitom přísluší jen tomu
účastníkovi, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma.
Proto podle odvolacího soudu nemohl odvolání podat ten účastník, jemuž bylo
rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, když v posuzovaném
případě rozsudek soudu prvního stupně vyzněl zcela ve prospěch prvního
žalovaného. Tento závěr je nutno hodnotit jako zcela v souladu s ustálenou
judikaturou. Je totiž skutečností, že újma, která by odůvodňovala oprávnění
účastníka podat proti rozhodnutí odvolání, musí přímo vyplývat ze stavu
posouzení práv a povinností účastníků konkrétního řízení, kdy současně
fakt zrušení takového rozhodnutí s sebou přináší i odstranění takové újmy
vzniklé účastníkovi. Podstatné přitom je porovnání výsledku sporu s nárokem
uplatněným žalobcem v žalobě. Naproti tomu subjektivní přesvědčení účastníka
řízení o tom, že by mu např. takovéto rozhodnutí mohlo zajistit případné jiné
výhody, resp. se ho případně ve svých nepřímých důsledcích jinak příznivě
dotknout, není z hlediska posouzení výsledku sporu, významné. Odvolací soud
proto nepochybil, pokud věc posoudil tak, jak již bylo uvedeno.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že dovoláním napadené usnesení
Městského soudu v Praze je třeba pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání prvního žalovaného zamítl.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b
o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první
o.s.ř., když první žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco ostatním
účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Pavel Pavlík , v.r.
předseda senátu