26 Cdo 1770/2025-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Martinem Halahijou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalovaným 1) Melony – sdružení realitních investorů a.s., se sídlem v Ostravě, Tyršova 1438/38, IČO 27116514, a 2) Danielu Kurečkovi, bytem v Metylovicích 578, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 722/14, o neplatnost výpovědi z nájemní smlouvy, o určení trvání nájemního vztahu, o neplatnost kupní smlouvy a o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 253/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2024, č. j. 18 Co 191/2024-309, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 C 253/2022-284, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá, aby soud určil, že výpověď žalovaného 1) datovaná dne 15. 2. 2022 z nájemní smlouvy datované dne 21. 10. 2021 k předmětu nájmu - rodinnému domu, budova s č. p. XY, umístěná na pozemku parc. č. st. XY, to vše vedené na LV č. XY pro katastrální území a obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), je vůči žalobci neplatná, že nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným 1), založený nájemní smlouvou ze dne 21. 10. 2021, trval do 31. 10. 2022, že kupní smlouva, datovaná dne 1. 8. 2022, mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem je absolutně neplatná a že se nahrazuje projev vůle žalovaného 1) k uzavření následující smlouvy o převodu těchto nemovitostí s žalobcem v tam
specifikovaném znění (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 18 Co 191/2024-309, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
4. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby částečně na nedostatku naléhavého právního zájmu [pokud jde o určení neplatnosti výpovědi, neplatnosti kupní smlouvy mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) a určení existence nájemního vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) až do 31. 10. 2022] a částečně na nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1) [pokud jde o nahrazení projevu vůle žalované 1)]. Dovolatel však tyto právní závěry ve svém dovolání nikterak nezpochybňuje.
5. Předkládá-li dovolatel dovolacímu soudu otázku týkající se posouzení „právního jednání tzv. zpětného leasingu, jednotného právního jednání zahrnující několik dílčích právních jednání, které v souboru leasing tvoří“, přehlíží, že tuto otázku rozhodnutí odvolacího soudu neřeší. Právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemůže založit přípustnost, neboť jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/2013).
6. Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (postupem při hodnocení důkazů), neformuloval žádnou právní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, ve skutečnosti jen namítá, že řízení je postiženo vadou. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
7. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
8. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění, a navíc by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu