26 Cdo 1771/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce F. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. R., zastoupenému advokátkou, a 2) R. R., o zaplacení částky 27.518,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 23/2005, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 26 Co 460/2006-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se jako pronajímatel „rodinného domu inv. č. 33, část objektu R. č. p. 1“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) domáhal, aby mu žalovaní jako společní nájemci nemovitosti uhradili z titulu nezaplaceného nájemného a úhrad za spotřebovanou elektrickou energii po dobu nájmu částku 66.142,- Kč s příslušenstvím; současně se domáhal, aby žalovaní byli povinni nemovitost do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizenou mu odevzdat.
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 10 C 23/2005-56, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 27.518,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z této částky od 6. dubna 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 3.224,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 31. května 2004 do zaplacení a dále co do 2 % úroku z prodlení z částky 27.518,- Kč od 31. května 2004 do 5. dubna 2005 (výrok II.), řízení zastavil co do částky 35.400,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 31. května 2004 do zaplacení (výrok III.), zastavil řízení o vyklizení nemovitosti žalovanými (výrok IV.) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 26 Co 460/2006-72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl co do částky 9.634,- Kč (z celkově přiznaných 27.518,- Kč) s 2 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 6. dubna 2005 do zaplacení; v dalším ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Rozhodl též o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanovenou advokátkou. Z důvodů v něm uvedených namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř). Navrhl, aby dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu) rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle popsal skutkové okolnosti dané věci a uvedl, že na zaplacení dluhu za prokázaný odběr elektřiny trvá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl co do částky 9.634,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; ve zbytku (tedy ohledně částky 17.884,- Kč s příslušenstvím) vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Dovoláním byl napaden potvrzující výrok I. (ohledně částky 17.884,- Kč s příslušenstvím) rozsudku odvolacího soudu. Dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), však nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. proto, že ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl – v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu – opatřen poučením, že za podmínek tam uvedených dovolání podat lze, přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit nemůže. Není-li možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§ 237 až § 239 o. s. ř.), jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení dostalo ze strany soudu – o dovolání nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 293/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti (potvrzujícímu výroku I.) rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
První žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti prvnímu žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu