26 Cdo 1772/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
ve věci žalobce V. D., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalovaným 1) J.
B. a 2) M. B., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 26/99, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, č. j.
58 Co 92/01-234, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.
dubna 2001, č. j. 58 Co 92/01-234, změnil v pořadí pátý, zamítavý rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 20. července 2000, č.
j. 4 C 26/99-222, tak, že vyhověl žalobě a přivolil „k výpovědi dané žalovaným
z nájmu bytu č. 3 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v
1. patře domu č. p. 372 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost „byt vyklidit
a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn přiměřený
náhradní byt“ a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Předchozí
rozsudky soudu prvního stupně (zamítavý ze dne 18. října 1993, č. j. 4 C
99/92-53, vyhovující ze dne 14. září 1995, č. j. 4 C 99/92-112, a zamítavé z
27. května 1997, č. j. 4 C 99/92-152, a z 20. července 1999, č. j. 4 C
26/99-204) byly zrušeny usneseními odvolacího soudu (z 30. listopadu 1994, č.
j. 11 Co 291/94-87, 9. října 1996, č. j. 11 Co 218/96-125, 15. prosince 1998,
č. j. 16 Co 431/98-191, a 26. ledna 2000, č. j. 58 Co 637/99-216) a věc byla
vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zbývá dodat, že měnící – v
konečném důsledku žalobě vyhovující – rozsudek odvolacího soudu ze dne 9.
března 1998, č. j. 11 Co 417/97-169, byl k dovolání žalovaných zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 1998, č. j. 26 Cdo
1494/98-182, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rozsudku ze dne 26. srpna 1998, č. j. 26 Cdo 1494/98-182, vyslovil Nejvyšší
soud České republiky závazný právní názor (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.),
že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále
jen „obč. zák.“), je v daném případě naplněn, neboť žalobce jako vlastník
předmětného domu potřebuje – v zájmu zajištění lepší správy domu – předmětný
byt pro sebe. Soud prvního stupně i přes zmíněný závazný právní názor
dovolacího soudu však v rozsudku ze dne 20. července 2000, č. j. 4 C 26/99-222,
uzavřel, že bytová potřeba pronajímatele ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není dána a proto žalobu zamítl. Současně odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Zjistil totiž, že půdní prostor nad předmětným bytem byl adaptován
nikoliv na byt, nýbrž na kanceláře se sociálním zázemím, že rovněž ve zvýšené
části půdy byly vytvořeny dvě kanceláře a WC, že byt ve sníženém přízemí byl
přeměněn na nebytový prostor, a že bytová potřeba pronajímatele a jeho rodiny
je zajištěna bydlením v podkrovním bytě 3+1 s příslušenstvím v P., který mu
poskytli jeho rodiče. K závěru, že bytová potřeba pronajímatele ve smyslu § 711
odst. 1 písm. a/ obč. zák. není dána, pak dospěl na základě úvahy, že pokud by
žalobce bytovou potřebu měl, zrekonstruoval by půdní prostory v domě na byt a
nikoliv na nebytové prostory, popřípadě by k bydlení využil byt ve sníženém
přízemí a tudíž jej nepřeměnil na nebytové prostory. Jde-li o zajištění lepší
správy domu, dovodil, že žalobci nic nebrání v tom, aby ji realizoval z
nynějšího bydliště. Naproti tomu odvolací soud – ve shodě se závazným právním
názorem dovolacího soudu, obsaženém ve zrušujícím rozsudku ze dne 26. srpna
1998, č. j. 26 Cdo 1494/98-182 – především dovodil, že výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je naplněn. Jde-li o otázku rozporu výpovědi z
nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), dovodil, že
žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. lze zamítnout jen zcela výjimečně a přitom musí být zohledněny
nejen okolnosti na straně nájemce, nýbrž také u pronajímatele. K okolnostem na
straně žalovaných vzal odvolací soud za zjištěno, že na základě příslušného
stavebního povolení, vydaného původním vlastníkům domu, bylo v předmětném bytě
instalováno před 22 lety dosud nezkolaudované ústřední vytápění, a že před 20
lety žalovaní se svolením původních vlastníků domu jeden pokoj v bytě
provizorně přepažili. Dále, a to ve vztahu k okolnostem na straně žalobce,
rovněž zjistil, že ve sníženém přízemí domu byly sice zřízeny namísto bytu
kanceláře, avšak na základě stavebního povolení, a to poté, kdy byla povolena
změna způsobu užívání volného bytu na kanceláře, a že v půdním prostoru domu
byly zřízeny – rovněž na základě příslušného stavebního povolení – kanceláře. Na základě uvedených zjištění dovodil, že okolnosti, týkající se zřízení
kanceláří v půdních prostorách a ve sníženém přízemí domu, nelze při posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
klást k tíži pronajímatele, došlo-li k těmto
úpravám na základě příslušných stavebních povolení, a poté uzavřel, že výkon
práva žalobce není ani vzhledem k provedeným stavebním úpravám v předmětném
bytě v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s
přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3
písm. b/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Na naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
usoudili z toho, že odvolací soud vyšel při posouzení věci podle § 3 odst. 1
obč. zák. z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom dokazování
– v potřebném rozsahu – neopakoval a ani nedoplnil. V rámci dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnili především správnost právního
závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.
V této souvislosti namítli, že „žalobce potřebuje byt pro sebe jen v tom směru,
aby exploatací tohoto bytu jako nebytového prostoru dosáhl větších výnosů“.
Poté – s odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo 1494/98 – rovněž zpochybnili správnost právního
závěru, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
Uvedli, že na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy lze usoudit už z
toho, že cílem žalobce je komerční využití předmětného bytu jako nebytového
prostoru. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve
otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění
po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního
stupně vydal své rozhodnutí dne 20. července 2000. Odvolací soud sice o
odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 25.
dubna 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona
č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené
rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem
2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb.).
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich
obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k
vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady
podle § 237 odst. 1 o.s.ř. žalovaní nenamítli a ani z obsahu spisu zjištěny
nebyly. Namítli však, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm.
b/ o.s.ř., spočívající v tom, že odvolací soud vyšel při posouzení věci podle §
3 odst. 1 obč. zák. z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom
dokazování – v potřebném rozsahu – neopakoval a ani nedoplnil.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení
postiženo jinou, v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedenou vadou, a to
takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. dovolatelé
namítli, že odvolací soud vyšel při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom dokazování – v
potřebném rozsahu – neopakoval a ani nedoplnil.
Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se
může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů
provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v
jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku
odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné
důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama
o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná
či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem
účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle
věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce
vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez
vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o
jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků
nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr,
než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků
dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení
jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1
z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jiná je však situace u důkazu
listinou, který se podle § 129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část
při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny
se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž
důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v
ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.
použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i
k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní
řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně
634).
Důkazy, jichž se mělo odlišné hodnocení týkat, žalovaní v dovolání
nespecifikovali. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci mimo jiné rovněž
ze zjištění, že půdní prostor nad předmětným bytem byl adaptován nikoliv na
byt, nýbrž na kanceláře se sociálním zázemím, že rovněž ve zvýšené části půdy
byly vytvořeny dvě kanceláře a WC, a že byt ve sníženém přízemí byl přeměněn na
nebytový prostor. Z uvedených zjištění však vycházel rovněž odvolací soud. Vzal
totiž za zjištěno, že ve sníženém přízemí domu byly na základě stavebního
povolení zřízeny namísto bytu kanceláře, a to poté, kdy byla povolena změna
způsobu užívání volného bytu na kanceláře, a že v půdním prostoru domu byly
zřízeny – rovněž na základě příslušného stavebního povolení – kanceláře.
Skutkový základ pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. byl tedy v tomto
ohledu u obou soudů totožný. Pro úplnost zbývá dodat, že při posouzení věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák. pokládal odvolací soud za právně významné rovněž
zjištění, že na základě příslušného stavebního povolení, vydaného původním
vlastníkům domu, bylo před 22 lety v předmětném bytě instalováno dosud
nezkolaudované ústřední vytápění, a že před 20 lety žalovaní se svolením
původních vlastníků domu jednu místnost v bytě provizorně přepažili.
Navíc uvedená zjištění čerpaly soudy obou stupňů výlučně z listinných důkazů.
Šlo zejména o rozhodnutí o povolení stavby ze dne 27. března 1991 (vestavba
kanceláří do půdní části domu), rozhodnutí ze dne 15. března 1993, týkající se
změny ve způsobu užívání uvolněného suterénního bytu, zprávu Obvodního úřadu v
P. ze dne 22. listopadu 1994, protokol o místním šetření ze dne 14. července
1993, zprávu Obvodního úřadu městské části P. ze dne 28. července 1995, dopis
původních vlastníků předmětného domu ze dne 7. července 1981 a rozhodnutí
Obvodního národního výboru v P. ze dne 20. září 1978. Byly-li citované listiny
přečteny (§ 129 odst. 1 o.s.ř.) při jednáních u soudu prvního stupně, nebylo by
– s přihlédnutím ke shora uvedenému – vadou řízení, natož vadou ve smyslu § 241
odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jestliže by odvolací soud na jejich základě učinil
jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, ačkoliv důkaz opětovným čtením
některých listin při odvolacích jednáních již neprováděl.
Jiné vady ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalovaní nenamítli a ani z
obsahu spisu nevyplynuly.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné
právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda
ze soudy zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. V případě pozitivní odpovědi na uvedenou
otázku půjde rovněž o posouzení, zda takto uplatněná výpověď z nájmu bytu je
(či není) v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu
(jen s přivolením soudu), potřebuje-li byt pro sebe, manžela, pro své děti,
vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Jde-li o otázku naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/
obč. zák, tj. o první z otázek podléhajících dovolacímu přezkumu, nemá dovolací
soud žádný důvod odchýlit se od právního názoru, který v tomto ohledu přijal
již ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 26. srpna 1998, č. j. 26 Cdo
1494/98-182; proto v tomto směru – pro stručnost – odkazuje na odůvodnění
citovaného rozsudku a uzavírá, že je-li zajištění lepší správy domu potřebou
pronajímatele ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., lze pokládat závěr o
naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu za správný. Lze pouze dodat, že
hypotetické námitce žalovaných, že „žalobce potřebuje byt pro sebe jen v tom
směru, aby exploatací tohoto bytu jako nebytového prostoru dosáhl větších
výnosů“, nelze proto přisoudit žádný právní význam.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu především v tom, že při rozhodování o
přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu (a to rovněž podle § 711 odst.
1 písm. a/ obč. zák.) má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v
rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe dovodila, že i když výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán, nemusí soud mimořádně
návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ke stejnému závěru dospěl rovněž
dovolací soud ve zrušujícím rozsudku v této věci, na nějž v dovolání žalovaní
odkázali). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení
tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být
zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce
(zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž
vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho,
kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62
v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v
úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který
je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení
k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli –
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými
okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu
musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z již citovaného
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94,
uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; jako okolnosti, jež mohou mít právní význam pro aplikaci § 3 odst.
1 obč. zák., se zde příkladmo uvádějí zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky,
které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí, popřípadě další
skutečnosti. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením
hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního
občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není,
požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl
k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.
je dán, a žalobě vyhověl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není
ani v rozporu s dobrými mravy. Přitom při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák. vzal v úvahu všechny právně významné okolnosti, které byly v řízení
prokázány, a správně se s nimi rovněž vypořádal. S přihlédnutím ke shora
uvedenému lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že žalobu na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu (a to i z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.)
lze zamítnout jen zcela výjimečně a přitom musí být zohledněny nejen okolnosti
na straně nájemce, nýbrž také u pronajímatele. Za správnou lze pokládat rovněž
úvahu, že zjištěné okolnosti, týkající se zřízení kanceláří v půdních
prostorách a ve sníženém přízemí domu, nelze při posouzení věci podle § 3 odst.
1 obč. zák. klást k tíži pronajímatele, došlo-li k těmto úpravám na základě
příslušných stavebních povolení. Odvolací soud však nepřehlédl ani to, že
žalovanými zmiňovaná rekonstrukce předmětného bytu spočívala v tom, že před 22
lety bylo sice v předmětném bytě instalováno dosud nezkolaudované ústřední
vytápění, avšak k tomu došlo na základě příslušného stavebního povolení,
vydaného původním vlastníkům domu, a že k provizornímu přepažení jednoho pokoje
v bytě došlo ze strany žalovaných se svolením původních vlastníků domu již před
20 lety. Správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze podpořit i následující úvahou. Vzhledem ke
zjištěnému skutkovému stavu věci neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by
nájemce za každou cenu musel užívat k bydlení standardní byt, zatímco
pronajímatel a vlastník domu by se musel spokojit s užíváním suterénního (navíc
nevyhovujícího) bytu, resp. bytu v půdní vestavbě, který by si nejprve byl
nucen vybudovat. Lze tak pokládat za správný rovněž závěr, že výkon práva
žalobce není ani vzhledem k provedeným stavebním úpravám v bytě v rozporu s
dobrými mravy.
Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn
opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených
dovolacímu přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu