26 Cdo 1798/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO:
69797111, s adresou pro doručování: územní pracoviště České Budějovice,
Prokišova 5, České Budějovice, proti žalovaným 1. Stavebnímu bytovému družstvu
České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1107/30, IČO:
00037745, 2. E. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 23 C 30/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2013, č. j. 19 Co
294/2013-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaní napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2012, č. j. 23 C
30/2011-151, a uložil žalovaným vyklidit bytovou jednotku č. 1369/8 včetně
příslušenství zapsanou na listu vlastnictví č. 8897 nacházející se v domě na
parcele č. 2015/32, zapsaných na listu vlastnictví č. 2389 v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště
České Budějovice, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaných zaplatit
soudní poplatek. Přípustnost dovolání vymezili jen tak, že uvedli právní
otázky, které by měly „být dovolacím soudem posouzeny jinak“, neboť mají za to,
že odvolací soud je vyřešil nesprávně, a které „vyřešil odvolací soud v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“.
Podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2013 (dále též jen „o. s. ř.”) dovolací
soud dovolání odmítl, neboť v něm není uvedeno, v čem dovolatelé spatřují
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ačkoliv jde o obligatorní náležitost
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto
vadu pokračovat.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „se odvolací soud při svém rozhodování
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, jde o způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z
dovolání zřejmé, od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe (tzn. od kterých
rozhodnutí dovolacího soudu) se odvolací soud při řešení právních otázek
odchýlil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu -
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však v celém
dovolání nenachází.
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není ani to, že „právní otázka
vyřešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Žádost, aby
„vyřešená právní otázka v této věci byla dovolacím soudem posouzena jinak“,
totiž významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena
jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jenž bylo na
jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 10. 2013
schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolání
tedy musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud postupem podle § 20 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, odchýlit. Ani takový údaj dovolání
neobsahuje.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu