26 Cdo 1829/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc. v právní věci žalobce Mgr. M. K., správce konkursní podstaty úpadce C. C.,
a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) městské části P., zastoupené
advokátem, a 2) obci město P., zastoupené advokátkou, o zpřístupnění
nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C
395/2000, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č. j. 64 Co 47/2002, 64 Co
48/2002-226, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
13. června 2001, č. j. 7 C 395/2000-132, ve spojení s doplňujícím rozsudkem
ze dne 18. prosince 2001, č. j. 7 C 395/2000-180, zamítl žalobu, aby první
žalované a druhé žalované byla uložena povinnost každé z nich samostatně a
oběma společně a nerozdílně zpřístupnit žalobci (C. C., a. s.) „komplex budov
Polikliniky N. v S. ulici č. p. 2451 včetně pozemků parc. č. 3117 o výměře
3661 m2 (zdravotní středisko), parc. č. 3118 o výměře 82 m2(trafo),
parc. č. 3119 o výměře 592 m2, parc. č. 3120 o výměře 3442 m2 a parc. č. 3121 o
výměře 1910 m2 v katastrálním území S.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“,
resp. „nemovitosti“) a umožnit jeho užívání v souladu s nájemní smlouvou
obsaženou v dokumentu nazvaném „Dodatek ke smlouvě o nájmu komplexu budov P. a
zajištění základních zdravotnických služeb ze dne 23. září 1994 ve znění
dodatků ze dne 20. února 1995 a 23. září 1995“ ze dne 4. července 1997 (dále
jen „nájemní smlouva“), a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalobce C. C., a. s.,
odvolání. V průběhu odvolacího řízení byl na jeho majetek usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 93 K 61/2000, prohlášen konkurs a
správcem konkursní podstaty byl ustanoven Mgr. M. K. Poté, co správce konkursní
podstaty navrhl, aby bylo v řízení pokračováno, odvolací soud v souladu s §
14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění v
tu dobu platném, pokračoval v řízení se správcem konkursní podstaty, který se
stal účastníkem řízení místo původního žalobce.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června
2002, č. j. 64 Co 47/2002, 64 Co 48/2002-226, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve spojení s jeho doplňujícím rozsudkem tak, že první žalované uložil
povinnost zpřístupnit předmětné nemovitosti a umožnit jejich užívání v souladu
s nájemní smlouvou obsaženou v dokumentu nazvaném „Dodatek ke smlouvě o nájmu
komplexu budov P. a zajištění základních zdravotnických služeb ze dne 23. 9.
1994 ve znění dodatků ze dne 20. 2. 1995 a 23. 9. 1995“ ze dne 4. 7. 1997 do
tří dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěné,
že :
- zastupitelstvo druhé žalované schválilo dne 16. 12. 1993 vyhlášku města P.,
kterou byl doplněn jeho Statut; první žalované tím svěřilo ze svého vlastnictví
komplex Polikliniky N. (dále jen „P.“),
- dne 4. 7. 1997 došlo k podepsání dodatku ke smlouvě o nájmu komplexu budov P.
a zajištění základních zdravotnických služeb ze dne 23. 9. 1994 ve znění
dodatků ze dne 20. 2. 1995 a 23. 9. 1995 a ke kupní smlouvě ze dne 14. 10. 1994
mezi žalobcem a subjektem označeným jako město P., Městská část P.,
specifikovaným adresou P., O. 2159 (dále jen „dodatek“), přičemž za
pronajímatele a prodávajícího dodatek podepsal Ing. P. B., starosta první
žalované, za nájemce a kupujícího členové představenstva žalobce A. L. a Z. K.,
- MUDr. P. W. byl zapsán v době od 4. 2. 1999 do 6. 9. 2000 v obchodním
rejstříku jako předseda představenstva žalobce, přičemž v době od 2.
12. 1998 do 6. 9. 2000 platilo, že jmenovaný jedná za společnost samostatně,
- dne 2. 2. 2000 provedl H. G. osvědčení rozhodnutí jediného akcionáře žalobce
při výkonu působnosti valné hromady o tom, že je jediným akcionářem žalobce a
že rozhodl o změně jednání a podepisování za žalobce tak, že nově za něj jedná
vždy předseda představenstva společně s jedním členem představenstva a
podepisování se děje tak, že předseda představenstva a jeden člen
představenstva připojí k napsanému nebo jinak zhotovenému obchodnímu jménu
svoje podpisy, a že v tomto smyslu rozhodl o změně stanov žalobce,
- dne 29. 5. 2000 Ing. P. B. – starosta první žalované a MUDr. P. W. – předseda
představenstva žalobce podepsali listinu nazvanou „Dohoda o ukončení nájmu“,
přičemž MUDr. W. věděl, že starosta první žalované jedná bez souhlasu místního
zastupitelstva či místní rady, s tím, že jej starosta uvědomil o tom, že svůj
úkon nechá odsouhlasit radou a že kdyby dodatečný souhlas nezískal, originál
dohody zničí,
- dne 30. 5. 2000 učinil A. G. prohlášení tom, že je členem představenstva
žalobce a že v působnosti valné hromady činí prohlášení o odvolání MUDr. P. W.
z funkce předsedy představenstva,
- místní rada první žalované vzala usnesením č. 293 ze dne 6. 6. 2000 na vědomí
ukončení nájemního vztahu se žalobcem ke dni 29. 5. 2000,
- první žalovaná dne 26. 6. 2000 vyzvala žalobce k vyklizení P. a podnájemce
nebytových prostor polikliniky k sepsání nových nájemních smluv.
Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že
druhá žalovaná na rozdíl od první žalované není ve věci pasivně legitimovaná,
neboť sporem dotčené nemovitosti, které jsou v jejím vlastnictví, svěřila první
žalované, která byla oprávněna ke všem úkonům, k nimž je jinak oprávněn
vlastník, tedy i k nájmu těchto nemovitostí, a první žalovaná také byla podle
toho vždy jednajícím subjektem ve vztahu k žalobci. V rámci posouzení otázky
trvání nájemního vztahu mezi žalobcem a první žalovanou řešil předběžnou
otázku platnosti dohody o ukončení nájmu ze dne 29. 5. 2000. Posoudil
ji jako relativně neplatný právní úkon (§ 40a zákona č. 40/1964 Sb. občanský
zákoník, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obč. zák.“), neboť podle jeho
právního závěru starosta první žalované Ing. P. B. nebyl oprávněn sám
rozhodovat o dispozicích s předmětnými nemovitostmi; činit rozhodnutí ohledně
uvedeného majetku bylo ve smyslu § 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve
znění v tu dobu platném - dále jen „zákon o obcích“ - oprávněno pouze
zastupitelstvo obce a starostovi obce jako statutárnímu orgánu obce ve smyslu §
52 zákona o obcích příslušelo pouze jednat za obec navenek. Jelikož však místní
rada první žalované vzala svým usnesením č. 293 ze dne 6. 6. 2000 na vědomí
ukončení nájemního vztahu ke dni 29. 5. 2000, došlo tím ke zhojení neplatnosti
právního úkonu učiněného starostou a lze ho považovat za platný. Okolnost, že
MUDr. W. ke dni 29. 5. 2000 nebyl oprávněn samostatně za žalobce vystupovat
vůči třetím osobám, považoval za irelevantní, neboť změna v jednání a
podepisování za žalobce nebyla k uvedenému datu provedena v obchodním rejstříku
a starosta první žalované s ním jednal na základě důvěry v zápis v obchodním
rejstříku (§ 27 odst. 2 obch. zák.). Rovněž námitku žalobce, že mělo dojít k
ukončení původní nájemní smlouvy, a nikoli jejího dodatku, a že
nájemní vztah i z tohoto důvodu trvá, zhodnotil jako nerozhodnou s přihlédnutím
k úmyslu stran ukončit nájemní vztah žalobce vzniklý smlouvou ze dne 23. 9.
1994 ve znění všech dalších dodatků. Stejně tak neuznal argumentaci žalobce, že
dohodu o ukončení nájmu nepodepsali další kontrahenti původního dodatku
(zástupci obchodních společností C. T. L. a L. M. a C. O. L.), s tím, že tito
nebyli účastníky předmětného právního úkonu - nenabyli z něho žádná práva a
nevyplynuly pro ně z něho žádné povinnosti.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně až na závěr o relativní neplatnosti právního úkonu ohledně ukončení
nájmu. Otázku oprávnění starosty uzavřít dohodu o ukončení nájmu posoudil podle
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném ke dni 29. 5. 2000 (dále
opět jen „zákon o obcích“). Konstatoval, že starosta obec navenek pouze
zastupuje (§ 52 odst. 2 zákona o obcích); nemůže vůli obce sám vytvářet, ale
pouze rozhodnutími příslušných orgánů vytvořenou vůli navenek projevovat.
Uvedený závěr učinil s přihlédnutím k tomu, že v ustanoveních § 52 až 55 zákona
o obcích (upravujících postavení a působnost starosty) není zakotveno jediné
oprávnění starosty jednat samostatně za obec v občanskoprávních vztazích se
třetími osobami, kdežto v ustanoveních § 36, § 36a, resp. § 45 zákona o
obcích je vyhrazeno rozhodování o vyjmenovaných věcech obce obecnímu
zastupitelstvu, resp. radě jako výkonnému orgánu obce v oblasti samostatné
působnosti, přičemž v § 45 písm. p/ zákona o obcích je obsažena tzv. zbytková
klauzule ve prospěch obecní rady. Právní úkon starosty učiněný navenek bez
předchozího rozhodnutí příslušného orgánu obce je tak třeba považovat za právní
úkon odporující zákonu, a tedy absolutně neplatný ve smyslu § 39 obč. zák. (a
nikoli za právní úkon relativně neplatný ve smyslu § 40a obč. zák., jak dovodil
soud prvního stupně). V tomto ohledu poukázal na shodné závěry obsažené v
nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 2001, IV ÚS 576/2000. Jelikož absolutní
neplatnost působí ex tunc a konvalidace u ní nepřichází v úvahu, odvolací soud
na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah mezi
žalobcem a první žalovanou stále trvá a že žalobci tudíž svědčí právo předmět
nájmu v souladu s nájemní smlouvou užívat.
První žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, dovoláním. Jeho přípustnost opřela o §
237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném
znění (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm podle jeho obsahu dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a výslovně dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Prostřednictvím prvního z uvedených dovolacích důvodů namítla,
že „odvolací soud dospěl k dramaticky odlišnému právnímu názoru než soud
prvního stupně…, že celé řízení před soudem prvního stupně bylo zaměřeno k
prokázání nebo vyvrácení jiných skutečností než je oprávnění starosty učinit za
obec právní úkon skončení nájemní smlouvy. V takovém případě měl Městský soud
podle § 118a odst. 2 a § 211 o. s. ř. upozornit dovolatele na tuto skutečnost a
vyzvat jej, aby v příslušném směru doplnil vylíčení rozhodných skutečností.“ V
rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů zpochybnila správnost závěru
odvolacího soudu, že dohoda o ukončení nájmu ze dne 29. 5. 2000 je absolutně
neplatná a že konvalidace neplatnosti u ní nepřichází v úvahu. Uvedla, že
„působnost místní rady není výhradní (na rozdíl od místního zastupitelstva),
takže kromě místní rady mohou o právních úkonech rozhodovat i jiné subjekty a
to na základě delimitace místní radou na pověřenou osobu nebo ze zákona
zákonným zástupcem městské části – starostou…,a pokud je určitá osoba oprávněna
činit za městskou část ve vztahu k třetím osobám právní úkony, obsahuje toto
oprávnění i právo o těchto úkonech rozhodnout, ledaže by bylo v plné
moci či v zákoně uvedeno jinak (§ 36a odst. 1 a 2 zákona o obcích)“. Odvolacímu soudu vytkla nepřípadnost odkazu na nález Ústavního soudu, který se
týkal odlišného případu, kdy starosta obce zavázal obec k majetkovému plnění
závažným způsobem ohrožující její majetek. Ústavní soud v tomto případě
vyslovil názor, že přijetí takového konkrétního závazku vyžadovalo rozhodnutí
zastupitelstva. Odvolací soud se přitom podle dovolatelky okolnostmi právního
úkonu starosty nezabýval, vyšel pouze z výpovědi starosty, že uvedený právní
úkon nebyl s nikým konsultován, z čehož dovodil jeho neplatnost. Dovolatelka
dále vyjádřila přesvědčení, že „právní úprava obcí ke dni uzavření dohody o
ukončení nájmu nevylučovala podmíněný úkon starosty dodatečně
schválený místní radou, jak tomu bylo i v posuzovaném případě“. Současně zdůraznila, že dotčený nájemní vztah celou dobu trpěl nedodržováním
platebních závazků žalobce (jak vyplývá z dokumentů vyjmenovaných v dovolání),
přičemž dovolatelka jako pronajímatel mohla mít zájem na trvání nájemního
vztahu s žalobcem jen za předpokladu hrazení nájemného a souvisejících plateb.
Pokud dovolatelka prostřednictvím místní rady v rámci rozhodnutích přijatých do
měsíce dubna 2000 souhlasila se stavebními úpravami a změnami splátek peněžního
závazku žalobce, činila tak v zájmu zachování nerušené zdravotní péče pro
občany. V těchto záležitostech zastupoval dovolatelku starosta a místní radou
ustanovený zástupce starosty (§ 52 odst. 2 a 4 zákona o obcích). Z uvedených
okolností vyplývá, že starosta jednal v souladu s vůlí dovolatelky, byť tato
vůle nebyla výslovně deklarována usnesením některého z jejích orgánů. O tom
svědčí i to, že místní rada v usnesení č. 293 z 12. schůze pouze bere na vědomí
skončení nájemního vztahu a pouze ukládá starostovi a jeho zástupcům úkoly v
souvislosti s ukončením nájmu. I kdyby dovolací soud nedal dovolatelce za
pravdu, nelze v daném případě dovozovat absolutní neplatnost právního úkonu
starosty, neboť tehdejší platná právní úprava nezakládala absolutní neplatnost
právního úkonu starosty bez předchozího schválení zastupitelstvem či radou
dovolatelky. V daném případě nedošlo k porušení principu samostatného řízení, v
jehož důsledku by mohl být závažným způsobem ohrožen majetek obce (čl. 101
Ústavy České republiky). Dovolatelka připomněla, že v rámci odvolacího řízení
předložila celou řadu důkazů, z nichž vyplývá vůle rady ukončit neuspokojivou
situaci výpovědí nájemní smlouvy. Závěrem dovolacímu soudu navrhla rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí
řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dále se zaměřil na
posouzení otázky, zda je dovolání též důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, s tím, že je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
Přitom pro dovolací řízení platí zákaz novot (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Z
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu v případě
přípustného dovolání přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla v dovolání
tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.). Dovolatelka sice existenci posléze uvedené vady namítala, avšak dovolací
soud dospěl k závěru, že v posuzované věci není řízení před odvolacím soudem
touto vadou zatíženo.
Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně
ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco
jiného. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je
možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru,
vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (tj. poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy). Potřeba poučení
podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nastane tehdy, jestliže se ukáže, že věc je možné
posoudit jinak než podle účastníkem předestírané právní kvalifikace a že z
tohoto jiného možného právního posouzení věci vyplývají jiné rozhodné
skutečnosti, které účastník (protože vycházel z jiného právního názoru na věc)
dosud netvrdil. Uvedený postup vychází ze zásady předvídatelnosti rozhodnutí
soudu (účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž
jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu
a nabídnout k jejich prokázání důkazy). Ve sporných věcech v systému neúplné
apelace (tak jako v tomto případě) je odvolací soud v možnosti použít § 118a o.
s. ř. výrazně omezen. Jestliže odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru
(než který zaujal soud prvního stupně), který vyžaduje doplnění tvrzení
účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru
soudu prvního stupně potřebné, odvolací soud nemůže sám pro nepřípustnost
uplatňování nových skutečností a důkazů postupovat podle § 118a o. s. ř.
Jelikož však poučovací povinnost podle citovaného ustanovení je vybudována na
objektivním principu, nezbyde odvolacímu soudu než dovodit, že řízení před
soudem prvního stupně je zatíženo vadou řízení (porušení § 118a o. s. ř.), pro
kterou je nutné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení. Taková situace v posuzovaném případě však nenastala.
V této věci se žalobce žalobou domáhal zpřístupnění tam specifikovaných
nemovitostí mimo jiné s odůvodněním, že nájemní vztah mezi účastníky dosud
trvá, neboť dohoda o ukončení nájmu ze dne 29. 5. 2000 je neplatná podle § 39
obč. zák., jelikož starosta první žalované – dovolatelky tento úkon učinil,
aniž mu předcházelo potřebné rozhodnutí zastupitelstva či místní rady.
Dovolatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně vyjadřovala
stanovisko, že starosta byl oprávněn uvedený úkon učinit samostatně,
nemuselo mu předcházet rozhodnutí orgánu obce, a i kdyby tomu tak nebylo,
jednal v souladu s vůlí obce (viz písemné vyjádření na čl. 35 a násl. spisu,
protokoly o jednání soudu dne 11. 4. 2001 a 5. 6. 2001). Při jednáních dne 5.
6. 2001, dne 21. 11. 2001 a dne 18. 12. 2001 bylo opakovaně soudem dáno
přítomným účastníkům, resp. jejich zástupcům poučení ve smyslu § 119a odst. 1
o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být
označeny dříve, než ve věci bude vyhlášeno rozhodnutí, s tím, že později
uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených
v § 205a o. s. ř. Dovolatelka po tomto poučení prohlásila, že žádné nové
skutečnosti ani důkazy již navrhovat nebude.
Z uvedené je zřejmé, že závěr o tom, zda nájemní vztah mezi žalobcem a
dovolatelkou trvá či nikoliv (a tedy o oprávněnosti žalobou uplatněného
nároku), závisel na posouzení předběžné otázky, zda dohoda o ukončení nájmu ze
dne 29. 5. 2000 je platná či nikoli. Oba soudy zaujaly shodný právní názor, že
starosta Ing. P. B. nebyl oprávněn sám rozhodovat o dispozicích s předmětnými
nemovitostmi. Vycházeje ze zjištění, že starosta Ing. P. B. při podpisu dohody
o ukončení nájmu jednal bez předchozího rozhodnutí místního zastupitelstva či
místní rady, odvolací soud dohodu o ukončení nájmu ze dne 29. 5. 2000 posoudil
na rozdíl od soudu prvního stupně nikoli jako relativně neplatný právní úkon (§
40a obč. zák.), nýbrž jako právní úkon absolutně neplatný (§ 39 obč. zák.).
Nelze tedy přisvědčit argumentaci dovolatelky, že „odvolací soud dospěl k
dramaticky odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně…, že celé řízení
před soudem prvního stupně bylo zaměřeno k prokázání nebo vyvrácení jiných
skutečností než je oprávnění starosty učinit za obec právní úkon skončení
nájemní smlouvy“. Odvolací soud proto nezatížil řízení vadou, když dovolatelku
nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. vzhledem k řečenému nebyl použit oprávněně.
Úkolem dovolacího soudu bylo dále posoudit, zda je dán dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je
nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že dohodu o
ukončení nájmu ze dne 29. 5. 2000 je třeba pokládat za absolutně neplatný
právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dohoda o skončení nájemního vztahu je dvoustranným právním úkonem, který
především předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k zániku těch práv a
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že jedním z účastníků uvedené dohody je obec, resp. městská
část P., je třeba projednávanou věc posoudit podle zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecní zřízení), ve znění platném v době uzavření dohody -
dále opět jen „zákon o obcích“ (citovaný zákon byl zrušen zákonem č. 128/2000
Sb., o obcích /obecní zřízení/), a zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě
Praze, ve znění platném v době uzavření dohody - dále opět jen „zákon o hl.m.
Praze“ (citovaný zákon byl zrušen zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze). Přitom ve smyslu § 27 zákona o hl. m. Praze v rozsahu
působnosti svěřené městským částem tímto zákonem, popř. Statutem se na obvodní
a místní zastupitelstva, na obvodní rady a místní rady, na obvodní a místní
úřady, starosty městských částí a jejich zástupce vztahují přiměřeně ustanovení
zákona o obcích.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že sporem dotčené nemovitosti, které jsou ve
vlastnictví města P., byly svěřeny dovolatelce (která je ve stanoveném rozsahu
oprávněna hospodařit s tímto svěřeným majetkem, vystupuje v právních vztazích
svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající - § 8 odst. 2, § 9
zákona o hl. m. Praze), a že hospodaření s majetkem obce patří do samostatné
působnosti obce (§ 14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích). Jelikož obec je
právnickou osobou (§ 4 zákona o obcích), rozumí se právním jednáním obce
provádění právních úkonů jménem obce prostřednictvím fyzických osob. V této
souvislosti je třeba odlišovat provádění právních úkonů od rozhodování o těchto
úkonech. Zatímco rozhodování znamená vytváření vůle uvnitř (rozhodování o tom,
zda a jaký úkon obec učiní), právním jednáním je projevení takto již vytvořené
vůle navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit právní vztah.
Oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce (o tom, zda, případně jaký
právní úkon obec učiní) je ze zákona rozděleno beze zbytku mezi obecní
zastupitelstvo a obecní radu. Obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních
úkonech taxativně vyjmenovaných v § 36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, přičemž
jeho oprávnění je nepřenosné na obecní radu (§ 36a odst. 3 zákona o obcích).
Obecní rada ve smyslu tzv. zbytkové klauzule uvedené v § 45 písm. p/ zákona o
obcích zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti
obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu. Žádný z těchto orgánů
však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně
starostovi, který je ze své činnosti odpovědný obecnímu zastupitelstvu (§ 52
odst. 2, 5 zákona o obcích). Poněvadž mezi majetkoprávními úkony, které jsou
vyhrazeny k rozhodování obecnímu zastupitelstvu, není uvedeno uzavírání smluv o
pronajímání nemovitého majetku obce, náležejí ve smyslu § 45 písm. p/ zákona o
obcích do pravomoci obecní rady (to se týká též změn a rušení uvedených smluv).
Tomuto závěru nasvědčuje i znění § 36a odst. 4 zákona o obcích, z něhož ohledně
těchto úkonů vyplývá, že mají být „projednány v orgánech obce“.
Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS
576/2000, vyjádřil názor, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj
fundament v právu veřejném. Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této
korporace, působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu právně
relevantní vůle této korporace. Zásada, že právní úkon starosty vyžadující
schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího
schválení, je od počátku neplatný, jak je výslovně uvedeno v § 103 odst. 1
zákona č. 218/2000 Sb., o obcích, jímž byl zrušen zákon č. 367/1990 Sb., byla
přítomna i v právní úpravě dřívější (zákon č. 367/1990 Sb.) a vyplývala přímo z
čl. 101 Ústavy. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a
nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat
a projevovat. Nemohl tedy platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující
majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady
obce. Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty.
Podle názoru dovolacího soudu právě citované závěry platí i v případě
majetkoprávní věci obce, ohledně níž není rozhodování vyhrazeno obecnímu
zastupitelstvu, a která náleží ve smyslu § 45 písm. p/ zákona o obcích do
rozhodovací pravomoci obecní rady (jakožto výkonného orgánu obce v oblasti
samostatné působnosti obce, který odpovídá obecnímu zastupitelstvu -
§ 44 odst. 1 zákona o obcích). Nelze totiž ztratit ze zřetele, že i v
těchto případech je přítomen veřejnoprávní prvek, neboť se jedná o správu
majetku obce, která je věcí samosprávy (čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2
Ústavy), a že rozhodování obecní rady je rozhodováním ve věcech samosprávy.
Proto platí, že starosta je při zastupování obce navenek vázán nejen
rozhodnutími obecního zastupitelstva, ale rovněž rozhodnutími obecní rady;
jménem obce není oprávněn činit právní úkony, dokud zákonem požadované
rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Jestliže starosta učiní právní úkon v
majetkoprávní věci, jež není vyhrazena zastupitelstvu, bez nezbytného
předchozího rozhodnutí obecní rady, jde o právní úkon, který byl učiněn v
rozporu se zákonem, a je neplatný ve smyslu § 39 obč. zák.
Učinil-li starosta městské části P. (dovolatelky) právní úkon, který směřoval k
„ukončení nájmu“ nemovitostí, aniž tomu předcházelo rozhodnutí místní rady o
ukončení nájemní smlouvy, jde o právní úkon absolutně neplatný podle § 39 obč.
zák. pro rozpor se zákonem. Oprávnění rozhodnout o skončení nájemní smlouvy
bylo vyhrazeno místní radě a teprve poté byl starosta oprávněn smlouvu jménem
městské části uzavřít. Okolnost, že místní rada posléze vzala starostou učiněný
úkon na vědomí, nemůže mít na učiněný závěr vliv, neboť starosta nebyl sám
oprávněn vůli obce (veřejnoprávní korporace) tvořit, nýbrž pouze místní radou
již vytvořenou vůli projevit navenek. Rovněž je bez významu, zda právní úkon
starosty učiněný při absenci předchozího rozhodnutí místní rady, závažným
způsobem ohrozil majetek obce či nikoli.
Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto nebyl uplatněn
opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených
dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně
úspěšný žalobce v této fázi řízení účelně nevynaložil žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu