26 Cdo 1829/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce Ing. J. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Bc. H.
Š. a 2) Ing. Z. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 149/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č. j. 23 Co 26/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2005, č. j.
23 Co 26/2005-62, potvrdil rozsudek ze dne 22. září 2004, č. j. 19 C
149/2003-43, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu,
aby žalované byly uznány povinnými vyklidit a vyklizený žalobci předat „byt č.
30, zapsaný v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. na LV č. 2112 pro k.
ú. K. pod č. jednotky 1545/8, o velikosti 3+1 s přísl., I. kategorie, ve 3. NP
domu čp. 1545, č. or. 2 v ulici N. v P., k. ú. K.“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobce
je vlastníkem předmětného bytu, že v bytě žila jako jeho nájemkyně druhá
žalovaná spolu s první žalovanou (se svou dcerou), že obě žalované společně
hospodařily, že v lednu 2003 se druhá žalovaná z bytu odstěhovala do svého domu
v P. – K., N. 1559/20 (dále jen „dům v P. – K.“), který zdědila, že v domě v P.
– K. jsou dva byty, že v jednom z nich bydlí druhá žalovaná a v druhém její syn
Z. Š., že trvalý pobyt v bytě má druhá žalovaná ukončen ke dni 13. ledna 2003,
že první žalovaná, která v předmětném bytě i nadále bydlí, žalobce požádala,
aby s ní ohledně předmětného bytu sepsal nájemní smlouvu, že první žalovaná
nevede s nikým společnou domácnost, že nemá jiný byt a že žije z pojistného
plnění v částce 300.000,- Kč, které dostala za autonehodu. Na tomto skutkovém
základě soudy obou stupňů dovodily, že jsou naplněny oba předpoklady, za
jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu ve smyslu § 706 odst.
1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném ke dni odstěhování druhé žalované do domu v P. – K.
(dále jen „obč. zák.“). Dovodily tudíž, že je naplněn jak předpoklad
neexistence vlastního bytu u první žalované, tak také předpoklad žití první
žalované s nájemkyní bytu (s druhou žalovanou) ve společné domácnosti v den,
kdy přestěhováním do domu v P. – K. druhá žalovaná trvale společnou domácnost
opustila. Následně uzavřely, že první žalovaná se stala nájemkyní předmětného
bytu v důsledku přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věty první ve spojení s
ustanovením § 708 ob.č zák. Proto žalobu směřující proti první žalované
zamítly; současně zamítly i žalobu proti druhé žalované, a to se zdůvodněním,
že v předmětném bytě již nebydlí. Odvolací soud nadto dovodil, že žaloba na
vyklizení bytu by byla nedůvodná i v případě, kdy by právo nájmu nepřešlo na
první žalovanou, neboť nájemkyní bytu by za této situace stále byla druhá
žalovaná a první žalovaná (její dcera) by v bytě bydlela na základě jejího
souhlasu jako nájemkyně bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl
v něm, že žalobu na vyklizení bytu podával proto, že druhá žalovaná byt
opustila, ale nevyklidila, a první žalovaná užívá byt bez právního důvodu,
neboť na ni právo nájmu bytu nepřešlo. K přechodu nájmu bytu na první žalovanou
nemohlo podle dovolatele dojít proto, že obě žalované i po odstěhování se druhé
žalované do domu v P. – K. (který je v bezprostřední blízkosti předmětného
bytu) vedou společnou domácnost ve smyslu „spotřebního společenství, kdy každý
z členů domácnosti podle svých možností a schopností přispívá k zajištění
potřeb ostatních členů“. Podle názoru dovolatele „došlo pouze k tomu, že 2.
žalovaná vytvořila pro sebe i pro 1. žalovanou pro ně výhodnější podmínky
bydlení … vyřešila bytovou otázku první žalované na úkor žalobce a jedná se
tedy o zcela zřejmý rozpor s dobrými mravy“. Dovolatel má rovněž za to, že
pojem vlastní byt „se nevztahuje pouze na fakticky existující bytovou jednotku
(nebo nemovitost určenou k bydlení). … Zákonodárce měl na mysli jinou adekvátní
možnost bydlení“. Soudům rovněž vytkl, že se nezabývaly rozpory, které se
ohledně hrazení potřeb první žalované projevily ve výpovědích žalovaných, a že
neprovedly podstatné důkazy týkající se výše pojistného plnění první žalované.
Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. února 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – použil
dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě
námitek týkajících se neprovedení podstatných důkazů ohledně výše pojistného
plnění první žalované) a dále také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
(jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro
posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v
den, kdy nájemkyně společnou domácnost trvale opustila – § 706 odst. 1 věta
první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že k
jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k
vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229
odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit;
lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech,
pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto
závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být
druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura). Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v
projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě
nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může
být podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že
dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny)
závěry jsou zásadně právně významné. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší
soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v
němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o
sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna
podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se
soudem prvního stupně předně dovodil, že žaloba nemůže být důvodná proto, že
druhá žalovaná v bytě nebydlí (a proto nemůže být ani vyklizena) a první
žalovaná byt užívá k bydlení jako jeho nájemkyně v důsledku přechodu nájmu
podle § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., neboť
je u ní naplněn nejen předpoklad žití s nájemkyní (s druhou žalovanou) ve
společné domácnosti v den, kdy nájemkyně trvale společnou domácnost opustila,
nýbrž i předpoklad neexistence vlastního bytu. Nadto odvolací soud rovněž
dovodil, že žaloba na vyklizení bytu by byla nedůvodná i v případě, kdy by
právo nájmu nepřešlo na první žalovanou, a to proto, že nájemkyní bytu by za
této situace byla stále druhá žalovaná a první žalovaná (její dcera) by v bytě
bydlela na základě jejího souhlasu jako nájemkyně bytu. Protože správnost
posléze uvedeného právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné,
zda další (první) právní závěr týkající se přechodu nájmu bytu na první
žalovanou (závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena) může popřípadě činit
napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu
druhého právního závěru zamítavé rozhodnutí obstojí a nemůže tedy jít o
rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla
dovoláním ani zpochybněna.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měli proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu