26 Cdo 1867/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. T. proti
žalovanému Městu H., o určení práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 150/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2000, č.j. 25 Co 212/99-29,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.1.2000, č.j. 25 Co 212/99-29,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17.12.1998, č.j. 10 C
150/98-17, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je nájemcem bytu
I. kategorie o velikosti 2+1 ve 4. podlaží domu č. 1205 v B. ulici v H. (dále
"předmětný byt") a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru, že na žalobce nepřešlo smrtí jeho babičky V. V.
(nájemkyně předmětného bytu, zemřelé 12.3.1994) právo nájmu předmětného bytu
podle ustanovení § 706 odst. 1 věty prvé obč.zák. Zaujal názor, že podmínkou
přechodu práva nájmu ve smyslu citovaného ustanovení je jednak existence
společné domácnosti, tj. trvalé soužití osob, které společně uhrazují náklady
na své potřeby, a skutečnost, že osoba, na níž má právo nájmu přejít, nemá
vlastní byt. Neshledal naplnění prvé z uvedených podmínek, když dovodil, že
žalobce vzhledem ke svému věku nemohl projevit vůli společně se svojí babičkou
žít, a že byl odkázán na výchovu a rozhodnutí své matky. Žalobce nesplnil ani
podmínku neexistence vlastního bytu, neboť jeho matce svědčilo ke dni smrti
nájemkyně bytu V. V. právo nájmu k jinému bytu, a právo žalobce tento byt
užívat bylo odvozeno od práva jeho matky.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb.). Namítá, že výklad pojmu "společná domácnost" ve smyslu ustanovení
§ 706 odst. 1 věty první obč.zák. nemůže být totožný s výkladem tohoto pojmu
podle § 115 obč.zák., resp. podle § 706 odst. 1 věty druhé obč.zák., a že se u
osob uvedených v § 706 odst. 1 větě prvé obč.zák. nevyžaduje spotřební
společenství. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávný výklad posléze
citovaného ustanovení ve vztahu k druhé zákonné podmínce přechodu práva nájmu
bytu a poukazuje na to, že neexistence vlastního bytu znamená, že osobě, na níž
má právo nájmu přejít, nesvědčí ani výlučné, ani odvozené právo k bytu (nájem,
společný nájem, právo vlastnické, právo z věcného břemene, právo založené
smlouvou podle § 51 obč.zák.). Žádné takovéto právo však žalobci nesvědčilo.
Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhl, aby byla odložena
vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001 - dále též jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 věta první, odst. 2 věta
druhá o.s.ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř)
Nejde-li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly
dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním
napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu
ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť
směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu. Rovněž tak není dána přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. Je tomu tak proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným
rozsudkem, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., když
odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť
žalobce (jak vyplývá z obsahu odvolání na č.l. 21) učinil návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání, o němž odvolací soud nerozhodl, a proti rozsudku
odvolacího soudu podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí,
popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou zpochybněny dovoláním,
má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako
otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně
vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu
musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní
význam zpravidla tehdy, jestliže jde o takovou právní otázku, která judikaturou
vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo
jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s
ustálenou judikaturou vyšších soudů.
V projednávané věci měl pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam výklad
ustanovení § 706 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku (ve znění před novelou
provedenou s účinností k 1.1.1995 zákonem č. 267/1994 Sb., tj. ve znění účinném
ke dni smrti nájemkyně bytu V. V. - dále "obč.zák.").
Podle citovaného ustanovení jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve
společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti,
vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve
společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Výklad ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. ve vztahu k podmínkám, za nichž
dochází k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31.12.1991 k přechodu práva
osobního užívání bytu podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) se v soudní praxi ustálil. Z
konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1997, sp.zn. 2 Cdon
1826/96, ze dne 14.6.2000, sp.zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 15.11.2000, sp.zn. 26
Cdo 719/99), vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první
obč.zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.1991) se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku
společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z
ustanovení § 115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo
charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně
zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v
jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že na straně
žalobce nebyla dána (prokázána) vůle žít se svojí babičkou trvale ve společné
domácnosti (a tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn), a - mimo jiné - na
základě toho dovodil, že na žalobce nepřešlo právo nájmu předmětného bytu,
nelze než konstatovat, že jím zaujatý výklad ustanovení § 706 odst. 1 věty prvé
obč.zák. je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Nebyla-li splněna
uvedená podmínka pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení,
bylo by nadbytečné a bezpředmětné zabývat se otázkou, zda byla splněna další
podmínka (neexistence vlastního bytu), neboť ta již logicky právní posouzení
věci nemůže ovlivnit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání nelze shledat přípustným ani z hlediska
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst.
4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto,
žalovanému však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení vznikly. Dané
procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu
nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2001
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á CSc.
předsedkyně senátu