26 Cdo 1878/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Hany Müllerové a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc. v právní věci žalobců A) Ing. J. H. a B) I. H., zastoupených
advokátkou, proti žalovanému MUDr. K. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení
částky 609.751,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16
C 1/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
11. března 2002, č. j. 18 Co 98/2002-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen žalobcům na nákladech dovolacího řízení
zaplatit částku 7.650,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. března
2002, č. j. 18 Co 98/2002-46, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v
Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 13. června 2001, č. j. 16 C
1/2001-14, jímž byla žalovanému uložena povinnost do tří dnů od právní moci
rozsudku zaplatit žalobcům částku 609.751,- Kč a náklady řízení; současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve
věci byly splněny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve
smyslu § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode
dne 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Zcela se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že s přihlédnutím k povaze věci a okolnostem případu byl na
místě postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř., a že nastala fikce uznání nároku
uplatněného žalobou ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaný zůstal
nečinný, i když mu bylo dne 5. 5. 2001 doručeno do vlastních rukou
usnesení ze dne 13. 3. 2001, vydané podle § 114b odst. 1 o. s. ř., obsahující
výzvu k vyjádření s poučením o důsledku nečinnosti. Námitku
žalovaného, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, odvolací soud neshledal
důvodnou. Skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl v záhlaví označen
jako rozsudek pro uznání, nepovažoval odvolací soud za důvod ke zrušení a
vrácení věci soudu prvního stupně, jelikož z odůvodnění rozsudku nepochybně
vyplývá, že soud prvního stupně ve věci rozsudkem pro uznání rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (podání ze
dne 31. 5. 2002 a jeho doplněk ze dne 3. 6. 2002), v němž vyjádřil
názor, že napadený rozsudek má ve věci samé zásadní význam po právní stránce,
neboť „judikuje odlišně od zákonem daných kautel, soudní praxe i právní
teorie“. Mimo jiné namítl, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně v
záhlaví označen jako rozsudek pro uznání, ač to zákon předpokládá. Odvolací
soud pochybil (uvedl dále dovolatel), když rozsudek soudu prvního stupně trpící
touto vadou potvrdil, ačkoli ho měl zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně.
Dále namítl, že usnesení ze dne 13. 3. 2001 mu nebylo řádně doručeno. Konkrétně
uvedl, že „nepřipouští, že podpis na doručence ze dne 19. 3. 2001 je jeho
podpisem“, a že dne 5. 5. 2001 převzal toto usnesení již s doložkou právní
moci. Konečně dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že řízení zůstalo kusé,
dokazování neúplné a vyvozený závěr neodpovídá zákonným předpokladům. Řízení je
tak postiženo vadou, jež je způsobilá způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci,
že navíc věc byla i nesprávně právně posouzena a že mu byla postupem soudu
odňata možnost před soudem jednat. Žalovaná částka nebyla uplatněna po právu a
na základě relevantních důkazů“. Dovolatel závěrem navrhl rozsudky soudů obou
stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnili s postupem obou
soudů, neboť i podle nich byly v dané věci splněny všechny zákonné podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání. Usnesení s výzvou bylo podle nich dovolateli řádně
doručeno, žalovanou částku uplatnili po právu, čemuž napovídá i fakt, že ji v
minulosti dovolatel jako svůj dluh uznal. Dovolání proto navrhli zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté,
co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným -
účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky
přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné,
může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zbývá tak posoudit, zda je
přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy
práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu
řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v
tomto ustanovení uvedené - je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky
stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení,
které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí,
aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro
otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel
fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu
tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která
má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou
rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního
významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je tomu
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává
zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí
po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.
Podle § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok
nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud
rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou
uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen
navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze
uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Rozsudkem pro
uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Jen pro vydání
rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
Podle § 114b odst. 1, 3, 4 a 5 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a
§ 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.,
nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit,
aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě
zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí
lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení
nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Musí být žalovanému
doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu
na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký
vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou
odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a
skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady
pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.).
Podle § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo
usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly
splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně,
rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud
prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro
uznání je možné - vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z
hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku
pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl
vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce
uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Při závěru, že byly splněny formální
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se právní posouzení soudem prvního
stupně omezuje již jen na závěr, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo
schválit smír (tak je tomu tehdy, jde-li o věc, v níž její povaha nepřipouští
uzavření soudního smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s
právními předpisy), zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o.
s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř.
koncentrováno ze zákona. Další právní posouzení věci tkví v úvaze, zda podle
žalobních tvrzení lze výrokem rozsudku pro uznání přiznat právě to plnění,
kterého se žalobce v žalobě domáhá. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty
odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu
prvního stupně.
Dovolací soud z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání předně
shledal bezvýznamnými námitky dovolatele, že žalovaná částka nebyla uplatněna
na základě relevantních důkazů a že řízení zůstalo kusé a dokazování neúplné.
Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny
všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen
rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání
(která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to,
zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení
prokazují oprávněnost nároku.
Dovolatel závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce
právní (a tím i přípustnost svého dovolání) odůvodňuje tvrzením, že rozsudek
pro uznání byl vydán v rozporu s příslušnou procesně právní úpravou. Konkrétně
namítá, že usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. mu nebylo řádně
doručeno. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohlo by dojít ke vzniku fikce
uznání a nebyl by naplněn jeden z formálních předpokladů pro
vydání rozsudku pro uznání.
Jak vyplývá z údajů obsažených na doručence s modrým pruhem založené ve
spise u čl. 12, byla zásilka s usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručena
dovolateli do vlastních rukou dne 5. 5. 2001, přičemž dovolatel převzetí
zásilky dne 5. 5. 2001 nezpochybňuje. Závěr odvolacího soudu, že usnesení soudu
prvního stupně ze dne 13. 3. 2001, č. j. 16 C 1/2001-11, bylo žalovanému
doručeno řádným a kvalifikovaným způsobem, že v důsledku toho začala
žalovanému běžet třicetidenní lhůta k písemnému vyjádření se ve věci, s jejímž
marným uplynutím je spojen vznik fikce uznání závazku, lze proto považovat za
správný. Dovolací soud s přihlédnutím k tomuto závěru pak shledal nerozhodnou
argumentaci dovolatele, že při prvním doručování předmětné usnesení osobně
nepřevzal s tím, že podpis na doručence s datem 19. 3. 2001 není jeho podpisem.
Rovněž tvrzení dovolatele, že uvedené usnesení mu bylo dne 5. 5. 2001 doručeno
s již vyznačenou doložkou právní moci, nemůže mít žádnou právní relevanci,
neboť případné vyznačení právní moci na doručovaném usnesení nemohlo běh
soudcovské lhůty ovlivnit.
Uspět nemůže ani další námitka dovolatele, že odvolací soud měl
přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v důsledku toho, že
rozsudek nebyl řádně v záhlaví označen jako rozsudek pro uznání. Tato
skutečnost totiž nemohla mít žádný význam v rámci přezkumu věci odvolacím
soudem, který se zabýval pouze posouzením naplněnosti zákonem stanovených
podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Námitka dovolatele pod bodem V. dovolání, že „vyvozený závěr
(odvolacího soudu) neodpovídá zákonným předpokladům“, resp. že „žalovaná částka
sama nebyla uplatněna po právu“ (viz dodatek k dovolání), nezpochybňuje podle
svého obsahu existenci předpokladu vydání rozsudku pro uznání, neboť nejde o
námitku, že soud nemohl přiznat požadované plnění „na základě žalobních
tvrzení“.
S přihlédnutím k řečenému tudíž dovolací soud neshledal rozsudek
odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (neboť právní otázky, na
nichž uvedené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení dovolatel zpochybnil, nebyly
řešeny v rozporu s příslušnou procesně právní úpravou). Z tohoto závěru pak
dovodil, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Proto je podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a zavázal
žalovaného k náhradě nákladů, které žalobcům v této fázi řízení vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto
náklady sestávají z odměny advokátky v částce 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3
odst. 1 s přihlédnutím k § 16 odst. 2, ve spojení s § 10 odst. 3, § 15
ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 2x 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. března 2003
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu