26 Cdo 1888/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve
věci žalobkyně městské části P., proti žalované M. N., zastoupené advokátkou, o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 12 C 293/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. února 2000, č. j. 17 Co 627/99-54, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000,
č. j. 17 Co 627/99-54, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 23. června 1999, č. j. 12 C 293/95-43, ve výroku o přivolení k
výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 2+1, IV. kategorie, č. bytu 10, ve 4.
podlaží domu B. 16, P.“, ve výroku, podle něhož tříměsíční výpovědní lhůta
počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, a ve výroku o stanovení povinnosti žalované byt vyklidit a vyklizený
odevzdat žalobkyni, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č. j.
17 Co 627/99-54, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze
dne 23. června 1999, č. j. 12 C 293/95-43, „ve výroku o lhůtě k vyklizení tak,
že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do
15 dnů ode dne, kdy jí bude poskytnuto přístřeší“, se zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) – poté, co ve vztahu k
žalované vyhovující rozsudek ze dne 19. února 1997, č. j. 12 C 293/95-18, byl
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 1998, č. j. 51 Co 391/97-28,
zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení
– rozsudkem ze dne 23. června 1999, č. j. 12 C 293/95-43 opětovně žalobě (ve
vztahu k žalované) vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti
2+1, IV. kategorie, č. bytu 10, ve 4. podlaží domu B. 16, P.“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne
běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a
žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat
do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Současně rozhodl o
nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 1. února 2000, č. j. 17 Co 627/99-54, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve výrocích o lhůtě k vyklizení a o nákladech řízení tak, že
žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15
dnů ode dne, kdy jí bude poskytnuto přístřeší, a že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení částku 2.495,- Kč. Jinak
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastnic.
Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
důvodnou. Na základě učiněných zjištění totiž dovodily, že v důsledku neplacení
nájemného žalovanou po dobu delší než tři měsíce je naplněn důvod výpovědi z
nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“); přitom jeho použití
žalobkyní nelze – s přihlédnutím k učiněným zjištěním – pokládat za výkon práva
v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Zatímco soud prvního stupně
uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat
do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, odvolací soud – s
odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. (v rodině
žalované není nezletilé dítě, jak odvolací soud výslovně uvedl) – rozhodl
o splnění její vyklizovací povinnosti do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude
poskytnuto přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1.
ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila především
správnost zjištění, že dlužila nájemné za dobu delší než tři měsíce. Odvolacímu
soudu současně vytkla, že při posouzení věci pominul právně významná skutková
zjištění, která vyplynula z provedených důkazů. Šlo o zjištění, že „realitní
kancelář, která z pověření žalobce zajišťuje správu domu, jí dlouhodobě
nesprávně účtovala náklady za služby spojené s nájmem bytu“. Tak poplatky za
úniky vody při haváriích rozpočítávala na čtyři osoby, ačkoliv v bytě bydlely
pouze osoby tři, a poplatky za úklid společných prostor účtovala v plné výši
a přitom úklid nebyl řádně zajišťován. Rovněž nájemné účtovala v maximální
výši, kterou umožňovaly předpisy upravující tzv. regulované nájemné, byť
užívání bytu bylo trvale podstatně zhoršeno. V rámci dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. dovolatelka napadla správnost právních závěrů o
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a o
vázanosti vyklizení bytu na poskytnutí přístřeší, jsou-li „dcery (žalované) již
zletilé“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího
soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1.
února 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že po změnách, které byly v
občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování
soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k
plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti
dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního
bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaná povinna byt ve smyslu ustanovení §
160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v
sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázku přípustnosti dovolání dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k
potvrzujícímu výroku a zvlášť ohledně výroku měnícího (výroku o bytové náhradě
– přístřeší je bytovou náhradou svého druhu /srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97,
uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura/),
byť jde o výroky, jejichž sepětí je vymezeno ustanovením § 242 odst. 2 písm. d/
o.s.ř. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné
dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno
zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud
důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí
se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3
Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1999).
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li
proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v
otázce bytové náhrady.
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v
jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím
důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. i jeho obsahovou konkretizací. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a / a
b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává
ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k charakteru právního posouzení otázky bytové náhrady
odvolacím soudem a se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o výklad
ustanovení § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák., konkrétně pak o odpověď
na otázku, zda v případě, kdy v bytě bydlí tři zletilé osoby, lze vyklizení
bytu po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. vázat na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, jak –
vzhledem k obsahu dovolání – míní žalovaná, či zda v takovém případě lze jako
bytovou náhradu (svého druhu) přiznat vyklizovanému podle § 712 odst. 5 věty
první obč. zák. pouze přístřeší, jak dovodil odvolací soud.
Dovoláním nebylo zpochybněno, že v předmětném bytě žijí tři osoby, tj.
žalovaná a její dvě zletilé dcery.
Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní
poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ (obč.
zák.), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými
dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1
písm. c/ a d/ (obč. zák.), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele
hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na
náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle
§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze
přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.); tento postup – a to i s
přihlédnutím k ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve
vztahu k ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním –
je namístě i za situace, kdy ve vyklizovaném bytě žijí tři (zletilé) osoby. Z
ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyplývá sice možnost soudu i v
tomto případě rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě
na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných
předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi.
Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke
stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne
25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku totiž dovodil,
že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle
§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v
podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde
o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud
rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna
i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být
splněny kumulativně“. Uvedený postup, tj. postup podle § 712 odst. 5 věty druhé
obč. zák., tedy nepřipadá v úvahu za situace, kdy v bytě žijí pouze zletilé
osoby, byť jde, jako v daném případě, o tři (zletilé) osoby.
Z výše uvedeného vyplývá, že nejde-li v případě žalované o „rodinu s
nezletilými dětmi“, nelze vyklizení bytu vázat ve smyslu § 712 odst. 5 věty
druhé obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního
bytu; je přitom za této situace nerozhodné, zda jsou případně dány důvody
zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České
republiky rovněž v rozsudcích ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, a
ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000. Dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl v tomto ohledu použit opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce bytové
náhrady se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku,
pokud jím byl ve výroku o bytové náhradě změněn rozsudek soudu prvního stupně,
zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by mohlo
být přípustné pouze podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.,
neboť, jak je uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vady řízení taxativně
uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. (vady, při jejichž naplnění je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu /s výjimkami uvedenými v §
237 odst. 2 o.s.ř./) nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm.
b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde. Podle § 238 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že u soudu prvního stupně bylo ve
vztahu k žalované potvrzenými výroky rozhodnuto stejně jako v předcházejícím
zrušeném rozsudku. Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť
odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil. Nenavrhla - li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze -
logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání
a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Po zohlednění výše uvedených závěrů a s přihlédnutím k tomu, že je
správný měnící výrok napadeného rozsudku o bytové náhradě, dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti
potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím
mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm.
c/ a d/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř., když žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšné
žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu