Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá - nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhli vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení takto formulovaných otázek:
"a) Musí písemná výstraha podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. výslovně upozorňovat na možnost výpovědi z nájemního poměru, zvláště v situacích, když pronajímatelé v době výstrahy vycházejí z názoru, že nájemní poměr nevznikl?
b) Lze k potřebám obývání přizpůsobený a skutečně obývaný objekt považovat za byt ve smyslu § 711 obč. zák., i když jako byt nebyl formálně kolaudován?
c) Vyžaduje se souhlas pronajímatele k ubytování v pronajatém bytě s regulovaným nájemným, když nájemník poskytuje toto ubytování dalším osobám s cílem, aby sobě zajistil reciproční ubytování v cizině?
d) Jestliže pronajímatel prokáže nájemníkovi, že v pronajatém bytě ubytovává postupně větší počet osob ke krátkodobým pobytům, ev. osobu k pobytu dlouhodobému, tíží pak důkazní břemeno ohledně charakteru takového pobytu nájemníka?".
Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou vymezeny všemi právními závěry, které odvolací soud při řešení zmíněných otázek přijal. Za závěr objektivně dovoláním napadnutelný je však zapotřebí pokládat rovněž závěr, že výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku je v daném případě neplatná pro neurčitost. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně se otázkou neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro neurčitost výslovně nezabýval, a za této situace - logicky vzato - nemohli žalobci navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání rovněž pro řešení této otázky. Jelikož však žalobci v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli závěr týkající se neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku pro neurčitost a poté již jen závěr o nenaplnění výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zákoníku (závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zákoníku dovoláním napaden nebyl), jsou objektivní hranice možného dovolacího přezkumu vymezeny pouze těmito právními závěry.
S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalobci skutečně napadli) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože otázka, zda za "druhý byt" ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku lze považovat "k potřebám obývání přizpůsobený a skutečně obývaný objekt ..., i když jako byt nebyl formálně kolaudován", není dosud způsobem uvedeným v předchozí části tohoto rozhodnutí řešena, jde už z tohoto důvodu o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je - li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovanými subjekty (žalobci), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
K namítané vadě ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. lze uvést, že konstatoval-li odvolací soud, že "soud I. stupně měl pro zamítavý výrok o neexistenci výpovědních důvodů dostatek skutkových zjištění", musel se zajisté ztotožnit i s jeho skutkovým zjištěním, že jedinou osobou, "která se delší dobu zdržovala v bytě žalované, byla její sestřenice, nyní se provdala a žalovaná si nemohla vzpomenout na její nové příjmení ani na novou adresu v B.". Měly-li soudy obou stupňů při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku k dispozici rovněž zjištění o déletrvajícím pobytu sestřenice žalované v předmětném bytě, tj. zjištění, které korespondovalo příslušnému tvrzení žalobců, pak jsou nerozhodné jméno a adresa bydliště této příbuzné žalované. Jestliže navíc uvedené zjištění nepovažovaly za právně relevantní z hlediska skutkové podstaty podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku, neboť dovodily, že pro naplněnost citovaného výpovědního důvodu je právně významné pouze "poskytování bytu (ať již za úplatu či nikoliv) třetím osobám", jak to vyjádřil odvolací soud, a o takovou situaci v případě sestřenice žalované nešlo, nelze netrvání na dodatečném sdělení jména, bydliště, popřípadě pracoviště údajné sestřenice pokládat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně, neboť uvedená námitka žalobců není způsobilá vadu tohoto druhu založit, a jiné vady, podřaditelné pod citované ustanovení, z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Podle § 710 odst. 1 obč. zákoníku nájem bytu zanikne - mimo jiné - písemnou výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zákoníku může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku pak může pronajímatel - s přivolením soudu - vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle § 719 odst. 1 věty první a druhé obč. zákoníku pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku. Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku může pronajímatel - opět jen s přivolením soudu - vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
O situaci, kdy "nájemce má dva nebo více bytů" jde v případě, kdy mu svědčí právní důvod k užívání dvou (nebo více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zákoníku ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu, a další byt např. z titulu vlastnického práva k domu či bytu nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu ve smyslu § 151n a násl. obč. zákoníku (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 2 Cdo 122/94, uveřejněný v sešitě č. 10 z roku 1995 časopisu Právní rozhledy). Není rozhodující, zda jde o byty družstevní či nedružstevní. Stav dvojího bytu může nastat i u manželů, např. tehdy, vzniklo-li jim uzavřením manželství právo společného nájmu podle § 704 obč. zákoníku ke dvěma bytům. Uvedeného výpovědního důvodu však nelze použít v případě, kdy jeden byt je ve společném nájmu manželů a další ve výlučném užívání jednoho z nich, jako tomu může být např. u bytů služebních.
Pojem "byt" není občanským zákoníkem definován; pouze v ustanovení § 118 odst. 2 obč. zákoníku je, bez definice uvedeného pojmu, zakotveno, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Definice bytu, byť pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je obsažena právě v tomto zákoně. Podle § 2 písm. b/ citovaného zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v § 3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen. Oběma definicím je společné určení místnosti nebo souboru místností - rozhodnutím stavebního úřadu - k bydlení. Z těchto definic pojmu "bytu" lze vyjít rovněž při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., konkrétně při hodnocení toho, zda "nájemce má dva nebo více bytů". S přihlédnutím k uvedenému rozboru lze pokládat za správný závěr, že z hlediska citovaného ustanovení nemá žádný právní význam faktické bydlení žalované v atelieru Ž., nejde-li, jako v případě zmíněného atelieru, o byt podle kolaudačního rozhodnutí, jinak řečeno, nejsou-li tyto prostory určeny k bydlení podle rozhodnutí stavebního úřadu. Naopak nelze přisvědčit žalobcům, mají-li zato, že z hlediska § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku je druhým bytem objekt, který je k bytovým účelům pouze fakticky užíván. V tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatněn důvodně.
Za správný lze pokládat rovněž závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ (ve spojení s § 719 odst. 1 věty první a druhé) obč. zákoníku. Nebylo-li totiž v řízení prokázáno, že "žalovaná poskytovala byt /ať již za úplatu či nikoliv/ třetím osobám", uplatní se zde závěr přijatý Krajským soudem v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1 - 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž závěr, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Přisvědčit nelze ani úvahám žalobců o "rozvržení" důkazního břemena. K výpovědi může totiž soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel (a nikdo jiný) v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže, tj. důkazní břemeno je i v tomto případě na pronajímateli - ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99. Z uvedených důvodů nebyl ani v tomto ohledu dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatněn důvodně.
Lze-li z vyložených důvodů pokládat za správné závěry o nenaplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zákoníku a závěr, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zákoníku, nebyl v dovolání zpochybněn, pak napadený rozsudek, potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, obstojí i v případě, že není správný závěr o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ve vztahu k výpovědním důvodům podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zákoníku. Jestliže totiž odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Proto dovolací soud závěr o zmíněné neplatnosti výpovědi z nájmu bytu již nepřezkoumával.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová