26 Cdo 1916/2003

26 Cdo 1916/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.

JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta

Waltra ve věci žalobkyně E. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J.

K., a 2) D. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u

Okresního soudu Praha – západ pod sp.zn. 7 C 1501/2001, o dovolání žalovaných

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2003, č.j. 28 Co

91/2003-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21.

11. 2002, č.j. 7 C 1501/2001-74 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 26.

4. 2002, č.j. 7 C 1501/2001-38, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením

Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, č.j. 28 Co 317/2002-62, a věc byla

vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalovaným vyklidit do

šesti měsíců od právní moci rozsudku byt 1+1 v domě č.p. 39 na st. parcele 49,

zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví

197 pro katastrální území S. a obec S., se samostatným vchodem z veřejné

komunikace (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětná nemovitost“) spolu s

příslušenstvím, tj. se dvěma chlívky – sklady, postavenými též na pozemku –

stavební parcele č. 49 a nacházejícími se vlevo na tomto pozemku při východu

z domu č.p. 39 na st. parcelu č. 49; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze

dne 25. 3. 2003, č.j. 28 Co 91/2003-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 25. 10. 1995 byla

uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, označená č. 99 B

95/01, v níž jsou jako účastníci uvedeni P. f. Č. r. jako pronajímatel a druhý

žalovaný jako nájemce, že tato smlouva byla podepsána první žalovanou a

osobou jednající za pronajímatele, že dne 30. 3. 1997 uzavřela žalobkyně

(tehdy již vlastnice předmětné nemovitosti) se žalovanými smlouvu o nájmu

předmětného bytu (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“) na dobu určitou, že

v čl. II. smlouvy bylo původní datum, k němuž se vázalo skončení nájmu (31. 8. 1997) přeškrtnuto a nahrazeno datem 31. 5. 1998 a že smlouva je opatřena

podpisy žalobkyně i obou žalovaných. Dále vzaly z výpovědí žalovaných (jakož i

z výpovědi druhého žalovaného učiněné v řízení ve věci vedené u soudu prvního

stupně pod sp.zn. 7 C 1265/99) za prokázáno, že druhý žalovaný zná číslice,

data a některá jednotlivá písmena a umí se podepsat, neumí však souvisle číst a

psát, že v rodině žalovaných probíhá přejímání písemností tím způsobem, že

všechny přebírá první žalovaná, podepíše jejich převzetí a poté je druhému

žalovanému přečte, tj. seznámí ho s obsahem listiny a teprve následně ji druhý

žalovaný (je-li to třeba) podepíše a že (dle výpovědi druhého žalovaného) to

nikdy není tak, že by podepisoval něco „na blind“, tj. aniž by předtím byl s

obsahem listiny seznámen manželkou (první žalovanou). Dovodily, že takovýto

postup byl dodržen i v případě předmětné smlouvy, tj. že druhý žalovaný ji

podepsal poté, co ho jeho manželka s obsahem smlouvy (listiny ji obsahující)

seznámila; tvrzení žalovaných, že v daném případě tomu tak nebylo, shledaly

nevěrohodným. Podle názoru soudu byl na straně druhého žalovaného dodržen

postup podle § 40 odst. 5 obč.zák. vyžadovaný pro písemné právní úkony osob,

které nemohou číst a psát. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního

stupně, že předmětná nájemní smlouva vyhovuje zákonem stanoveným náležitostem,

že její obsah (včetně vymezení doby trvání nájmu) je jednoznačný, určitý a

srozumitelný a že na jejím základě tak vzniklo žalovaným podle § 703 odst. 1 a

odst. 3 obč.zák. právo společného nájmu bytu manžely na dobu určitou – do 31. 5. 1998. Soudy shledaly nevěrohodným tvrzení žalovaných, že neporozuměli obsahu

smlouvy, tj. že nepochopili, že je uzavírána na dobu určitou; poukázaly přitom

na to, že účastníci před jejím podpisem jednali o termínu ukončení nájmu, o

čemž svědčí i změna data, k němuž měl nájem skončit, provedená v textu smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva byla

uzavřena vážně a svobodně (§ 37 odst. 1 obč.zák.) a že nebyla žalovanými

uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč.zák.), zejména

proto, že všem účastníkům smlouvy bylo od počátku zřejmé, že pobyt žalovaných v

předmětné nemovitosti je – vzhledem k jejímu špatnému stavu – toliko dočasný, a

že špatný stav domu (který žádný z účastníků nezpůsobil), nelze sám o sobě

považovat za nátlak.

Přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že není dán

důvod relativní neplatnosti smlouvy z důvodu omylu (§ 49a ve spojení s § 40a

obč.zák.), když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobkyně

informovala žalované o obsahu smlouvy (jejíž obsah je co do vymezení doby

trvání nájmu jednoznačný) nepravdivě nebo že by věděla či musela vědět, že

žalovaní se mylně domnívají, že trvání nájemní smlouvy na dobu určitou není

časově ohraničeno a že se nebudou muset z bytu po uplynutí dohodnuté doby

vystěhovat; nebylo rovněž prokázáno, že by žalobkyně slibovala žalovaným, že

bude nájemní smlouvu každý rok opakovaně prodlužovat. Na základě závěru, že

předmětná nájemní smlouva je platná, nezabýval se již soud prvního stupně

otázkou platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 25. 10. 1995 (uzavřené

s právním předchůdcem žalobkyně) ani nájemní smlouvy ze dne 29. 8. 1996

(uzavřené s žalobkyní), neboť platnost posléze označených smluv byla ukončena

dohodou účastníků ke dni 31. 3. 1997 (jak to vyplývá z článku III. předmětné

nájemní smlouvy). Protože žalobkyně po uplynutí doby, na niž byl nájem sjednán

(31. 5. 1998), nepodala žalobu na vyklizení, obnovil se nájem žalovaných

opakovaně na jeden rok (do 31. 5. příslušného roku); byla-li pak v dané věci

podána žaloba na vyklizení 27. 6. 2001, shledaly ji soudy podle § 126 odst. 1

obč.zák. důvodnou, neboť po 31. 5. 2001 žalovaní užívají předmětný byt bez

právního důvodu. Dovodily, že výkon práva žalobkyně – za situace, kdy nechala

žalované v bytě bydlet i po skončení dohodnuté doby – není v rozporu s dobrými

mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.); poukázaly též na to, že na žalobkyni jako na

vlastnici nemovitosti, jež vyžaduje naléhavě opravy, nelze spravedlivě

požadovat, aby řešila tíživou sociální a materiální situaci žalovaných, jakož

i na to, že žalovaní dluží žalobkyni úhradu za užívání bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož

přípustnost opřeli o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3“ o.s.ř. Vyjadřují přesvědčení, že „je otázkou zásadního právního významu, když dojde

bez důvodu či kompenzace k uzavření nájemní smlouvu na dobu neurčitou, ačkoliv

nájemcům svědčilo právo nájmu na dobu určitou“; přípustnost dovolání opírají

též o ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. s tím, že „právní otázka, která byla v

tomto řízení řešena, je dovolacím soudem řešena rozdílně“. Poukazují jmenovitě

na „Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 752/99 a Cdon 41/96, kde byly v

obou případech podrobně řešeny otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek“ a

uvádějí, že „přesto jak prvoinstanční tak odvolací soud rozhodl v rozporu s

těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu“. V dovolání nejprve popisují průběh

jejich nájemního vztahu k předmětnému bytu, události před podáním projednávané

žaloby, průběh soudního řízení v dané věci a poté rozebírají namítaný rozpor

rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně s judikaturou Nejvyššího

soudu. Vyjadřují názor, že odvolací soud (i soud prvního stupně) „zcela

nesprávně a navíc naprosto nedostatečně zhodnotil situaci, za níž došlo k

podepsání nových nájemních smluv mezi ing. F. jako pronajímatelkou a dovolateli

jako nájemci“, zejména „zcela opačně hodnotil jednání v tísni, za nápadně

nevýhodných podmínek a v rozporu s ust. § 3 Občanského zákoníku - dobrými

mravy“. S poukazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 752/99 dovozují, že u žalovaných šlo „o vadu v pohnutce právního úkonu“

a poukazují na to, že z jejich výpovědí je zřejmé, že z jednání žalobkyně

nabyli přesvědčení, že musí podepsat smlouvu na dobu určitou a že se musí z

předmětné nemovitosti vystěhovat. Namítají, že nebyli informováni o tom, že

mají právo, aby s nimi žalobkyně uzavřela smlouvu na dobu neurčitou, že

žalobkyně zneužila jejich neinformovanosti ve svůj prospěch, že z jejich

strany nešlo o vážný projev vůle, neboť svým jednáním vyvolali účinek, který

nezamýšleli, a jejich právní úkony (podepsání nájemních smluv na dobu určitou)

jsou od počátku podle § 49 obč.zák. neplatné. Dovozují dále, že uvedeným

způsobem došlo ze strany žalobkyně k nepřímému donucení (což vyplývá z čl. I

odst. 2 předmětné smlouvy i z výpovědi žalobkyně) a k bezprávné výhrůžce, neboť

údajný špatný stav nemovitosti použila jako záminku k ukončení nájemního

vztahu. Nápadně nevýhodné podmínky spatřují dovolatelé v tom, že se vzdali bez

zjevného úmyslu a bez jakékoliv kompenzace (protiplnění) svého zákonného nároku

na užívání bytu a uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou, a že z uzavření

smlouvy na dobu určitou vznikl prospěch toliko žalobkyni (v podobě zvýšení

hodnoty nemovitosti jejím uvolněním žalovanými). Rozpor s dobrými mravy (§ 3

obč.zák.) dovozují dovolatelé z toho, že smlouvy na dobu určitou uzavřené mezi

účastníky zasáhly bez právního důvodu do oprávněných práv žalovaných (§ 3 odst. 1 obč.zák.), jakož i z toho, že soudy obou stupňů v rozporu s § 3 odst. 2

obč.zák.

„petrifikovaly protiprávní stav, který byl nastolen žalující“. Závěrem

dovolatelé shrnují, že jimi učiněné právní úkony byly učiněny v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek a byly zapříčiněny omylem, úmyslně vyvolaným

protistranou, a proto jsou od počátku absolutně neplatné. Současně odvolacímu

soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají, že se nezabýval tím, co to je „umět

číst a psát“ a namítají, že to zahrnuje i schopnost čtenému porozumět, a že je

„otázkou, zda schopností dovodit z psaného textu logické souvislosti vládne i

dovolatelka“. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla

vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podáních datovaných 1. 7. 2003

a 3. 9. 2003 pak dovolatelé uvádějí, že žalobkyně odmítá od nich přejímat

nájemné.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu

oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými

advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto

mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním

lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu

upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně

rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém

rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. uložil

žalovaným předmětný byt vyklidit.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž

ji opírají dovolatelé. Pokud pak dovolatelé dovozují přípustnost dovolání též z

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., je třeba uvést, že toto ustanovení přípustnost

dovolání nezakládá, toliko vymezuje, kdy má rozhodnutí odvolacího soudu po

právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné

vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve

smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých

vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel

obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po

právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na

kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem

dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci je přípustnost dovolání dovozována z toho, že „je otázkou

zásadního právního významu, když dojde bez důvodu či kompenzace k uzavření

nájemní smlouvy na dobu neurčitou (s přihlédnutím k obsahu dovolání míněno

zřejmě na dobu „určitou“), ačkoliv nájemcům svědčilo právo nájmu na dobu

určitou (míněno zřejmě na dobu „neurčitou)“.

Na řešení označené právní otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo,

a proto s ní nelze spojovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst.

1 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatelé spojují uvedenou

otázku s námitkou, že uzavřeli předmětnou nájemní smlouvu za nápadně

nevýhodných podmínek, lze poukázat na to, že uvedená okolnost (ve spojení s

tísní) by mohla založit toliko jejich právo odstoupit od smlouvy (§ 49

obč.zák.); existence takovéhoto právního úkonu žalovaných však nebyla v řízení

tvrzena, tím méně prokázána. Se zřetelem k tomu je nepřípadná též námitka

dovozující, že žalovaní jednali v tísni, jakož i námitka rozporu napadeného

rozhodnutí s označenými judikáty Nejvyššího soudu, neboť závěry v nich

vyjádřené se týkají právě výkladu ustanovení § 49 obč.zák.

Dovolatelé dále namítají, že při uzavírání předmětné smlouvy jednali v omylu

vyvolaném žalobkyní, že jejich vůle nebyla vážná a svobodná (jednali pod

bezprávnou výhrůžkou), z čehož dovozují absolutní neplatnost smlouvy. Jak je

patrno z obsahu dovolání, dovolatelé v postatě předkládají jinou (vlastní)

verzi procesu utváření vůle žalovaných a z ní dovozují právní závěr odlišný od

toho, k němuž dospěl odvolací soud; jejich námitky tedy směřují proti skutkovým

zjištěním (závěrům) odvolacího soudu.

Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení

nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §

237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V

případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.

c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro

posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Vzhledem k

nezpochybnitelnosti skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů

nebylo možno přihlédnout ani k námitce žalovaných, že žalobkyně odmítá

přijímat od nich nájemné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze spojovat ani s

námitkou rozporu s dobrými mravy, který je spatřován v tom, že předmětná

smlouva zasáhla „bez právního důvodu“ do oprávněných práv a zájmů žalovaných

(§ 3 odst. 1 obč.zák.); obstojí-li totiž (vzhledem k výše uvedenému) právní

závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy, nelze hovořit o nedostatku právního

důvodu. Ustanovení § 3 odst. 2 obč.zák., na které dovolatelé též poukazují, je

pak obecným ustanovením prevenční povahy, jež nemá vztah k právnímu posouzení

projednávané věci.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání

žalovaných podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle

obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolatelům

právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu