26 Cdo 1928/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. P. proti
žalovanému J. P., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 61/97, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.
února 2000, č. j. 6 Co 372/2000-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 575.- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 11. 1999, č.
j. 9 C 61/97-59 (poté, co je v pořadí první, vyhovující rozsudek ze dne 8. 10.
1997, č. j. 9 C 61/97-25, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.2. 1998, č. j. 6 Co 30/98-43), zrušil
právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 22, o velikosti 3+1 s
příslušenstvím, ve třetím podlaží domu č. p. 1 ve L. ulici (dále „předmětný
byt“), určil, že byt bude nadále jako členka družstva užívat žalobkyně a
žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu;
dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníkům, jejichž
manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. 12. 1996, svědčí k předmětnému
bytu právo společného nájmu (i společné členství v družstvu), a že se po
rozvodu manželství nedohodli o zrušení tohoto práva a o tom, který z nich bude
byt užívat. Jelikož stanovisko pronajímatele nesvědčilo ve prospěch žádného z
účastníků, zabýval se soud při určení dalšího nájemce bytu dalším zákonným
hlediskem - zájmem nezletilých dětí. Dospěl k závěru, že okolnost, že nezletilý
syn účastníků Z. byl v průběhu řízení v této věci svěřen do výchovy otce a
bydlí spolu s ním (a jeho nynější manželkou) v rodinném domku rodičů žalovaného
(druhý zletilý syn žije se žalobkyní v předmětném bytě), není sama o sobě
rozhodná pro určení žalovaného výlučným nájemcem předmětného bytu. Vzal přitom
v úvahu, že žalovaný podal návrh na svěření nezletilého do své výchovy poté, co
byl vydán v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, jímž byla
žalobkyně určena výlučnou nájemkyní předmětného bytu, jakož i obsah spisu
Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. P 21/97, týkajícího se
nezletilého. Ze znaleckého posudku PhDr. A., obsaženého ve spise vyplynulo, že
nezletilý se stal zjevně nástrojem boje otce proti matce, že byl svým otcem
zmanipulován, že je u něj zřejmá aktuální negace matky, že otevřený konflikt
mezi rodiči, do kterého je zejména otcem zasvěcován, nezletilého poškozuje v
jeho zdravém psychickém vývoji, a že pro nezletilého je v současné době
aktuálním pozitivním vzorem nynější manželka otce. V zájmu nezletilého je
umožnit mu tvorbu nového a kladného vztahového vzorce, což je však možné pouze
ve zklidněném prostřední a s kladnými rodičovskými vzory. Na základě toho soud
prvního stupně dovodil, že je v zájmu zdravého psychického vývoje nezletilého
Z., aby vyrůstal spolu se svým otcem v prostředí, ve kterém nyní žije, a nikoli
v předmětném bytě. Na základě toho určil žalobkyni, která nemá jinou možnost
bydlení, výlučnou nájemkyní předmětného bytu a žalovanému uložil byt vyklidit
po zajištění náhradního bytu, když neshledal důvody pro to, aby jeho povinnost
k vyklizení byla vázána toliko na zajištění náhradního ubytování.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 24. 2. 2000, č. j. 6 Co 372/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, rozhodl o nákladech dovolacího řízení a nevyhověl návrhu žalovaného
na připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem o určení žalobkyně výlučnou
nájemkyní bytu i s jeho posouzením hlediska zájmu nezletilého Z. Konstatoval,
že hledisko zájmu nezletilého dítěte je třeba posuzovat vždy podle každého
konkrétního případu, a že v souzené věci nelze zájem nezletilého dítěte omezit
na pouhý fakt, že nezletilý syn účastníků je v současné době ve výchově otce.
Poukázal přitom na okolnosti, zjištěné z obsahu opatrovnického spisu,
týkajícího se nezletilého Z. a na to, že vzniklou situaci způsobil svým
chováním žalovaný. Uložit za této situace žalobkyni (pokračoval odvolací soud),
aby se spolu s dalším synem z předmětného bytu odstěhovala, by se dostalo do
rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně – při
respektování skutkových okolností dané věci - řádně zhodnotil hlediska uvedená
v § 705 odst. 3 obč. zák., a že určení žalobkyně (která v předmětném bytě spolu
se zletilým synem účastníků nepřetržitě bydlí a sama po dobu čtyř let zajišťuje
povinnosti ve vztahu k družstvu) výlučnou nájemkyní bytu, je správné.
Nevyhovění návrhu na připuštění dovolání odvodnil odvolací soud tím, že se jeho
rozhodnutí neodchyluje od konstantní judikatury soudů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
odůvodnil tím, že „došlo k neúplnému zjištění skutkového stavu“, a že napadené
rozhodnutí spočívá „v nesprávném právním posouzení věci“. Odvolacímu soudu
vytýká, že nesprávně vyložil hledisko zájmu nezletilého dítěte, a že se opírá o
znalecký posudek, který byl vypracován v jiném sporu před dvěma lety. Namítá,
že i když v předmětném bytě s nezletilým synem nebydlí, nemá k bydlení v domě
svých rodičů žádný právní důvod, a je na něho ze strany majitelů domu činěn
nátlak, aby se vystěhoval. Poukazuje též na to, že starší syn zůstal v bytě
bydlet pouze z toho důvodu, že očekává, že se žalovaný do bytu i s nezletilým
synem vrátí a chce zde spolu s nimi sdílet společnou domácnost; žalobkyně tak
zůstane v podstatě sama, zatímco žalovaný spolu se svojí rodinou nemá vlastní
byt. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) nevzal v úvahu hledisko, který z
účastníků se více zasloužil o získání předmětného bytu, jež svědčí ve prospěch
žalovaného. Na výzvu soudu formuloval otázku zásadního právního významu, pro
kterou by měl být napadený rozsudek přezkoumán, tak, “zda soud při rozhodování
o dalším nájmu rozvedených manželů musí kromě kriteria zájmu nezletilých dětí
přihlížet i zkoumat další okolnosti případu, jako například zdravotní stav
manželů, jak se který zasloužil o získání bytu, účelné využití bytu, popřípadě
i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet, jsou předpoklady ke
klidnému a spořádanému soužití, zda nezletilé dítě se svým rodičem má zajištěno
bydlení“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že žalovaný, byť v
dovolání namítá nesprávné právní posouzení a neúplnost skutkových zjištění,
polemizuje s hodnocením důkazů, což přísluší soudům prvního a druhého stupně.
Protože otázka, která je předmětem sporu v dané věci, byla již judikaturou
opakovaně řešena, navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu v
souzené věci byl vydán dne 24. 2. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000
(dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve
zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští. (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Vady vyjmenované v ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti,
dovoláním namítány nejsou a ani z obsahu spisu se nepodávají. Dovolání není
přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího
soudu je rozsudkem potvrzujícím, a nikoliv měnícím. Přípustnost dovolání není
dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně
rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, tj. zrušil
právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jeho výlučnou nájemkyní
určil žalobkyni a žalovanému uložil byt vyklidit; pokud jde o změnu ve výroku o
bytové náhradě pro žalovaného, není tato (jak vyplývá z odůvodnění zrušujícího
usnesení odvolacího soudu) důsledkem vázanosti právním názorem odvolacího
soudu. Nejsou dány ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 odst. 1
o. s. ř., jelikož odvolací soud výrokem rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř., o něž je dovolatel (dle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.) opírá.
Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2
o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam, nýbrž až zjištěním, že rozhodnutí odvolací
soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy,
jestliže řeší takovou právní otázku, která v projednávané věci měla pro
rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně
mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího
soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, (tj. dovolacího soudu a soudů
odvolacích) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů
dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku
jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V dané věci odvolací soud řešil pro rozhodnutí podstatnou právní otázku
vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle ustanovení § 705 odst.
3 obč. zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu bytu manžely.
Podle ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák., nedohodnou-li se rozvedení
manželé o nájmu družstevního bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne o
zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude nájemcem bytu; tím zanikne
i společné členství manželů v družstvu. Podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák
soud při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme zřetel zejména na zájmy
nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Jak bylo opakovaně konstatováno v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např.
jeho rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1999, pod pořadovým číslem 27 – dále též jen „R 27/1999“), patří ustanovení §
705 odst. 3 obč. zák. k normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Vedle hledisek výslovně uvedených v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. k nimž
je soud povinen vždy přihlédnout a vypořádat se s nimi, podle ustáleného
výkladu zastávaného v soudní praxi, přihlíží soud i k dalším právně významným
hlediskům, zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k jejich
zdravotnímu stavu, k zásluhám o získání společného bytu, k účelnosti využití
bytu, jakož i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet, jsou
předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití, apod. (srov. již citované R
27/1999, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1998, sp. zn. 3
Cdon 12/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, pod
pořadovým číslem 153). Soudní praxe je jednotná i v názoru, že není vyloučeno,
aby ona další hlediska pro rozhodování podle § 705 odst. 3 obč. zák. převážila
nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení uvádí. Hodnocení těchto
dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o dalším nájmu
bytu za situace, kdy účastníci mají nezletilé dítě, je však nutno činit v
kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu
nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96,
dále např. rozsudek ze dne 27.3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, a rozsudek ze
dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001). Hledisko zájmu nezletilých dětí se
přitom nemusí nutně projevit tak, že dalším nájemcem bytu bude určen ten z
rozvedených manželů, který má ve výchově nezletilé dítě.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem vymezená otázka není otázkou zásadního
právního významu ve smyslu výše uvedeného, neboť se nejedná o otázku, která by
dosud nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena nebo jejíž výklad se v
judikatuře těchto soudů dosud neustálil. Odvolací soud v dané věci přitom
vymezil hypotézu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. v souladu s konstantní
judikaturou. Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím
soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v
daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu – za převažující),
na zásadní právní význam rozhodnutí (jež se pojí právě s obecným přesahem do
soudní praxe) usuzovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
1/2001, pod pořadovým číslem 6).
Ostatní námitky dovolatele směřující proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu nejsou způsobilé (jak bylo uvedeno výše) založit přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b
odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam)
o. s. ř. za situace, kdy žalovaný (dovolatel) po procesní stránce zavinil, že
jeho dovolání bylo odmítnuto, a žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s
vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis tohoto vyjádření byla stanovena
podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky č. 235/1997 Sb., dále jen „vyhláška“), neboť dovolací řízení bylo
zahájeno podáním dovolání dne 4. 4. 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000
Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Uvedené
náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce
500.- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky) a z
náhrady hotových výdajů ve výši 75.- Kč (srov. § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. srpna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu