26 Cdo 1940/2024-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně I. N., zastoupené JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Tykačce 698/6, proti žalovanému Š. R., zastoupenému opatrovnicí Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka 1838, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 166/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 10 Co 153/2023-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 10 Co 153/2023-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I jen potud, že žalovaný je povinen byt vyklidit ve lhůtě 1 měsíce, jinak tento výrok potvrdil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) pro nepřípustnost, neboť dovolatelem předloženou otázku „rozporu požadavku na vyklizení předmětné nemovitosti s dobrými mravy“ posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
4. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích vyslovil a odůvodnil závěr, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
5. Při úvaze, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobkyně, a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. V projednávané věci soudy vycházely z toho, že žalovaný užívá nemovitost žalobkyně dlouhodobě bez právního důvodu, za užívání ničeho neplatí a svou bytovou situaci odmítá řešit. S ohledem na zdravotní stav žalovaného, který je osobou omezenou ve svéprávnosti, byla stanovena delší než zákonná lhůta k vyklizení.
7. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu