26 Cdo 1943/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobců A) Mgr. M. Š. a B) M. F., zastoupeného advokátem (právních
nástupců původního žalobce města D.), proti žalovaným 1) F. D. a 2) A. D., o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.
zn. 19 C 22/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 6. března 2001, č. j. 11 Co 804/2000-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2001, č.
j. 11 Co 804/2000-52, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne
16. června 2000, č. j. 19 C 22/99-30, se zrušují a věc se vrací okresnímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce - město D. (právní předchůdce žalobců A/ a B/) se domáhal
přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 3, I. kategorie,
sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se ve 2.
nadzemním podlaží domu č. 199/10 v B. ul. v D. (dále „předmětný byt“ a
„předmětný dům“), dané z důvodů podle 711 odst. 1 písm. h) a písm. g) obč.
zák., odůvodněných tvrzením, že žalovaní předmětný byt bez vážných důvodů
neužívají, a že mají dva byty.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 16. 6. 2000, č. j. 19 C
22/99-30, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že
nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil
předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o
nákladech řízení. Okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaní, kteří jsou
manželé, uzavřeli (za trvání manželství) dne 25. 7. 1997 (s účinností od 1.8.
1997) smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že první žalovaný,
byť je hlášen k trvalému pobytu v předmětném bytě, má ve skutečnosti trvalý
pobyt v B., kde žije s druhou žalovanou v jejím domě ve společné domácnosti, že
se v předmětném bytě zdržuje pouze občas, a že druhá žalovaná v bytě nebydlí.
Neuvěřil výpovědi prvního žalovaného, že nebydlí v B., přičemž poukázal na to,
že jeho tvrzení o tom, že předmětný byt potřebuje z toho důvodu, že má hodně
„přesčasů“, bylo vyvráceno zprávou jeho zaměstnavatele. Soud prvního stupně –
s odkazem na to, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. neobsahuje
definici pojmu užívání bytu „jen občas“ – zaujal názor, že daný pojem
„neznamená, že nájemce užívá byt s minimální frekvencí, ale také, že svůj úmysl
volby svého domova nerealizuje v tomto bytě, nýbrž na jiném místě“. V případě
prvního žalovaného (uvedl dále soud prvního stupně) je tímto místem B., kde
(jak vyplývá z výpovědi druhé žalované) vede se svojí manželkou společnou
domácnost. Na základě toho dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je ohledně
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. důvodná. Naproti tomu
neshledal – ve vztahu k prvnímu žalovanému - naplnění druhého z uplatněných
výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., když dovodil, že
výlučnou vlastnicí domu v B. je druhá žalovaná, a prvnímu žalovanému nesvědčí k
užívání tohoto domu žádné „věcněprávní oprávnění“.
K odvolání prvního žalovaného (k němuž se posléze připojila i druhá
žalovaná) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 3. 2001, č. j. 11
Co 804/2000-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
přivolení k výpovědi zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o
neexistenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., na
rozdíl od něho však dovodil, že není dán ani druhý z uplatněných výpovědních
důvodů podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. V odůvodnění svého rozsudku
konstatoval, že „řízení … zčásti doplnil výslechy účastníků a svědků“, že
vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, a „dále z výpovědi
druhé žalované učiněné před odvolacím soudem, z výpovědi syna žalovaných a
doručovatelky M., učiněných před okresním soudem po vyhlášení rozsudku“. Pokud
jde o zjištění, zda prvý žalovaný předmětný byt bez vážných důvodů neužíval, či
ho užíval jen občas (konstatoval dále odvolací soud), tak „prvý žalovaný uvedl,
že byt užíval a to trvale, neboť s druhou žalovanou nevedl společnou
domácnost“,….a “ druhá žalovaná tuto skutečnost před odvolacím soudem
potvrdila“. Dle názoru odvolacího soudu jsou „výpovědi svědků ve věci
slyšených v tomto směru vyhýbavé, rozporné, jednoznačně z nich nevyplývá, že by
prvý žalovaný byt neužíval či ho užíval jen občas“, a pokud jde o listinné
důkazy „nelze z nich tuto skutečnost jednoznačně dovodit“. Odvolací soud
uzavřel, že existence výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.
zák. nebyla prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal právní předchůdce žalobců
(zastoupen advokátem) včas dovolání, v němž uplatněný dovolací důvod podřadil
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Namítá, že ačkoliv odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku uvedl, že doplnil předchozí řízení výslechy svědků,
nebyli při odvolacím jednání žádní svědci přítomni, a že odvolací soud zcela
opomenul tvrzení prvního žalovaného o důvodu, pro který předmětný byt
potřebuje, a jež bylo vyvráceno listinnými důkazy. Poukazuje dále na to, že
žalovaní při prvním soudním jednání ve věci uvedli, že vedou společnou
domácnost v B., a dovozuje, že tvrzení žalovaných o rozvratu jejich
manželství je účelové. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl ke
skutečnosti, že žalovaní požádali v roce 1998 pronajímatele o souhlas s
přenecháním předmětného bytu do podnájmu, což dle názoru dovolatele svědčí o
tom, že byt nepotřebují. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci – kteří (po právní moci rozsudku odvolacího soudu) nabyli od
původního žalobce města D. kupní smlouvou ze dne 22. 2. 2001, s právními účinky
vkladu vlastnického práva ke dni 27. 8. 2001, vlastnictví k předmětnému domu
- se písemně vyjádřili, že na dovolání podaném původním žalobcem trvají
(žalobce A/ - advokát, v podání ze dne 1. 8. 2002 a žalobce B/ - zastoupen
žalobcem A/, v podání ze dne 4. 9. 2002).
První žalovaný ve svém dovolacím vyjádření navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto, neboť přechodem vlastnického práva k předmětnému domu „došlo k
zániku aktivní legitimace žalujícího ve sporu a právní nástupce žalujícího nemá
zájem na tom, aby v řízení bylo pokračováno. Druhá žalovaná se k dovolání
nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
vydáno 6. 3. 2001, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté,
hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. postupovat v odvolacím řízení podle
dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud proto dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001
(dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, a je též
důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř. dovolací soud
přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok
napaden, a to jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237 o.
s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) ,
však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dovolání není tvrzeno, že by řízení či rozhodnutí odvolacího soudu
trpělo vadami podřaditelnými ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a jejich
existence se z obsahu spisu nepodává. Jinak je tomu ale, pokud jde o tzv.
jiné vady řízení. Podstata námitek, v dovolání formálně podřazených ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., odpovídá právě ustanovení § 241 odst. 3
písm. b) o. s. ř. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení je totiž dán i tehdy,
vycházel-li odvolací soud s jiného skutkového základu než soud prvního stupně,
aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.); je ale nepřípustné, aby – chce-li se odchýlit
od hodnocení důkazů soudem prvního stupně – tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by
je sám opakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Nedodrží-li uvedený postup, je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů
soudu prvního stupně, aniž zopakoval všechny důkazy, na nichž soud prvního
stupně svá skutková zjištění (o místě faktického trvalého pobytu prvního
žalovaného) založil. Jak je patrno z obsahu spisu, vyslechl sice znovu druhou
žalovanou, a provedl listinné důkazy (přečtení protokolu o výslechu syna
účastníků a poštovní doručovatelky uskutečněných po vynesení rozsudku okresního
soudu nelze považovat za nový výslech svědků ve smyslu § 211, § 126, § 213
odst. 2 o. s. ř.), nezopakoval však výslech prvního žalovaného (jehož výpovědi
soud prvního stupně neuvěřil) a procesní postup uvedený v § 213 odst. 2 o. s.
ř. tak nebyl zachován. Navíc je odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů v části, v níž je dovozováno neprokázání výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Citované ustanovení totiž
upravuje dvě skutkové podstaty daného výpovědního důvodu – jednak případ, kdy
nájemce neužívá byt bez vážných důvodů, a jednak případ, kdy nájemce bez
závažných důvodů byt užívá jen občas (žaloba a výpověď z nájmu bytu v ní
obsažená, se přitom opírá o tvrzení, že žalovaní předmětný byt bez vážného
důvodu neužívají); z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom není
jednoznačně patrno, jakou z uvedených dvou skutkových podstat měl odvolací soud
na mysli. I tato vada je vadou odpovídající ustanovení § 241 odst. 3 písm. b)
o. s. ř., k níž dovolací soud musí přihlédnout i tehdy, není-li dovoláním
uplatněna.
Vzhledem k důvodnosti dovolání podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
neměl dovolací soud jinou možnost, než napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušit (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Výtka nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů, vztažená k rozhodnutí odvolacího soudu, platí však i na
rozhodnutí soudu prvního stupně (byť jeho závěry jsou odlišné od závěrů soudu
odvolacího). Ani tento soud totiž v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, z
pohledu jaké skutkové podstaty upravené v ustanovení § 711 odst. 1 písm. h)
obč. zák. shledal žalobu na přivolení k výpovědi důvodnou. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek
okresního soudu a rozhodl o vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací
soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2003
Doc.
JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu