26 Cdo 1943/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobců a) Mgr. J. Č., a b) MUDr. K. Č., zastoupených JUDr. Otakarem
Švorčíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Hálkova 1406/2, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, IČO
0006947, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1,
Vodičkova 736/17, o zaplacení částky 353.214,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 184/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 17 Co 235/2013-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci (zastoupeni advokátem) podali včasné dovolání proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, č. j. 17 Co 235/2013-204. Přitom žalobkyně
dovoláním napadla především část výroku (označeného jako výrok „IV.“) rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně ohledně částky 317.154,96 Kč; oba žalobci pak napadli výroky, jimiž
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně
(výrok V.), o nákladech odvolacího řízení (výrok VI.) a o povinnosti žalobců
zaplatit soudní poplatek z odvolání (výrok VII.).
Dovolání žalobců proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu
vymezeném výše, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek
II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek
II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“, odmítl, neboť neobsahuje
údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(§ 237 - § 238a o.s.ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o.s.ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen.zn. 29 NSČR 55/2013). Pokud dovolatelka dovozovala přípustnost
dovolání z toho, že „otázka náhrady za nucené omezení vlastnického práva sice
byla již Nejvyšším soudem řešena, … nejde však o konstantní judikaturu“, a že
tato otázka „by i s ohledem na konkrétní případ dovolatelů měla být posouzena
jinak“, nelze takové vymezení přípustnosti považovat za dostatečné, neboť
neuvedla žádné rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterém by již byla tato otázka
vyřešena, a nyní by měla být dovolacím soudem posouzena odlišně. Má-li totiž
být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má
být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 241a odst. 2 o.s.ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. shodně např. opět usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29
NSČR 55/2013). Takový údaj se však z dovolání nepodává. V dovolání rovněž
schází vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti (§
237 - § 238a o.s.ř.) ve vztahu k napadeným výrokům V. až VII. rozsudku
odvolacího soudu.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu