26 Cdo 195/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce statutárního města B.,
proti žalované J. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 126/97, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. července 2002, č. j. 38 Co 306/99-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. prosince 1998,
č. j. 14 C 126/97-30, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 16
situovaného ve 3. podlaží domu or. č. 1, ul. P. v B., sestávajícího z pokoje,
kuchyně a příslušenství, I. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit
ve lhůtě patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4.
července 2002, č. j. 38 Co 306/99-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu
žalované na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že „… jde o
standardní posouzení závažnosti důvodu, pro nějž nájemce neužívá byt.“
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaná
(nájemkyně předmětného bytu) v bytě bydlela od poloviny roku 1995 se svým
bratrem T. K., že v květnu 1996 se do bytu nastěhovala rovněž jeho manželka I.,
že v polovině dubna 1997 – poté, co se v rodině jejího bratra narodila dvojčata
– se žalovaná z předmětného bytu odstěhovala do bytu své matky, že od této doby
v bytě bydlí (bez písemného souhlasu žalobce – pronajímatele bytu) pouze její
bratr T. K. s rodinou, že T. K. hodlá řešit bytovou situaci své rodiny
přestěhováním do většího bytu a že žalovaná má v úmyslu se do předmětného bytu
vrátit. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost
výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen
„obč. zák.“ (v podobě podnajímání bytu nájemcem bez písemného souhlasu
pronajímatele a v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů); současně
dovodil, že další uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. není naplněn. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal ve smyslu § 712
odst. 5 věty první obč. zák. na poskytnutí přístřeší. Naproti tomu odvolací
soud především dovodil, že žalovaná je stále nájemkyní předmětného bytu, neboť
nepřipadá v dané věci v úvahu přechod nájmu (ve smyslu § 706 odst. 1 ve spojení
s ustanovením § 708 obč. zák.) na jejího bratra T. K., a to mimo jiné také
proto, že s bratrem nevedla společnou domácnost (společně hradili pouze nájemné
a úhradu za služby). Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že
není hrubým porušením povinností nájemce, umožní-li bydlení v bytě svému
sourozenci nemajícímu vlastní byt, a na základě tohoto právního názoru uzavřel,
že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn.
Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně o naplněnosti výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neboť žalovaná předmětný byt
neužívá od roku 1997 a přitom k tomu nemá vážný důvod. Za vážný důvod neužívání
bytu nelze podle názoru odvolacího soudu pokládat to, že si pro sebe vytvořila
nevyhovující podmínky bydlení v předmětném (jednopokojovém) bytě tím, že v něm
umožnila bydlení rodině svého bratra.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací
námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností
od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání
především namítla, že právní závěry odvolacího soudu jsou nelogické, jestliže
na základě zjištěného skutkového stavu dovodil naplněnost výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. přesto, že (správně) usoudil, že
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn. Poté
rovněž namítla, že vážným důvodem neužívání předmětného (jednopokojového) bytu
je jeho uvolnění ve prospěch sourozence, jeho manželky a jejich dvou
nezletilých dětí. Současně uvedla, že „opuštění jednopokojového bytu, v němž
žije v jedné místnosti pět lidí, z toho tři dospělí a dvě nezletilé děti v
útlém věku, jsou-li těmito dospělými bratr a švagrová žalované a jejich děti,
je natolik závažným důvodem, že při jeho existenci nelze spravedlivě zbavovat
práva nájmu občana, který pro takový důvod byt do doby, nežli si bratr s
rodinou opatří vlastní byt, neužívá, vlastně jej – objektivně vzato – ani
společně se čtyřčlennou rodinou vůbec užívat nemůže“. Má také za to, že nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění, že „s bratrem
nevedli společnou domácnost“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve
otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění
po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního
stupně vydal své rozhodnutí 15. prosince 1998. O odvolání žalované proti
rozhodnutí soudu prvního stupně sice odvolací soud rozhodl až dne 4. července
2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č.
30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené
rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem
2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona
č. 30/2000 Sb.).
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. – a ty
v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a §
239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku
svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání (naopak návrhu
žalované na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl), potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle
§ 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Především je zapotřebí zdůraznit, že podle § 239 odst. 2 o.s.ř. může být
dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň
o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto
případě nezakládá. Proto v daném případě nelze v dovolacím řízení – v rámci
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. – přezkoumat správnost
zjištěného skutkového stavu věci.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí
ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou
právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně
šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího
soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla
vyslovení přípustnosti dovolání mimo jiné pro řešení otázky, „zda dočasné
opuštění bytu ve prospěch sourozence, který v bytě bydlel přihlášen se
souhlasem nájemce bytu (a společně s nájemcem) a jemuž se z jeho manželství
narodila dvojčata, lze považovat za neužívání bytu bez vážných důvodů podle
ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zákoníku“. Objektivní hranice dovolacího
přezkumu jsou – s přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k
obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. – vymezeny právními závěry, že žalovaná neměla pro neužívání bytu
vážný důvod a že je tak naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/
obč. zák.
S posouzením zmíněných právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených
dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v
dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2
o.s.ř.). Podle názoru dovolacího soudu však jde o otázky, jejichž výklad se v
soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení
těchto otázek neodchýlil; nejde proto o otázky zásadního právního významu.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu,
a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné
(závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá pouze občas) byt k účelu, k
němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního
důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy
posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad
uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání
(občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č.
2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O neužívání bytu jde tehdy, kdy byt
není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu
je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v
bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud
nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Ustálená soudní praxe rovněž
dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být
posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov.
dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn.
2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura). Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými
(závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen
občas), jsou důvody, které brání nájemci byt jinak bez dalšího užívání
způsobilý užívat, resp. umožňují mu užívat takový byt pouze občas; za takové
důvody však soudní praxe nepovažuje situaci, kdy nájemce, u něhož nejsou dány
žádné důvody, které by mu ve výše uvedeném smyslu bránily byt užívat, byt
neužívá jen proto, že v něm uspokojuje bytovou potřebu jiná osoba, byť nájemci
blízká. Za vážné (závažné) důvody neužívání (občasného užívání) bytu soudní
praxe proto pokládá např. ústavní léčení nájemce či nepříznivý zdravotní stav
nájemce (členů jeho domácnosti). Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného
užívání) bytu může být též výkon zaměstnání nájemce mimo obec, v níž se byt
nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody,
pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té
které věci dány, přičemž podle ustálené judikatury je nutno zohlednit nejen
zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho
zájem na řádném využití bytu nájemcem.
Při posuzování naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč.
zák. vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné ze
skutkových zjištění, že žalovaná bydlí od poloviny dubna 1997 v bytě své matky
a v předmětném (jednopokojovém) bytě nebydlí proto, že od té doby zde bydlí
její bratr T. K. s rodinou, že T. K. hodlá řešit bytovou situaci své rodiny
přestěhováním do většího bytu a že žalovaná má v úmyslu se do předmětného bytu
vrátit. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu usoudil, že
žalovaná nemá pro neužívání bytu vážný důvod, a poté uzavřel, že je naplněn
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neodchýlil se
od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní
praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 4 a § 218
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto,
avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu