26 Cdo 1955/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobců A) V. S., a B) D. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., a 2) Z. Š., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 232/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2001, č. j. 19 Co 1360/2001-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 8. 2001, č. j. 19 Co 1360/2001-128, potvrdil rozsudek ze dne 20. 4. 2001, č. j. 12 C 232/2000-112, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu ve druhém nadzemním podlaží, v domě č. 90/49 v Č. B., sestávajícímu z kuchyně, 4 pokojů a příslušenství (dále „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o neexistenci uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d) a písm. f) obč. zák., jakož i s jeho závěrem, že není dán ani další výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Pokud jde o posléze uvedený výpovědní důvod, odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaným (nájemcům předmětného bytu) svědčí věcné břemeno užívání nemovitosti č. p. 115 v R. u N. H., že tato nemovitost je rekreační chalupou, v níž jsou prováděny rekonstrukční práce, a nikoliv objektem k trvalému bydlení, dovodil, že toto věcné právo užívání uvedené nemovitosti „nelze považovat za druhý byt ve smyslu ust. § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.“. Pokud pak jde o další nemovitost – dům v O., která je ve výlučném vlastnictví druhé žalované, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na žalovaných nelze požadovat, aby tuto nemovitost (v níž je obyvatelná pouze jedna místnost) vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu druhé žalované (vyžadujícímu teplý, suchý a slunný byt se samostatným pokojem) trvale užívali. „Kromě toho (uvedl dále odvolací soud) jde o vlastnictví pouze jednoho ze společných nájemců bytu, z něhož je dávána výpověď“, a „druhý nájemce by tento byt mohl užívat jen jako manžel druhé žalované“. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že není dán ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 241 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé mají za to, že všechny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d), g) a h) obč. zák. byly uplatněny důvodně; odvolacímu soudu vytýkají, že „nezhodnotil důkazy tak, jak mu to ukládá ust. § 132 o. s. ř., a to u výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.“, a že u tohoto výpovědního důvodu „nedocenil předložené důkazy“. Uvádějí, že mají námitky „proti správnosti interpretace skutkových zjištění a shledávají v nich dovolací důvody“. Nesprávnost právního posouzení věci spatřují „v nesprávné interpelaci (míněno zřejmě interpretaci) výkladu ust. § 711 odst. 1 písm. g) o.z, zejména v odmítnutí skutkového odůvodnění uvedeného výpovědního důvodu“. Dovolatelé tvrdí, že byt v domě v R. u N. H. je po provedených stavebních úpravách obyvatelný, a že byt v domě v O. žalovaní trvale užívají, bydlí v něm po celý rok a lze na nich spravedlivě požadovat, aby opustili předmětný byt a vytvořili si v tomto bytě vyhovující bytové podmínky. Dovozují, že v dané věci se jedná o situaci, kdy „nájemce má dva nebo více bytů, neboť se jedná o případ, kdy „nájemce disponuje právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke své manželce….“, přičemž poukazují na (odlišnou) současnou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99). Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že odvolací soud „vyhodnotil … důkazy výběrově a účelově…., a že proto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když dovodil, že nemovitost v R. u N. H. je rekreačním objektem a že právo věcného břemena užívání bytu v tomto domě nelze považovat za druhý byt. Rovněž tak odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho závěru, že žalovanému nesvědčí právo užívání bytu v domě ve vlastnictví žalované; v této souvislosti poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 247/99. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v projednávané věci dovolatelé – oproti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o stavu nemovitostí v R. u N. H. a v O., a o zdravotních poměrech druhé žalované, na nichž krajský soud založil svůj závěr o neexistenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. - dovozují, že byt v nemovitosti v R. u N. H. je obyvatelný, a že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby opustili předmětný byt, a aby si v nemovitosti v O. vytvořili přijatelné bytové podmínky, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval dovolací námitkou směřující proti závěru odvolacího soudu o právním důvodu užívání nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhé žalované jejím manželem (prvním žalovaným), neboť posouzení této otázky (jak je patrno z
odůvodnění jeho rozsudku) nebylo pro právní posouzení věci prvořadé.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu